Éra plukovníka Kaddáfího proslula jako éra strachu, zejména na svém sklonku. Jeho režim je ukázkou moderní diktatury: moc se soustředila v rukou neomezeného vládce a malé skupiny lidí, jejíž jádro tvořili důstojníci z dob puče v roce 1969. Na rozdíl od klasické diktatury, jež se snaží vyloučit veřejnost z politického života, Kaddáfí využíval spíše metod totalitních režimů k prosazení ideologie vyjádřené v jeho „zelené knize“.
Totalitní režimy jako fašismus a komunismus, kde sice jde o vládu mas, ovšem politická kontrola prostupuje všechny stránky života, mají s diktaturami společného hlavního nepřítele: svobodu projevu. Tu oba systémy zavile pronásledují. Velkou roli při zrodu nynější libyjské revoluce sehrála média. Na dnešní dějinné křižovatce se Libye potřebuje v co nejotevřenější debatě rozhodovat, kudy dál. A tento dialog umožní jen svobodná média – nezávislá a odolná vůči snaze proměňovat je v nástroj propagandy.
Bude třeba přebudovat státní správu, aby lépe sloužila občanům. Pro nastolení bezpečnosti v zemi, jež prošla lidovým povstáním, bude třeba uklidnit vášně samozvaných polních velitelů a obnovit národní charakter ozbrojených sil. K tomu má nejsilnější páky mezinárodní koalice vedená NATO a jednající podle mandátu OSN. Jednak si zčásti zavázala povstalecké síly, jednak ovládá zhruba sto miliard dolarů zmrazených libyjských zahraničních aktiv.
Tyto prostředky musejí sloužit budoucnosti Libye. Od Kaddáfího bylo sice moudré, že je nashromáždil, ale činil si se svým klanem příliš velké nároky na jejich kontrolu. Bude tedy třeba se zamyslet i nad budoucí hospodářskou politikou Libye. Ta přes své ropné bohatství, anebo možná kvůli němu, čelí typickým problémům ropných zemí. Libyjci v uplynulých pěti dekádách chvatně opouštěli tradiční způsoby života. Vybujela uměle živená industrializace, urbanizace a nastala populační exploze. Do šedesátých let dvacátého století žilo v Libyi 1,5 milionu obyvatel. Dnes je jich o pět milionů více.
Ne vše bylo za Kaddáfího éry špatné. Vybudovalo se mnohé od kvalitních silnic po města, rozsáhlé projekty zavodňování podpořily rozvoj venkova. Budoucnost Libye mohla být světlejší, kdyby si Kaddáfí zarputile nehrál na středobod světa. Nyní je třeba moudře rozhodnout, z čeho se poučit, co dobrého si ponechat a co špatného opustit.
Svět v tom může Libyjcům poradit i pomoci. Ale jejich suverenitu musíme respektovat. Náleží ke klíčovým svobodám, jež si nyní vydobyli.
Autor je publicista
Čtete rádi E15.cz? Nominujte nás v anketě v kategorii zpravodajství.
