V České republice se nenarodilo příliš mnoho fenomenálních až geniálních kytaristů. Radim Hladík byl ale jeden z nich. V neděli ráno - devět dní před svými kulatinami - zemřel v devětašedesáti letech na fibrózu plic, kvůli které v posledních měsících některé koncerty odehrál s kyslíkovým přístrojem a některé musel i zrušit. Plánované transplantace plic se už nedočkal.
"Ono v tom bigbítu je všechno dovolený, všechno je svoboda a je jedno, jestli je ti padesát nebo dvacet - to je úplně fuk," prohlásil kdysi Hladík s tím, že je jedno, jestli hraje pro deset tisíc lidí nebo pět set.
Hladík byl nejen skvělý kytarista, jenž se mohl měřit s mnohými světově uznávanými kolegy z oboru, ale i skladatel a producent řady alb svých souputníků i mladších muzikantů. Jeho zadumaná Čajovna či píseň Sluneční hrob, kterou o tři desítky let ještě více proslavil film Pelíšky, patří ke zlatému fondu českého bigbítu. I proto jej také Akademie populární hudby před jedenácti lety zvolila do tuzemské Síně slávy jako vůbec prvního instrumentálního hudebníka a nezpěváka.
Pražský rodák se na bigbítové scéně objevil ve zlatých šedesátých letech. Poprvé na sebe upozornil ve skupině Matadors, v níž se potkal s další ikonou tuzemského bigbítu Vladimírem Mišíkem. Na konci šedesátých let ale vystupoval i ve folkové dvojici s Jaroslavem Hutkou. Později spolupracoval i s folkovou písničkářkou Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
V okupačním roce 1968 společně s Mišíkem a dalšími založili Blue Effect, po Mišíkově odchodu se stal jeho vůdčí osobností. V sedmdesátých letech se věnovali zejména tehdy modernímu jazzrocku, ale v dobách působení Leška Semelky v kapele měla i popovější tendence. Blue Effect ukončil činnost těsně po revoluci. Nicméně po patnácti letech ji Hladík obnovil, a to za pomoci o dvě generace mladších muzikantů, s nimiž hrával až do poloviny září, kdy absolvoval poslední koncert.
V otcových muzikálních stopách ale nadále jde jeho syn Radim, který získal již čtyři České lvy za zvuk k filmům jako Zapomenuté světlo či Je třeba zabít Sekala.
