A nebudu se vůbec ohánět termíny jako krize či úpadek, protože lidičkové si pod tím stejně vůbec nic nepředstaví. Loni se konečně ustavil pocit, který mám z naší reality. Nazval jsem jej diblení a rád bych, aby toho diblení letos bylo trochu míň.
Co že je ono diblení? Je to mix několika tendencí, jež dnes jsou považovány za ctnosti, ale přitom by měly být pranýřovány, zašlapány do země, vymýceny.
Patří sem potřeba bavit se za každou cenu a v každé situaci. Radost je hezká věc, ale jsou zkrátka chvíle, kdy pro ni není uplatnění.
Pak je to nedospělost a nesamostatnost, jež jsou stále více vlastní jednotlivcům, institucím i státům. Jak jinak si vysvětlit, že lidé s příjmy kolem deseti tisíc žádají o hypotéku na milion a více korun? (A pro mě překvapivě existuje instituce, jež jim ji poskytne.) Jak jinak si vysvětlit, že politici se nedokážou na ničem domluvit a neustále si problémy přehazují, delegují je na jiné instituce, odsouvají jejich řešení do dalších summitů. Jak jinak si vysvětlit, že si dospělí lidé hrají na pubescenty. Jako by si náš nejbližší svět začal hrát na diblíka – pomrkával, neustále toužil po vzrušení, ale jakoukoli reálnou akci nezvládne, a zhroutí se. Snad jsem to vystihl. Určitě nejlépe, jak jsem to dokázal.
A ta prosba k masám zní vlastně jednoduše. Nejste-li debilní, nehrajte si na to. Chovejte se důstojně. Třeba není ještě tak pozdě, aby to nestačilo zvrátit negativní směřování nás všech do…
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
