Je sympatické, že vekslácké modely chování a dvojí ceny pro Čechy a cizince se na Hradě nevyskytují. Také na Vikárce se chovají skvěle. Ale tím dobrý pocit končí. „Zpeněžení Pražského hradu“ je totiž dokonalou ukázkou toho, jak by se moderní management podobně reprezentativních institucí chovat neměl. A ve vyspělé zemi snad dokonce ani nesměl.
První otřes přichází ve chvíli, kdy si jdete do informací pro mapu areálu. Ačkoli je ta A4 sponzorovaná hned několika firmami a produkčně nemohla dát mnoho práce (je tam letecká fotka připomínající záběr z Google Maps s několika málo poznámkami), platí se za ni. Cena je směšná (pět korun), ale mnohem směšnější je vůbec ji vyžadovat. A co bylo nejgrotesknější, kupující dostane prošlou věc. Protože mapa stále říká, že je Zlatá ulička dočasně uzavřena (což už několik měsíců není).
A „fajn“ pocit z kulturní instituce země číslo jedna pokračuje dál. Návštěva každého chrámu je znovu za poplatek. Pravda, cizinci a „nepražští“ platí za návštěvu Chrámu svatého Víta či Baziliku svatého Jiří jako diví, ale je to přinejmenším nedůstojné. I v takové Indii, jedné z nejkomerčnějších zemí na světě, kde stojí peníze úplně všechno, vědí, že do chrámu může každý zdarma. A platí se jinak, třeba za možnost focení či hlídání bot před vstupem.
V areálu Pražského hradu je mnoho luxusních krámků, kaváren, dokonce tam je i cosi nazvané Privát (snad to má jiný význam než kdysi). Právě z nájmů těchto krámků má být financován každý návštěvník Hradu, protože to je jediná důstojná cesta. Platit za mapu a možnost podívat se na památky je strašně ponižující.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
