– Tak jak to u vás jde? zeptá se Anglán.
– Báječně, odpovídá český železniční odborář, zrovna nedávno jsme si krásně zademonstrovali. – Byli lidi s váma?
– Nepřišli do ulic, ale cejtili jsme, že podpora byla. Navíc přece bojujeme za ně, ne?
– No jasně, to aby nebyli s váma. A za co jste bojovali? Snížení pracovní doby? Lepší podmínky na pracovišti? Zákaz dětské práce? Zlepšení vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnanci? – Ale kdeže! Za to, aby byl prezident volen přímo lidem. Aby vláda neschvalovala zákony, které chce. Aby se u doktora neplatilo sto korun, ale míň.
Anglán byl rozhozen. Rozhlížel se kolem sebe a zeptal se, kdo odboráře pustil do této části nebe. Čech mu to řekl a Anglán byl ještě zmatenější.
– Víš, ptám se proto, že tyhle požadavky bych čekal od opozičního politika, ne od odboráře. A nebe pro politiky je jinde.
– Ale my jsme samozřejmě měli i jiné nároky – chtěli jsme zvýšení mezd.
– Tak když ekonomika roste, to vám nechtěli přidat sami?
– Ale ono nic reálně neroste. – A proč jste chtěli zvýšit mzdy?
Najednou je zmatený český odborář. A Anglán pokračuje.
– A proč suplujete opozici, to už u vás nejsou volby a nejsou dělnické strany? Zaměstnanci nemají možnost jinak projevit svůj hlas?
– Ale ony byly volby před rokem.
Anglán nasadí znechucený výraz. Pro sebe si to sesumíruje. Děti u nich nepracují, mají osm a půl hodiny práce denně, zdravotní pojištění, sociální pojištění, všichni mohou volit, tak proč tam ty odbory jsou? Po chvíli Anglán vstane, poklepe Čecha po rameni a řekne, ať tu sedí a nikam nejde. Pak odejde a zažádá, aby český odborář dostal svůj vlastní kousek nebe, kde bude navždy sám.
