Stoprocentní krytí vkladů dle amerického vzoru? Má to háčky

Americký prezident Joe Biden po pádu Silicon Valley Bank oznámil, že všechny vklady budou vyplaceny, přestože nebyly pojištěny do plné výše.

Americký prezident Joe Biden po pádu Silicon Valley Bank oznámil, že všechny vklady budou vyplaceny, přestože nebyly pojištěny do plné výše. Zdroj: Reuters

Ve světle padajících bank se řadě ekonomů zdá, že by bylo vhodné zavést stoprocentní pojištění bankovních vkladů. Hlavním důvodem pro to je, že by to pomohlo předcházet bankovním panikám. Prozaickým důvodem je pak fakt, že stejně je už nyní pojištěno více, než to vypadá. Kde ale sehnat do pojištění dostatek peněz?

Když vloni v létě začal vyplácet Garanční systém finančního trhu pojištěné vklady klientům zkrachovalé Sberbank, omezil výplaty na 2 499 500 korun, tedy ekvivalent 100 tisíc eur dle kurzu z posledního února téhož roku. Pokud však klient splnil podmínky, typicky když banka zkrachovala zrovna v době, kdy v ní měl peníze jen v bankovní úschově při nákupu nemovitosti, potom mohl dosáhnout na dvojnásobek, tedy na 4 999 000 korun.

Ani o zbytek peněz nad tuto částku nemusí klienti přijít, pokud v bance bylo dostatek aktiv, která insolvenční správce rozprodá. Nejprve v takovém případě uspokojí stát a zaměstnance banky, ale pokud prodejem získá dostatek peněz, vyplatí i klienty.

Trvá to ale dlouho a leckdo si klade otázku, zda by v takovém případě nebylo snazší vyplatit z pojištění rovnou vše. Jenže to není levné a v garančním systému nemusí být dostatek peněz. Na relativně malou Sberbank by bylo v systému peněz dost, ale kdyby to měla být větší instituce, nebo dokonce několik velkých, tak by drobné pojištění nestačilo u nás ani v USA.

Jednou cestou je ta, kterou zvolily Spojené státy po pádu Silicon Valley Bank. Americký prezident oznámil, že všechny vklady budou vyplaceny, přestože nebyly pojištěny do plné výše. Aby na to tamní systém pojištění vkladů měl, založí se nové banky, do kterých centrální banka dolije chybějící zbytek. Vkladatelé nemusejí na nic čekat a místo toho si na insolvenčního správce počká centrální banka. Nejenže vkladatelé nečekají, ale ani nemusejí být nervózní, že se nenajde dost hodnotných aktiv k prodeji, protože případná ztráta se naúčtuje centrální bance.

Kdyby měla banka stoprocentní krytí vkladů rovnou, nemusela panika vůbec vzniknout. Ta se šířila hlavně kvůli strachu klientů, že by v bance nemuselo být dost peněz pro všechny. Kvůli tomu jsou vklady pojištěné, ale dávalo stejně smysl převést pryč vyšší sumy. A když už u toho klienti byli, odvedli vše. Čím více vkladů šlo pryč, tím rizikovější bylo tam další držet a strhla se klasická bankovní panika.

Stoprocentní krytí vkladů má ale dva velké háčky. Prvním je, že to stojí hodně peněz. Banky by nemohly posílat 100 procent vkladů do pojištění, to nedává žádnou logiku. Jako garance ze státního rozpočtu by to šlo, ale bylo by to extrémně drahé pro daňové poplatníky. Pokud by však peníze šly jako nyní z centrální banky přes nově založené banky do kapes vkladatelů, jsou to inflační peníze, když lidem pouze zůstanou vklady, které tam už měli?

Nákladem pak zůstává jen to špatně měřitelné a to je systémový morální hazard ve financích. Pokud je vše pojištěné, pak nejenže mají lidé a firmy nulový zájem řešit, v jaké kondici je jejich banka, ale naopak mají motivaci využívat těch, které se chovají nejrizikověji. Pokud to vyjde, vydělají, pokud ne, o nic nepřijdou.

To se už do jisté míry děje i nyní, proto chování bank svazují přísné regulace. Pořád tam ale nějaké riziko bylo. Kdyby žádné nebylo, z bank by se pomalu staly jen pobočky centrální banky. Ta by rovnou mohla účty vést, a hned máme na světě e-korunu či digitální euro, tedy digitální peníze centrálních bank.

Autor je ekonom, Metropolitní univerzita Praha