Generace lidí si nedokázaly představit, co se stalo ve třicátých letech, co prožívali lidé, kteří byli přímými či nepřímými vykonavateli či schvalovači holokaustu. Byli jako komiksový padouch?
Ošklivý osamělý muž, který kleje a trápí zvířata? Ne. Teď vidíme, že to mohl být klidně ten obyčejný slušný člověk. Pořadatelka nenávistných rasistických demonstrací pod svým videem na YouTube přeje své obdivovatelce, dámě s vnučkou, k narozeninám „hlavně to zdravíčko“. Sladké. Ta roztomilá paní a maminka by o chvíli dříve střílela a topila migranty, tedy jiné lidi, dokonce lidi své rasy. Tak nějak to tedy tehdy bylo.
Za všechny takové to už řekl Dostojevského záporák Raskolnikov, když zabil starou lichvářku: „Nezabil jsem člověka, zabil jsem princip.“ Všichni obránci „našich hodnot“, kteří by pro ně nyní odhodlaně zabíjeli – klidně i nevinné lidi – také vidí princip.
Dehumanizace nepřátel
Princip dehumanizace domnělých nepřátel často provází kolektivní pocit ztráty hodnot, což sociologové nazývají pojmem anomie. A přesně to vystihuje, v čem se teď nacházíme. Z anomie vznikají nehezké věci, třeba fašismus. Ztráta hodnot, minimálně jejich zmatení, je přitom českým občanům zhusta servírována shora. V rovině morální se rozbuškou v dosavadní hodnotové struktuře stal pád Nečasovy vlády.
Ženatý premiér si platí svou milenku jako zaměstnankyni. Následuje spektakulární pád vlády podle not policie a žalobců s odůvodněním, že jde o velkou korupční kauzu. Z té ale nezbylo nic. To je pro udržení hodnot problém. Lidé přestávají rozumět a věřit elitám.
Následné vakuum opanovalo dílem politickoprotestní hnutí ANO, dle kterého bylo celých posledních 26 let špatně, a dílem negativistický prezident, který straší občany teroristickými útoky. Vlna boje proti korupci nespustila očistný proces, ale pouze prohloubila pocit ztráty důvěry a hodnot.
Po morálních a trestněprávních začala také demontáž norem obchodněprávních.
Novinkou posledních dní je, že po imperativech morálních a trestněprávních začali politici demontovat i normy obchodněprávní, což se týká kauzy České dráhy versus Škoda Transportation. Rozhodčí soud pravomocně rozhodl, že dráhy zaplatí Škodě odškodné.
Ministr dopravy halasně podpořený nejdříve vicepremiérem a poté dokonce prezidentem oznámil, že drahám zakazuje odškodné platit. Soud nesoud. Podstata sporu přitom není důležitá. Na rozdíl od zpochybňování výroku soudu.
Jaké pocity má asi malý člověk, kterému týž rozhodčí soud nařídil zaplatit dlužný úvěr i s penále, načež po něm skočil exekutor? Proč on platit musí, když ti nahoře nemusí? A není zrovna tenhle člověk tím, který si zrovna pořizuje zbrojní pas, aby vzal spravedlnost do svých rukou? Tak jako se jiní lidé, vystrašení Zemanem, srocují, aby brali do svých rukou vlastní ochranu?
