Ledaskdo teď vzpomíná, jak před třiceti lety prožil sedmnáctý listopad. Jako třeba prezident Miloš Zeman, který tehdy skoro nikde nebyl, ale vynahradil si to po čase na Albertově, kde dělal stafáž nácku Konvičkovi. Tak si taky přiložím polínko. Dalo by se dokonce říci, že udělám coming out.
Já to totiž tehdy pomotal. Šli jsme vzorně na Albertov, pak na Vyšehrad, akorát tam někdo tvrdil, že je konečná na Václaváku. Na Vyšehradské U Tří bojovníků nám cestu zatarasil kordon. V životě by mě nenapadlo, že průvod půjde na Národní. Vrátil jsem se tedy do jedné z revolučních buněk do Činoherního klubu, kde něco dohrávali kluci jako Ondřej Vetchý či Jaromír Dulava. Pak jsme vyrazili ven a vrátili se s reportáží z Národní třídy, kde jsme ještě viděli zkrvavené svršky a boty. Tam se to taky začalo péct.
Druhý den, osmnáctého, jsem měl v rámci podzimního srazu Jonáš klubu hovořit s Milanem Kňažkem, který po podpisu Několika vět vrátil titul zasloužilého umělce.
Jenže! Otevřely se dveře a z takzvaného hereckého koncertu v Obecním domě dorazila protistátní úderka Kňažko, Kratina a Křižan s prvními návrhy hereckých stávek. Pak už se to v bývalém Realistickém divadle pěkně rozjelo.
Nebyly ještě mobily, tak se volalo z telefonní budky na chodbě po regionálních divadlech, jestli jdou taky do stávky. Do toho se řešil údajně mrtvý student Martin Šmíd a do klubu dorazil rozezlený bard Eduard Cupák: „Vy tady chlastáte a na Národní teče krev našich studentů!“ Tak jsme ho uklidnili, zapojili do počínající revoluční veselice – a bylo.