Zdálo by se, že o zesnulých Karlu Gottovi a Vlastě Chramostové bylo řečeno vše. Ztotožňuji se zejména s názory Tomáše Halíka a Miloše Rejchrta o zneužití smrti těchto umělců všelijakými politiky – premiérem počínaje. Zároveň se v mediálním šílenství a hlavně na sociálních sítích pod pláštíkem výkřiků anonymů a trollů znovu otevřela hluboká jizva totální relativizace minulosti.
Zase se zamlžuje, kdo byl zbabělec a kdo hrdina, kdo sloužil a kdo vzdoroval. Všichni jsme přece byli jedna rodina, snad jen pár chartistů nám tu idylu kazilo. A pokud už se ocitli v žalářích, stejně tam měli fešácký kriminál a dostávali peníze ze Západu!
Slavíkovo dílo jsem sledoval v Melodii i jinde přes čtyřicet let. Rozvášněné fanynky, citlivé na připomenutí nelichotivých faktů z Gottovy minulosti, si jistě zvládnou dohledat, co jsem o něm kdy napsal. Také jsem ho chválil, protože to byl fenomenální pěvec.
Chtějí-li to plačky po lopatě, jeho duet s Evou Pilarovou Je nebezpečné dotýkat se hvězd považuji za jeden z největších klenotů naší populární hudby. Pak se začal dopouštět úletů jako přezpívání Smetanovy Vltavy nebo kýčů typu Babičky pro německé publikum.
Jednou jsem s Gottem pořídil rozhovor o fotbale do týdeníku Gól a dobře naladěný Mistr mě hodil autem do Edenu na zápas Slavie s Ostravou. To si samozřejmě může stěží kdo kromě mě pamatovat.
Co je ale skutečná škoda, snad nikdo se nezmínil o vynikajícím a vtipném dvacetiminutovém fiktivním dokumentu Marka Najbrta podle scénáře Pavla Klusáka z roku 1994 Vynález Krásy. Osamělý venkovský hospodář pan Krása v něm jako kutil podomácku sestrojil umělého zpěváka-robota, jenž se mu pak vymkl z ruky a stal se fenoménem.
Nesmrtelné jsou scény, v nichž vynálezce hrabe seno a zpívá si přitom „Ať se potěší ptáci v ořeší“, nebo když líčí, jak za ním přijel Ladislav Štaidl, aby vyrobil ještě jednoho, když je ten první tak úspěšný: „Ale já jsem ho hnal. Karel není žádnej Špejbl!“ Jestli ano či ne, nechám na vašem laskavém posouzení.
