Der Standard: Slovenské vítězství
Střety před tureckými komunálními volbami a obavy z vývoje na Ukrajině poněkud zastínily fakt, že na Slovensku proběhla dvě kola prezidentské volby. Ještě před pár týdny většina pozorovatelů věštila hladké vítězství premiéra Roberta Fica. Spekulace se týkaly jen otázky, proč se chce Fico, který přede dvěma lety jako první ve slovenské historii dosáhl na absolutní parlamentní většinu, tak brzy znovu ucházet o přízeň voličů.
Fico zjevně počítal s tím, že prezidentskou funkci během příštích deseti let zásadně posílí a zákulisní taktikou zacementuje absolutní vládu své strany Smer. Jenže slovenští voliči mu udělali tlustou čáru přes rozpočet.
V čem tkví význam této politické senzace v malé středoevropské zemi, která svou nezávislost získala teprve před dvaceti lety? Že v čele zpráv stojí hlavně osobnost vítěze, milionáře a filantropa, je stejně pochopitelné jako spekulace, jak zareaguje poražený.
Fico hodně vsadil a hodně prohrál. Bez ohledu na to, jestli Andrej Kiska splní své sliby o „lidské tváři“ politiky, odmítnutí politických elit spojených s korupčními podezřeními a odmítnutí snahy „zleva“ o uchopení neomezené moci představují vítězství pro demokracii na Slovensku. Slováci znovu, jako v roce 1998 při porážce Vladimíra Mečiara a nastolení reformního kurzu, prokázali svou politickou zralost.
Pravda: Na frak dostali všichni
Robert Fico si porážku vykoledoval. Kdyby proti němu stáli tragédi z řad tradiční opozice, smetl by je jako drobty ze stolu. Jenže proti němu stály postavy „z boku“, na nichž by se opačný tábor voličů celkem snadno shodl, i kdyby do druhého kola místo Kisky postoupil Procházka nebo Kňažko. Ovšem jestliže Smer dostal v sobotu ponaučení, do jaké výšky má skákat, jaké ponaučení pak dostal zbytek parlamentu?
Je tragikomické, jak se na Kiskově úspěchu chtějí všichni přiživit. Od stran „staré“ pravice, jejíž kandidát mohl Kiskovi darovat svá tři procenta, přes SaS, jejíž kůň se pro jistotu vzdal ještě před první kolem, až po některé vlčáky „nové“ pravice, která svého kandidáta buď neměla, nebo šla proti Kiskovi. A do toho někteří naši experti na politiku oprašují patnáct let stará myšlenková schémata. Je to nonsens.
Jestli chce někdo změnu, musí se změnit i politika. Nebo možná hlavně politika. Tu u nás zatím nikdo nezrušil. Ani různé „občanské výbory“ s agresivními výzvami, a už tuplem ne to parlamentní panoptikum s názvem OĽaNO.
Nezruší ji ani nový prezident, který do ní právě skočil rovnýma nohama. Jestli má Prezidentský palác sloužit k vyřizování účtů mezi „starou“ a „novou“ pravicí nebo případně mezi vládou a opozicí a jestli se to má dít ve znamení hloupého kříšení konfrontační atmosféry konce devadesátých let, pak se nezmění vůbec nic. Pro začátek by možná stačilo, kdyby se ve vládě i v opozici podívali na sobotní výsledky střízlivýma očima. Na frak totiž dostali všichni.
SME: Kultura neodpovědnosti
Když už François Hollande podpořil v prezidentské volbě Roberta Fica, mohl mu také rovnou poradit, jak historickou porážku politicky zpracovat. Domá má Hollande jasno. Po porážce svých socialistů v komunálních volbách dal premiéru Ayraultovi i celé vládě výpověď na hodinu.
Jistě, Hollande je nejneoblíbenější francouzský politik a vláda je obětní beránek. Zatímco tam přišlo o místa 155 socialistických starostů, tady se „jen“ Fico nestal prezidentem. Podstatná je však ta oběť, povinný rituál, aby veřejnost věděla, že politici, jimž dala důvěru, reagují na její názor a projevují nebo alespoň předstírají vůli chyby napravit. Oslepující kontrast mezi Francií a Slovenskem je právě v tom, že politickou odpovědnost za tragicky prohrané volby nejenže dotčená strana nevyvozuje, ale veřejnost to po ní ani nevyžaduje.
Kiskovým voličům může být samozřejmě ukradené, jak a komu ve Smeru blamáž vyúčtují. A Ficovým voličům je to jedno také. Nikomu by ale nemělo být jedno, že se tím na Slovensku překrývá to, co je úplnou samozřejmostí ve Francii, totiž že „voliči dali jasně najevo, co si o současné vládě myslí“ a podobně.
To neznamená, že volební katastrofa nemá jiné řešení než demisi či rekonstrukci vlády. Znamená to „jen“, že kultura neodpovědnosti, v níž nic nemá svůj následek, je tu už tak zažraná, že už jen myšlenka na nejpřirozenější důsledek prohraných voleb je v našem prostředí jako z jiného světa.
