Naproti tomu izraelský politolog Amiel Ungar varuje Evropu, že její „měkká síla“ už nemusí stačit. Čínský oficiální Lidový deník zaujímá stejně jako čínská vláda poměrně nevýrazný postoj a čte krymskou krizi jako zcela regionální problém.
Haaretz: Zbraně, ne peníze zaručí bezpečnost
Nedávno jsem se účastnil semináře, jejž uspořádala EU. Ptal jsem se představitele evropské diplomacie, jak může unie mluvit o bezpečnostních zárukách, když její členové až na pár výjimek osekávají obranné výdaje na kost. Ke cti tázanému slouží, že připustil, že celá váha EU leží v měkké síle.
V týž den Putin na Krymu přesvědčivě ukázal, že měkká síla nestačí. EU sklízí zasloužený obdiv za udržování bezprecedentní éry kontinentálního míru, o němž se, stejně jako o ekonomickém růstu, začalo předpokládat, že je nezvratný. Nyní ale jistotu míru nahlodala ukrajinská krize. Je čas, aby si Evropa přiznala, že všechny zásluhy za evropský mír nepatří jen projektu evropské integrace.
Svůj díl odvedlo i NATO se svým trojím cílem držet Němce dole, Rusy venku a Američany uvnitř. Vzhledem k averzi amerického veřejného mínění vůči dalším vojenským intervencím nemohou Evropané čekat, že se do Washingtonu vrátí ochota nahrazovat evropské výdaje na obranu. Evropský návrat k tvrdé síle nemusí nutně poškodit image EU. Vlády požadují loajalitu občanů, ti za to očekávají, že vláda zajistí jejich bezpečnost proti vnitřním i vnějším hrozbám.
Na hlubší filozofické úrovni by návratem k tvrdé síle došlo také k posílení vazby mezi unií a jejími občany. Evropský demokratický deficit nezmizí, jestliže na špici eurokracie vystřídá Hermana Van Rompuye Martin Schulz. Euroskepticismus je živen divnými politikami, které vznikají zcela nezávisle na veřejném mínění a politické realitě. Pokud EU najde odvahu přehodnotit svou zálibu v měkké síle, ukáže, že umí reagovat a měnit se.
Al-Džazíra: Druhá studená válka? Ne
Řeči o návratu studené války se po vypuknutí ukrajinské krize množí. Je ale vůbec „druhá studená válka“ možná? Ti, kteří hledají historické paralely, mají vesměs tendenci volat po nové vlně zbrojení v Evropě. To je nebezpečné a hloupé. První věcí, již je třeba vědět o studené válce, je, že na severu to nebyla moc válka a na jihu zase nebyla moc studená.
Na rozvinutém severu byla jakýmsi dlouhodobým příměřím, které skončilo, když se bez jediného výstřelu rozpadl Sovětský svaz. Z tohoto pohledu je představa studené války dnes absurdní – neexistuje Varšavská smlouva, NATO začíná na ruském prahu a Amerika stáhla dvě třetiny svých jednotek z Evropy. Rusko i jeho bývalé satelity jsou ekonomicky svázané se Západem.
Hodit tohle všechno za hlavu kvůli Ukrajině? Těžko. Návrat ke studené válce by také znamenal globalizaci napětí. Po dekády Washington podporoval autoritářské režimy proti komunismu, zatímco Moskva budovala totalitářská hnutí a režimy proti západnímu imperialismu.
Obě strany po světě vyzbrojovaly gaunery, podporovaly teroristy, hostily kriminálníky a financovaly vrahy. Jejich strategie vedly ke krvavým válkám napříč rozvojovým jihem. Nikdo nepochybuje, že Washington studenou válku vyhrál a Moskva prohrála. USA se od té doby přese všechna selhání drží své představy, že jsou „vůdcem svobodného světa“.
Moskva se svých ideologických fantazií vzdala. Rusko se snaží být přinejlepším regionální mocností, ale staré dobré dny „říše zla“ jsou dávno pryč. Studená válka se nevrací. Ani Rusko, ani Spojené státy si ji ostatně nemohou dovolit.
Lidový deník: Ruská deklarace obrody
Krym byl vždy politickou horkou bramborou a dějištěm historických sporů. Putinův projev před ruským parlamentem přidal ke krymským dějinám další kapitolu. Nebyl ani tak vyjádřením prezidentovy pozice jako spíše politickou deklarací na téma obrody Ruska pod jeho vládou. V dobách, kdy mezi Ruskem a Ukrajinou panovaly vřelé vztahy, byl Krym s tamní ruskou základnou pojítkem mezi
oběma zeměmi. V současném sporu však Rusko nemůže vyhovět zároveň Ukrajině a Krymu. Pod silným tlakem Západu Putin zkrátka zvolil jednu ze stran. Je jasné, že ruská obroda se neobejde bez potíží a výzev. Putinova blesková reakce na ukrajinskou politickou změnu ukazuje, jak blízko k srdci ruských zájmů ukrajinská otázka leží. Spojení Krymu s Ruskem lze vnímat jako jasný vzkaz, že Rusko bude bránit to, co považuje za svůj zájem,
za otázku své bezpečnosti. Připojením Krymu k Rusku začíná nová hra mezi Ruskem, USA a Evropou. V krátkodobém pohledu nechce žádná ze stran udělat krok, který by mohl vést k ozbrojenému konfliktu. Z dlouhodobého hlediska se ovšem může Krym ukázat jako mnohem víc než jen ruský územní zisk. Může se stát manifestem Putinovy diplomatické strategie a symbolem politické důstojnosti a úspěchu země.
