Finanční podvody, které se zejména v době nízkých úroků a vysoké inflace objevují stále častěji, vyvolávají obratem otázku, zda není také chyba tak trochu v nás. Podvod je určitě vždy chybou výhradně podvodníka, ale je pravda, že by se mu dalo bránit. Nabízí se výuka finanční gramotnosti a v diskuzích často zaznívá, že by měla být na školách dokonce povinná.
V České republice je zhruba 5,5 tisíce základních a středních škol s 1,4 milionu studentů. I kdybychom měli desetinu učitelů ochotných a schopných finanční gramotnost učit, bavíme se zhruba o pěti tisících nových zaměstnanců. Takových, kteří by uměli učit právě finanční gramotnost, tedy nejlépe vysokoškolsky vzdělaných a proškolených učitelů. Tolik lidí tady jednoduše nemáme. A navíc jsou to minimálně tři miliardy korun ročně, ale to by se snad jako dobrá investice dalo obhájit. Kdyby byli někteří na menší úvazek, ani by to zas tak drahé být nemuselo. Ale je to obrovské množství lidí. Máme zkrátka hodně škol.
Plyne z toho jediné – pokud bychom chtěli mít plošně finanční gramotnost na školách a věnovat jí dostatek času, museli bychom sahat do řad stávajících učitelů. A to by mohl být problém. Nikoliv snad že by na to stávající učitelé neměli. Vážím si učitelského stavu a spoustu let jsem na střední škole učil a hrdě se mezi učitele hlásím, takže argumentuji sám proti sobě. Problém je stará dobrá dělba práce a specializace. A praktická stránka věci. Zkrátka by to zpravidla učili lidé, kteří to učit nechtějí a radši by se věnovali něčemu jinému. A to by bylo na úkor výuky finanční gramotnosti.
Sám jako ekonom bych nechtěl učit dějepis, kterému nerozumím. Dokonce si myslím, že by výsledné znalosti žáků byly horší, než kdybych jim neřekl nic. Chybějí mi základy, kontext, nesleduji vývoj v této oblasti, a kdybych to dělal, měl bych méně času věnovat se studiu ekonomie. Méně bych se specializoval. Je to dělba práce postavená naruby. Navíc jde o kritické téma. Zatímco neznalost či chybná znalost dějepisu nebo ekonomie je sice trestuhodná, u finanční gramotnosti jde o hodně, často s následky na celý život.
Špatný úvěr či investice nás mohou pronásledovat a ničit naše osobní životy, nejen peněženky. Ostatně to je právě výchozí pozice, kterou bychom chtěli změnit. Tudy ale cesta nevede. Zavzpomínejme si sami na léta na střední či na základní škole a zkusme se zamyslet, kdo z našich učitelů by pravděpodobně byl budoucí vyučující finanční gramotnosti. Ti nejvhodnější by to možná ani dělat nemohli, protože už mají výuky přehršel.
Možná se pletu a lepší je něco než nic. Stačit může i vzedmutí zájmu o téma finanční gramotnosti. Učitelé nemusejí vysvětlovat, jak investovat či kdy a jak dává smysl se zadlužit. Možná by stačilo, aby našim dětem předali myšlenku, že na tom obrovsky záleží. Na to by ale bohatě stačilo takové téma otevřít jednou v matematice u výpočtu RPSN, jindy v dějepise u Velké hospodářské krize, a věřím, že se kreativně dá najít prostor klidně i v tělocviku. Nevysvětlovat, ale nastolit téma. Pomoci nasměrovat studenta třeba do pobočky banky nebo mu dát příběh z vlastního života, nejlépe ten, kde jsme se spálili a udělali chybu, kterou nechceme, aby opakovali.
Možností je celá řada, ale povinná širší výuka finanční gramotnosti mezi ně nepatří. Výše uvedená řešení jsou ale problematická tím, že musejí vycházet zespoda. Od ředitelů nebo ještě lépe od učitelů, či dokonce od samotných studentů. To ale v současnosti zní trochu jako utopie, bohužel.
