Inflace donutila Čechy, aby se více zajímali nejen o investice do nemovitostí nebo zlata, ale i do umění. Někomu stačí grafika na zeď za několik tisíc, někteří se už propracovali k obrazům za statisíce a miliony korun. Se stoupající cenou se u sběratelů oprávněně zvyšují obavy z případné krádeže díla, jeho nechtěného poškození či vyblednutí barev. Podnikatelé stojící za firmou Artex toho využili a postavili v Česku unikátní depozitář umění. V chráněném prostoru si ukládají svá díla nejen soukromí sběratelé, ale i banky, notáři nebo muzea a galerie.
Obrovský trezor na umění, jak by se dal depozitář nazvat, působí jako nenápadná hala v průmyslovém parku v Měšicích u Prahy. Budovu, která hostila Slovanskou epopej, sochu maršála Koněva, moderní umění i staré mistry za miliony dolarů, dokonce napoprvé bez povšimnutí přejdeme. Dovnitř nás pouští spolumajitel společnosti a zároveň dlouholetý galerista René Rohan. Je jedním z pouhých tří lidí, kteří mají oprávnění vstoupit do všech částí budovy.
Bezpečnost nadevše
Rohan se prokazuje před každými dveřmi kartičkou, ťuká vygenerovaný kód a nechává si přístrojem naskenovat svou dlaň. „Přístroj dokáže dokonce poznat, jak jsou v dlani rozložené cévy a jestli v nich pulzuje krev. Takže musím být živý, jinak mě to nepustí,“ vtipkuje. Tento způsob zabezpečení je údajně spolehlivější než identifikace pomocí oční sítnice. „I oko už zfalšujete, ruku ne,“ říká sebevědomě galerista. Samotná budova je v mnoha ohledech specifická. Veškerá vzduchotechnika, rozvody, elektroinstalace se nacházejí po obvodu budovy, aby se k cenným uměleckým dílům nemohla v žádném případě dostat voda, oheň nebo nepovolaní lidé.
Rohan depozitář přirovnává k bance. „Když jsme to spouštěli, lidé si ťukali na čelo a říkali, proč by měli svoje obrazy dávat do nějakého komerčního depozitáře. A já jim říkal: peníze si taky neschováváte doma v peřiňáku, s uměním je to přece stejné,“ popsal po cestě do jedné z prvních místností s uskladněnými obrazy. Depozitář založil s galeristou Janem Černým, potřebnou investici získali oba muži od zakladatelů fondů Hydrogen 1 a Hydrogen 2, kteří vlastní měšický logistický areál Q Park.
Zatímco venku teploty dávno překročily třicítku, uvnitř je příjemných osmnáct stupňů a padesátiprocentní vlhkost. Nejsou tu žádná okna a žádné UV záření. „Klient může být v klidu, že mu cenný artefakt nikdo neukradne nebo nepoškodí, barvy mu nevyblednou ani nepopraskají, protože je zde dokonalé zabezpečení, stabilní klima a tma,“ popisuje Rohan. „Troufám si tvrdit, že až si dílo za padesát let vyzvedne, bude vypadat stejně jako v době, kdy ho k nám dal,“ dodává galerista, který v devadesátých letech sám tvořil v rámci uměleckého uskupení Kamera skura.
Drtivá většina uměleckých děl v depozitáři jsou obrazy. Ty jsou naskládané vedle sebe na podlaze, v krabicích, na regálech i v kójích. Opatrně procházíme kolem, některé obrazy si můžeme prohlédnout, jiné jsou schované. Firma účtuje pronájem podle zabrané podlahové plochy. „I když má někdo obraz třeba za deset milionů korun, zaplatí za regálové uskladnění pár stovek měsíčně. Nabízíme ale i samostatné posuvné klece, které umožňují největší diskrétnost, protože nikdo kromě vás neuvidí, co na nich máte zavěšeno. Ty jsou trochu dražší,“ ukazuje Rohan.
Tisíce exemplářů
V měšickém depozitáři skladují umělecká díla i státní instituce, knihovny, muzea a galerie, kterým došlo ve vlastních depozitářích místo. Určitou výzvu představovala například Slovanská epopej Alfonse Muchy, kvůli velkému rozměru byly obrazy stočené do obrovských válců a uskladněné v krabicích. Jedno z nejdražších děl, které depozitář uchovával, byl šestimetrový obraz Andyho Warhola v hodnotě 30 milionů dolarů. Firma zprostředkovává i zapůjčování uskladněných děl, za majitele vyřeší smlouvy s pořadatelem výstavy, dopravu i pojištění. „Vždy to jde na náklady těch, kteří si to půjčují. Takže majitel to má zdarma. Jenom nám řekne: tohle pojede do Paříže, zařiďte to,“ popisuje Rohan. 
Hodnota tisíců uměleckých děl uskladněných v depozitáři se pohybuje v miliardách korun. „Konkrétně o tom samozřejmě mluvit nemohu. V tajnosti musíme držet i seznam věcí, které tu máme uskladněné,“ říká Rohan, podle nějž si mnozí majitelé nepřejí, aby se vědělo, co za umění se za Prahou nachází. Vstříc musí vyjít jen policii při pátrání. „Vyšetřovatelé tu jednou hledali jeden obraz, ale nebyl tady,“ dodává.
Nejčastěji si zde uchovávají své poklady soukromí sběratelé, najdou se tu ovšem i notářské, exekuční nebo bankovní zástavy. Procházíme kolem regálu se stovkami houslí, které jsou prý předmětem složitého dědického řízení. „Máme tu také bankovní záruky. Jde o případ, kdy si někdo půjčí peníze u banky a ručí uměním. Banka to nechce mít u sebe, protože nemá kde to uskladnit ani zaměstnance, kteří by věděli, jak to vůbec vzít správně do ruky. Takže máme dohodu, že to majiteli vydáme v momentě, kdy banka potvrdí, že byl úvěr splacen,“ vysvětluje Rohan. Depozitář se může podle Rohana do budoucna stát benefitem pro prémiové klienty bank nebo firem, podobně jako letištní salonky.
Doprava po světě i galerie pro každého
Měšický podnik je jediným soukromým depozitářem v České republice a tvoří ho několik hal. „V Evropě jich je spousta, v Paříži nebo Londýně je několik obrovských, řada jich je ve Švýcarsku, Lucembursku, Německu, Rakousku nebo v Nizozemsku. V Česku jsme úplně na začátku,“ míní galerista, který ovšem pozoruje zvyšující se zájem. „Lidé zjišťují, že se jim to domů buď všechno nevejde, nebo je to tak drahé, že o to mají strach,“ říká Rohan. V domácnostech nebo prostorech, kam se obrazy zapůjčují, se podle něj často stávají banální nehody, třeba když někdo omylem zavadí knoflíkem nebo zipem od kabelky o obraz a způsobí na něm škrábanec.
Procházíme kolem bytelných dřevěných beden a dozvídáme se, že slouží k letecké přepravě obrazů. Bedny jsou klimatizované a speciálně natřené, aby odolaly dešti. Zhruba třicet procent byznysu Artexu totiž tvoří profesionální doprava umění po celém světě. Vedle toho sesterská firma Artefin provozuje showroom, tedy prodejní galerii, kam se mohou zájemci jít podívat a něco si i koupit. Galerie se nachází v místnosti plné denního světla a jsou zde levnější obrazy pro začínající nadšence i velké sběratelské kusy.
„Showroom slouží jako takové přívětivější místo pro prodej umění, a to i lidem, kteří se tím úplně nezabývají nebo nemají jasnou představu, co si chtějí koupit. Třeba přijdou s tím, že mají zelený gauč, červené záclony a růžový koberec a chtějí něco takhle velkého. A já jim něco doporučím,“ ukazuje nám Rohan. Výhodou je, že je zde na prodej více umělců najednou. „Lidé mohou o tom díle debatovat, třeba i říct, že se jim to nelíbí, což se v ateliéru před umělcem dělá těžko. Tady mají svobodu výběru podle vkusu, rozměrů i financí,“ dodává galerista. Firma kromě toho nabízí investiční fond, který se zaměřuje na investice do současného umění, které nyní dosahuje na aukcích vysokého zhodnocení.
