Na pásu pouště, který vybíhá ze Sahary do Atlantiku, buduje Maroko nové město. Dachla se má stát centrem obchodu se subsaharskou Afrikou a upevnit vládu Maroka nad Západní Saharou, o niž v minulosti vedlo krvavou válku.
Jednou tady bude park. Poušť se zazelená, přibudou lavičky a hřiště. Hlavně kluci si přijdou na své. Jen pár metrů nad jejich hlavami už teď několikrát za den prosviští dopravní letadlo, které o chvíli později dosedne na letiště za nedalekou zdí. Zatím je to ale jen pruh pouště, který odděluje starší části města od nových čtvrtí, které tady marocký stát horečně buduje.
To je Dachla, nejjižnější marocké město na území Západní Sahary, které Maroko vojensky obsadilo po odchodu Španělů na konci sedmdesátých let minulého století. Na placatém poloostrově, který se zvedá jen nějakých pět metrů nad hladinu Atlantiku, žije přes 70 tisíc lidí a další rychle přibývají.
Kolem je ale pouze moře a poušť. Cesta vyprahlou krajinou do Boujdouru, nejbližšího města, trvá autem po pobřežní silnici tři a půl hodiny. Proč by se sem někdo dobrovolně stěhoval?
Jsou dvě hodiny odpoledne a po rozkopané cestě ve stínu šedivých stěn rozestavěných domů pochoduje banda malých kluků. „Jdeme do školy,“ vykládá sám od sebe nejmenší z nich s kulatými brejličkami posazenými na malém nose. Po chvíli se přidává zvědavec s černou kolečkovou bruslí na pravé noze.
Mezi kameny a výmoly se na ní pokouší jet jako na koloběžce. S přibývajícími metry skupinka roste, neboť Evropané sem moc často nezabrousí.
Za rohem se vynoří nová barevná budova školy obehnaná zdí, která na místní staveniště jako by ani nepatřila. Děti se rojí, vyučování za chvíli začne.
Podobných škol je v Dachle hodně. Spolu s četnými mešitami jsou to ty nejhezčí a nejupravenější budovy. Když sem chce marocká vláda přitáhnout ze severu nové mladé obyvatele, které ke stěhování motivuje štědrými sociálními dávkami a dotovaným bydlením, musí se postarat i o jejich děti. A těch běhá po ulicích plno. Až do roku 1975 byla Dachla španělskou základnou pro tehdejší saharskou kolonii Rio d’Oro.
Když Španělé odešli, obsadili osadu Mauritánci a ty o čtyři roky později vytlačili Maročané. V té době tvořilo Dachlu jen několik domů kolem starého přístavu na východním pobřeží. V roce 1990 ovšem marocká vláda spustila program na osídlení oblasti Maročany ze severní
části země. Hlavně proto, aby ospravedlnila svůj nárok na území Západní Sahary, o které Maroko vedlo válku s místním národem Sahrawi. Od devadesátých let minulého století platí mezi oběma stranami dohoda o příměří. Zhruba pětinu území na východě u hranic s Mauritánií kontroluje sahrawijská odbojová organizace Polisario. Zbytek ovládá Maroko.
Khattari Hammana se v Dachle narodil před 27 lety, kdy začali přicházet první maročtí osadníci. Patří k národu Sahrawi. Pamatuje i poslední nepokoje, které mezi přistěhovalci a původními obyvateli vypukly v Dachle v roce 2011.
Po pouličních bitkách zůstalo několik mrtvých. Násilí se rozšířilo i na další území Západní Sahary. „Teď už takové problémy mezi Sahrawi a Maročany nejsou,“ vypráví Hammana, který pracuje pro Radu regionu Dachla – Oued Eddabab. Je jedním ze třetiny obyvatel, kterým dává práci marocký stát.
„Ostatní živí rybolov a zemědělství. Odsud pochází přes 80 procent ryb a mořských plodů, které se v Maroku každý rok naloví. Na zhruba 500 hektarech zavlažované a zúrodněné půdy se pěstují rajčata, melouny, okurky a papriky. Hlavně na export,“ vysvětluje vysoký mladík. Vládní materiály, které lákají do oblasti investory, uvádějí, že v zemědělství pracuje zhruba třetina obyvatel. Pro pěstování na vodu náročných plodin je tady na poušti prý ideální místo. Vodu do zavlažovacích systémů, které dávkují rostlinám cennou tekutinu po kapkách, ale musí vyrábět stanice pro odsolování mořské vody.
Necelá čtvrtina obyvatel se živí službami. Zatím jim dává práci hlavně stavební boom. V dílnách v přízemích domů a na chodnících vyrábějí truhláři a zámečníci vybavení do nových bytů. Zhruba 13 procent obyvatel si na živobytí vydělává obchodem. Budoucnost podle Hammana patří také turistickému ruchu. Už teď do nedaleké laguny míří každý rok několik tisíc vyznavačů windsurfingu a kitesurfingu. Turistický ruch má podpořit i pořádání konferencí v nově vybudovaném kongresovém centru za městem.
Naposledy se sem sjelo přes tisíc delegátů na konferenci Crans Montana Forum o budoucnosti Afriky. Marocká vláda mluví o Dachle a okolní poušti jako o „zemi budoucnosti“. Před třemi lety přijala plán na rozvoj území Západní Sahary. Do deseti let sem má přitéct přes 17 miliard dolarů. Vzniknout má 120 tisíc nových pracovních míst. V Dachle se bude stavět nový rybářský přístav na atlantském pobřeží, který obslouží i velké rybářské lodě. Stát bude 600 milionů eur.
Za 170 milionů eur se město napojí na národní elektrickou síť. Zatím elektřinu na poloostrově vyrábí místní dieselová elektrárna. V plánu je také stavba solárních a větrných elektráren. Podmínky jsou tady pro ně ideální. Na metr čtvereční dopadá pětkrát víc slunečního záření než v Česku a vítr tady fouká celý rok. Tam, kde dnes na pouštní planině za městem hledají zbytky vegetace pasoucí se osli, budou stát další obytné čtvrti. Přibudou také farmy pro drůbež a velbloudy. Rozvoj Západní Sahary má pro Maroko strategický význam.
„Je to naše spojnice se subsaharskou Afrikou. S tou máme dnes možná lepší vztahy než s Evropou,“ vysvětluje profesor geomorfologie na Univerzitě Hassana II. v Casablance Taleb Boumeaza. Vláda už postavila silnici až na hranici s Mauritánií. V příštích letech by se měla rozšířit na dálnici. Uvažuje se také o pobřežní železnici, samozřejmě s odbočkou do Dachly.
Z města by se tak mohlo stát centrum, kde se budou obě části Afriky potkávat, dodává Boumeaza. Ve hře je také rozvoj obchodu s Jižní a Severní Amerikou. Koneckonců velká část místních rajčat už teď míří za oceán. I když do Dachly přitečou plánované miliardy a přijdou další tisíce lidí, nejspíš si město zachová svou línou jižanskou atmosféru.
V nesčetných kavárnách budou vysedávat místní muži a usrkávat černou kávu nebo typický marocký mátový čaj. Ženy jim v nich společnost nedělají. Navečer ožije tržiště v centru, kde se dá koupit vše od oblečení, kuchyňských potřeb až po napodobeniny kabelek, hodinek či čínský zelený čaj.
Po promenádě na pobřeží se prohánějí děti v elektrických autech. Dohlížejí na ně matky v pestrobarevných šátcích, které zakrývají celou postavu. Slunce pomalu přestává hřát. Neustávající vítr čechrá vodu v zálivu, za nímž se zvedá pustý břeh saharské Afriky. Jen jako sotva znatelná bílá čárka na něm směrem na sever pomalu mizí bílý kamion.
