Když jsem na sklonku osmdesátých let hltal knihy Bohumila Hrabala, bylo možné ho pravidelně potkat ve výčepu U Zlatého tygra. Tehdy ještě fungovaly i některé libeňské hospody známé z jeho knih včetně bufetu v Paláci Svět. Jednou jsem se vypravil do Kerska. Pivo jsem si dal ve Velence, protože Hájenka měla zavřeno. Ta doba už je dávno pryč. Hlavně o víkendech je ve slavné restauraci nával. Zatímco část místních o Hrabalův odkaz pečuje a přitahuje tak k lesnímu městečku pozornost, jiní si na změny stěžují.
Pro mnohé magický trojúhelník mezi Hradištkem, Semicemi a Velenkou s jeho obyvateli vylíčil Hrabal v knize Slavnosti sněženek. Ještě více ho proslavil stejnojmenný film Jiřího Menzela z roku 1983. Natáčel se v Kersku, takže si v něm zahrála nejen Hájenka, ale mimo jiné i Betonka, tedy dopravní tepna chatové osady. Mihnou se v něm také někteří Hrabalovi protagonisté včetně samotného autora a v necenzurované verzi i jeho žena Pipsi. Jediným přespolním je muž s porouchaným trabantem, kterého ztvárnil Zdeněk Svěrák.
Snímek je věrným obrazem toho, jak to tu tehdy vypadalo. Kersko vyprojektované ve třicátých letech podnikatelem Josefem Hyrossem po vzoru newyorského Manhattanu si nerušeně žilo svým životem i dlouho po listopadu 1989. Tenisté pořádali turnaje na kurtech v blízkosti pramene svatého Josefa s vyhlášenou minerálkou zvanou Kerka a zahrádkáři zvelebovali své záhony a trávníky s keři a borovicemi.
Turisté, kolaři ani motorizovaní výletníci sem takřka nejezdili. To místním vyhovovalo. Část z nich se s koncem časů, které tu za minulého režimu i později panovaly, dodnes nedokázala smířit.
Změna přišla po komunálních volbách v roce v 2010, v nichž vyhrálo uskupení Za Hradištko a Kersko krásnější. „Zrekonstruoval se obecní úřad ze sedmdesátých let s novou knihovnou, ordinací lékaře a se školní jídelnou. Také se vylepšily autobusové zastávky. Začaly se pořádat kulturní akce, vycházet obecní noviny, vznikla naučná stezka Bohumila Hrabala,“ vypočítává bývalá místostarostka, nyní opoziční zastupitelka Jana Kubová.
Problémy nastaly v okamžiku, kdy nové vedení Hradištka, pod nějž Kersko spadá, prosadilo výstavbu mateřské školy. Aby dosáhlo na evropskou dotaci, muselo sehnat 1,5 milionu korun. Rozhodlo se prodat pozemek pod tenisovými kurty a přilehlou parcelu.
„Tenisový klub si kurty dlouhodobě pronajímal za symbolickou korunu ročně. Proto mu obec nabídla, že mu pozemky prodá. Také kerští zahrádkáři si od obce koupili pozemky, které užívají a mají z nich zisk,“ argumentuje Kubová.
Jenže tenisté nabídku odmítli a tak zastupitelstvo odsouhlasilo vypsání soutěže, kde byla jediným kritériem cena. Prodej se navzdory žalobě, kterou klub podal, uskutečnil v roce 2013.
Od té doby je Kersko rozdělené na dva rozhádané tábory. Po volbách v roce 2014 ho opět ovládla dřívější sestava v čele se starostou Josefem Zelenkou. „Atmosféra tu není dobrá, je zničená. Je to od doby, co se prodaly pozemky pod tenisovými kurty. Nový majitel tam chtěl postavit penzion, ale stavební úřad mu to zamítl. Tak to teď zkouší se sportovním centrem,“ stěžuje si starosta a připomíná, že kurty byly společenským centrem osady. Pořádaly se tam například dětské dny, kterým Hrabal věnoval jednu z povídek.
Parcely nakonec od původního bulharského investora Vasila Vasileva koupil exstarosta Jiří Kubela. Majitelem firmy, která je vlastnila, se stal přede dvěma lety. „Nevydělal na tom, prodejní cena 1,5 milionu byla více než šestinásobně vyšší než odhadní,“ podotýká k tomu zastupitelka Kubová.
Plán výstavby sportovního centra počítá s tím, že by ho využívali jak místní, tak návštěvníci Kerska. V minulé dekádě však byly potíže s příliš rozmáchlými novostavbami, které tu vznikly a kazí ráz osady. „Změnili jsme územní plán tak, že nová stavba může být maximálně devět metrů vysoká, a navíc musí stát na dostatečně velkém pozemku,“ dodává Kubová.
Spolu s manželem, keramikem Bronislavem Kubou, už řadu let usiluje o zviditelnění Kerska. Lesní ateliér Kuba, který zahájil provoz v roce 1992, se stal kulturním centrem lesního městečka. Příští rok si tu už podvacáté připomenou světoznámého spisovatele. Akce pořádané ve spolupráci s nymburskou radnicí se pravidelně účastní známé osobnosti jako Jiří Menzel, Josef Somr, Václav a Jan Neckářovi nebo Jaromír Hanzlík, který ve Slavnostech sněženek hrál pana Leliho, nezapomenutelnou místní legendu.
„Kersku by prospělo, kdyby co nejvíce lidí, kteří tady bydlí, mělo v obci trvalý pobyt a odvádělo daně do obecního rozpočtu. To by tu ale musela být odpovídající infrastruktura. Mateřská škola byla nutností, vodovod se buduje nyní,“ uzavírá Kubová.
Všichni starousedlíci na změny nenadávají. „Je pravda, že do Hájenky jdu nanejvýš ve všední den, protože o víkendech je tam narváno. Chápu ale, že není možné, aby to v Kersku stále vypadalo jako v době, kdy žil Bohumil Hrabal. Jistě, byl tu větší klid. Ale to se tu máme zabarikádovat, aby sem nikdo nejezdil?“ klade řečnickou otázku jeden ze štamgastů z restaurace U pramene. Tu po roce 1989 otevřeli kerští zahrádkáři na pozemcích, které koupili od obce. Na zájem o svoji hospodu, kde místní sedí u stolů s turisty a cyklisty, si nestěžují. Mají z něj zisk.
Kerský Manhattan
Statkář ze Sadské Josef Hyross měl o podobě Kerska jinou představu, než jakou nakonec získalo. Podle jeho developerského projektu byl Kerský les rozparcelovaný sítí pravoúhlých alejí, které jsou očíslované po vzoru newyorského Manhattanu – aleje západně od „avenue Betonky“ mají čísla lichá, východně sudá.
Hyross plánoval přes dvě stovky pozemků rozprodat bohatým Pražanům k výstavbě letních obydlí. Městečko mělo získat podobu lázní s prameny svatého Josefa a Štědrovečerního, který je nyní zaslepený. Počítalo se také s několika sportovními hřišti či se dvěma koupališti. Hyross stihl postavit Betonku a Hájenku s přilehlým domem pro ubytování hostů.
Projekt zbrzdila okupace, po válce o svůj majetek na základě Benešových dekretů přišel. Po nástupu socialismu záměr luxusního letního sídla definitivně zkrachoval a z Kerska se stala chatová osada. Nebýt Bohumila Hrabala, pravděpodobně by se o ní vědělo jen na Nymbursku.
