Hlavně se nenech poštípat, jako alergik bys to mohl mít rychlé. Na tohle varování od manželky myslím, když se blížím k centrále Raiffeisen stavební spořitelny poblíž pražského Krejcárku. Mám tam schůzku s Jiřím Cafourkem, který finančnímu domu opečovává netradiční střešní výbavu. Čtyři včelíny.
„Máte zajímavý byznys,“ prohazuji jen tak během přípravy okupace sedací soupravy v restauraci firmy, kde proběhne první polovina naší schůzky. „Včely mě neživí. Vlastním reklamní agenturu, ale osmdesát procent mého času přesto zabírají včely. Nemyslím samotné včelaření, ale práci s mládeží kolem včel a organizace včelařských kroužků,“ dostávám obratem nečekanou odpověď, usedám a nechávám se unést Cafourkovým uhrančivým vyprávěním.
Postupně zjišťuji, že je to pořádný nadšenec do včel, specialista na zakládání zájmových kroužků pro mládež, samozřejmě o včelách. Stojí také za vyhlášením mezinárodního dne včelařství. Ano, 20. květen se natolik uchytil, že jej přijala celá Evropa a postupně se tato myšlenka šíří i do světa. K vyhlášení tohoto svátku došlo v Senátu ČR v rámci mezinárodního setkání včelařské mládeže, které právě Cafourek s jeho kroužkem Vyšehadští včelaříci organizovali v roce 2010.
Osudová sázka
Ke včelám obecně se Cafourek dostal v roce 2008, včelaři si jej tehdy pozvali na přednášku v rámci práce s rizikovými skupinami mládeže, na které se do té doby specializoval jako terapeut v protidrogové organizaci Klub NEDROG. V průběhu přednášky narazili na to, že v Praze není žádný včelařský kroužek pro děti. „Včelaři mi tvrdili, že pražská mládež je zkažená, že nemá zájem a vztah k přírodě. Já jim samozřejmě tvrdil opak, že je to jen tím, že je neumí podchytit a zaujmout,“ vzpomíná s úsměvem Cafourek.
Na základě toho sporu pak vznikla sázka o lahev dobrého alkoholu, že jim do měsíce založí plnohodnotný včelařský kroužek. Jak sám přiznává, tehdy o včele věděl akorát to, že dává med a po „píchnutí“ umře. Zaplatil si proto na víkend učitele včelařství, nabiflován pak obešel s pár přednáškami asi čtyři pražské školy a zverboval zhruba čtyřicet dětí, z nichž pak patnáct vybral do kroužku.
Ředitel Jedličkova ústavu mu poskytnul koutek v zahradě a kroužek Vyšehradských včelaříků byl na světě. „Do vínku jsme si dali předsevzetí, že každý rok pomůžeme založit alespoň jeden další kroužek v Praze, což se nám zatím daří, momentálně jich v Praze funguje osm,“ dodává. Celá práce při zakládání kroužku není o tom sehnat děti, těch je všude dost, ale sehnat a přemluvit vedoucího, který by je vedl.
Vzhůru na střechu!
Tehdy, a vlastně i teď, bylo včelaření v Praze celkem „slušná exotika“, o níž krátce informovala v reportáži třeba i Česká televize. Rok na to (2009) se na Cafourka obrátila Botanická zahrada v Tróji, že by měli zájem o pár úlů. (oblast, v níž byly nakonec umístěny, byla nedávno přetvořena jako samostatná sekce „včelí zahrada“, pozn. red.).
V roce 2010 se pak ozval provozovatel OC Chodov s tím, že by v rámci svých eko- a propagačních aktivit měl zájem o zřízení včelího stanoviště. Nabídli prý nádherné prostory a tak vzniklo první pražské střešní stanoviště.
„Občas mi lidé říkají, že kopírujeme New York, kde prý tento trend začal. Ve Vídni prý už taky nějakou dobu včelaří na střechách, ale to jsme opravdu nevěděli, vrhli jsme se do toho živelně, po česku,“ vzpomíná Cafourek a dál uhrančivě vypráví. Pomalu začínám chápat, proč je tak dobrý v zakládání zájmových kroužků – jeho vyprávění je poutavé, věcné, tak trochu mi připomíná dobrodružné knížky od Františka Běhounka….
Praha, to je pastva
V Praze je to prý pro včelaře velmi jednoduché: kam postavíte včelín, tam si najdou „pastvu“. Třeba i uprostřed Václaváku. Rádius snůšky mají kolem dvou kilometrů, Praha je navíc extrémně zelené město plné parků, zahrad a sadů, 3-5 úlů se prý uživí kdekoliv, kam píchnete na mapě prstem.
„Třeba přímo na Koněvově ulici míval včelař ve vnitrobloku domů 16 včelstev, uživily se bez problémů,“ vzpomíná Cafourek a dál mě zasvěcuje do tajů včelaře ve velkoměstě. Takzvaná pastva je tu pro včely mnohem zajímavější, pestřejší, než někde na vesnici, kde jsou to zpravidla jednotvárné lány řepky. Praha navíc nabízí až o měsíc delší období možnosti květu rostlin, protože akumuluje teplo, a tím pádem i mnohem delší období, v jehož rámci mohou včelky sbírat pyl a nektar. Rostliny tu kvetou díky druhové pestrosti postupně, takže se včely mohou živit rovnoměrně opravdu po celé léto.
Aktuálně je v Praze patnáct základních organizací sdružujících kolem 550 včelařů s 3900 včelstvy. Cafourek spravuje oblast Prahy 1, 2 a 3, kde je dohromady zhruba 30 včelařů a 70 včelstev. Bývalo jich 90, ale hodně jich nepřežilo letošní zimu. Pro střešní stanoviště je optimální mít čtyři až pět úlů, výjimkou je OC Plaza na Novodvorské, kde jich mají deset. To je také největší střešní stanoviště v Praze.
Před dvěma roky také vznikl klub střešních včelařů, aktuálně eviduje deset takových stanovišť. Možná někde někdo včelaří mimo klub, ale půjde prý maximálně o jednoho, dva včelaře.
Kvalita medu
A co kvalita medu? Není horší, třeba kvůli smogu? Ptám se, asi trochu tupě, protože vyvolávám na Cafourkově tváři shovívavý úsměv. „Nesmíte zapomenout, že sama rostlina už působí jako jakýsi filtr – proč by si zaneřádila své rozmnožovací orgány nějakými škodlivými látkami a trávila své opylovatele?
A i kdyby, tak včela nikdy do svého medu nedá nic, co by bylo škodlivé, vždyť tím hodlá živit své potomstvo!,“ dostává se mi jasného vysvětlení. Cokoliv prý včela pozře, tak filtruje přes sama sebe. Pokud se tedy nakrmí z nešetrně postříkaného květu, tak často ani nedoletí zpět do úlu.
„Veterinární správa každý rok náhodně vybírá dvě včelí stanoviště, kde dělá rozbor na těžké kovy. Dobrovolně jsme se do tohoto rozboru s dvěma našimi pražskými stanovišti přihlásili. Díky tomu máme oficiální doklad, že pražský med je v naprosto v pořádku,“ vypráví Cafourek pyšně.
Pražský med je prý kvalitní nejen proto, že je bez těch škodlivých látek, ale kvalitu a zajímavost mu dává také právě ta pestrost rostlin, jejichž nektarem se včely krmily. Na vesnicích se často stává, že med je „cítit“ třeba po typických českých lánech řepky, protože na ni včely létaly nejčastěji. Až 70 procent českých medů je řepkových.
Dobré PR a záchrana opylovatelů
Když se v našem poměrně dlouhém rozhovoru dostáváme přeci jen na nějaké to „byznysovější“ téma – firmy a včelaření, odhaluje se Cafourkovo už tak jasné zapálení včelami naplno: „Firmy přispívají často statisíce, možná i miliony, třeba na záchranu velryb nebo pand. Nic proti velrybám a pandám samozřejmě nemám, ale řeknu to trochu tvrdě: když vymřou pandy, tak se lidstvu nic nestane. Když však vymřou včely, nebo se jejich počty radikálně zmenší, tak to bude sakra velký průšvih,“ uzemňuje mě svojí upřímností.
Při troše zamyšlení s tím pak člověk může jedině souhlasit. Faktem je, že každé třetí sousto, které dnes sníme, existuje díky práci včel, a zhruba 70 procent všech kvetoucích rostlin se bez včely medonosné neobejde. Dnes je to vidět třeba i na slabé biodiverzitě lučních květů, protože je jednoduše nedostatek opylovatelů.
Česko je prý na první pohled „zavčelená“ krajina, ale lokálně již kvůli nákazám varroázy mnohde problémy nastávají. Aktuálně se to zhoršuje také tím, že se centralizuje velké množství včelstev na jedno stanoviště. Velkovčelaři to prý nemohou zachránit, ba naopak. Takže i toto rozkouskovávání úlů na střechy může hodně pomoci k rovnoměrnějšímu zavčelení krajiny.
Malovčelaři to sice pravděpodobněji dělají z lásky ke včelám, ale také jsou závislí na nějakém tom příjmu, a ten pochází právě z prodeje medu. Byť prý včelař dostane zhruba 140 korun dotaci od státu na jedno včelstvo, tak to stěží pokryje základní léčení a dokrmování. Devadesát procent užitku včelstva je přitom v opylování, jen deset procent vidíme v podobě medu a ostatních včelích produktech – pyl, propolis, mateří kašička.
Firmám podle Cafourka proto často lichotí, že díky střešnímu chovu mohou mít nálepku „eko“. Je to pro ně „cool“. Ale proč ne, ekologie dnes také stojí peníze, stát na takovéto akce nepřispívá, a proto je to sympatické, když se firma rozhodne investovat právě do včelařství, byť samotná investice do vybavení je prý docela náročná.
Dřevěný nástavkový úl vyjde na tři tisíce korun, pak je potřeba koupit včely, které stojí 2,5 až čtyři tisíce za včelstvo do jednoho úlu. Medomet pak vyjde na zhruba na 15 až 25 tisíc a víc, nějaké prostředky je pak nutné vyhradit si na léčení včelstva, které nejčastěji sužuje varroáza, neboli kleštík včelí.
Problém jménem kleštík
Diskusi kolem kleštíka už dokončujeme ve výtahu směrem vzhůru ke střeše Raiffky. Venku je pravé poledne a slunce žhne, horko nás takřka uzemňuje. Kleštík je prý roztoč, který sem byl zatažen z Asie. České včelky se proti němu nedokážou bránit.
Postupně je nakousává, vysává jim hemolymfu, a tím je infikuje. Větší problém je, že se rozmnožuje v plodu včely – samička kleštíka cíleně klade vajíčka ke včelím zárodkům, čímž decimuje novou generaci včel, která se rodí zdegenerovaná tím neustálým okousáváním, nebo rovnou mrtvá. Takto postupně dokážou zlikvidovat celé včelstvo.
„Třeba v Praze loni uhynulo až 40 procent včel,“ vykládá smutně Cafourek a během toho se obléká do včelařského mundúru. „Zlobila nás varroáza, včely plodovaly až do listopadu a pak v únoru neměly medné zásoby a některé tak pomřely i hlady. „Loni jsme tu měli také mimořádnou situaci se včelím morem. Tato nákaza se naštěstí nerozšířila, ale jedno stanoviště jsme museli celé vypálit,“ smutní. Pár včelstev prý také úplně zmizelo.
Na střeše
Zato tady na střeše Raiffky včely svoji první zimu přežily bez úhony. Na konci letošního června dokonce proběhlo první medobraní a zaměstnanci a partneři spořitelny si odnesli malé lahvičky s medem, který Cafourek stočil z tamních úlů.
„Včely jsou fascinující společenství a nemají to v dnešním světě jednoduché. Na střeše naší centrály nad parkem Vítkov máme vynikají včelí stanoviště. Rádi zaměstnancům přinášíme témata, která je spojují a vytvářejí příležitost k příjemným setkáním. Rozhodnutí o zahájení včelaření bylo jedno z nejjednodušších, které jsme v poslední době učinili,“ komentuje vznik ‚svého‘ střešního stanoviště místopředseda představenstva spořitelny Roman Hurych, který se na nás na chvilku přišel podívat.
Celý projekt podle něj zrealizovali velmi rychle. „Nyní máme za sebou roční zkušenost a první úspěšný ročník medobraní, ze kterého si kolegové odnesli nejen trochu medu,“ usmívá se Hurych spiklenecky a nechává nás s včelkami zase o samotě. Iniciativu přenechávám kolegovi fotografovi, který se s Cafourkem dál domlouvá, co je vlastně jak moc bezpečné fotit.
Stojím opodál a přemítám, jaké by to asi bylo být včelařem. „Jakmile si ke včelařině jednou ‚čuchnete‘, tak se stanou dvě věci. Buď vám to nic neřekne, anebo tomu propadnete až po uši,“ řekl mi na začátku setkání Cafourek. Zapomněl ale na třetí možný výstup – respekt a obdiv k této práci, která vlastně z ekonomického hlediska sama o sobě prací není, včelaře pár včelínů a stanovišť jednoduše nemůže uživit.
Ze světa včel-zachránkyň světa se vracím zpátky do redakce. Krom příjemného zážitku z rozhovoru si odnáším namísto nějakého toho žihadla malou sklínku střešního medu. Až večer doma zjišťuji, jak moc velkou pravdu Cafourek měl. Pražský střešní med je fakticky ‚dost dobrej‘.
| Jiří Cafourek (55) |
|---|
| Místopředseda pražského městského výboru Českého svazu včelařů, člen ústřední komise pro práci s mládeží ČSV, kde koordinuje aktivity kolem mládeže a včelařských kroužků (v ČR je zhruba 185 takových kroužků). Zároveň je místopředsedou spolku VČELÍ STRÁŽ, který není součástí ČSV, ale je zaměřen na propagaci včelařství a včelích produktů a ostatních opylovatelů (čmeláků, včel samotářek, atd.). V Jedličkově ústavu dobrovolnicky vede humanitární sdružení PROTEBE. Je zakladatelem Klubu střešních včelařů. Ve všech těchto spolcích působí dobrovolně, cílem není byznys. Vede také včelařské kroužky mládeže, jako první založil „Vyšehradské včelaříky“, v jejichž rámci začal popularizovat včelařinu v Praze. |
