„Daleko více teď uvažují o průzkumu planetek, velkých asteroidů v blízkosti Země, které jsou jak potenciálním nebezpečím pro naši planetu, tak možnou surovinovou základnou,“ říká přední český odborník a popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek.
*E15: Není to tak dlouho, co se všude hystericky psalo, že na nás bude z vesmíru padat šrot a kam to všechno dopadne. Jak vážná byla situace? Hrozilo Zemi něco vážného?
V podstatě ne. Pravděpodobnost, že úlomek někoho trefí, byla jedna ku třem tisícům, což je ještě menší riziko, než že vás ten den na ulici srazí auto. Takže nebezpečí nebylo vysoké. Ale musíme počítat s tím, že družice a části nosných raket padají a budou padat. Přitom jsou to předměty vážící i několik tun. Problém je v tom, že předpovědi zániku se u většiny družic nedají dělat s moc velkou přesností, takže se do poslední chvíle neví, kam vlastně dopadnou. Jestli na Evropu, USA nebo do moře. Pravidelně se vydává dvouměsíční předpověď všech katalogizovaných předmětů, které by měly spadnout na Zem, za tu dobu jich bývá zhruba 40 až 50, ale většina z nich jsou zániky drobných úlomků, které nemají šanci dopadnout na zem, neboť se při průletu atmosférou vypaří.
*E15: Kolik je vlastně větších kusů družic a nosných raket ve vesmíru?
Od samého počátku kosmické éry bylo katalogizováno téměř 38 tisíc předmětů, z toho ještě 16 tisíc obíhá naši zeměkouli. Z nich je přes tři tisíce družic a dva tisíce posledních stupňů nosných raket. A pak kusy drobnějšího kosmického smetí. Pokud mají být katalogizovány, musí být alespoň pět až deset centimetrů velké. Bohužel z hlediska provozu kosmické techniky jsou nebezpečné i objekty velikosti půl centimetru, kterých jsou desetitisíce, ale nemáme a ani nemůžeme mít jejich soupis.
*E15: Část vesmírného odpadu je údajně radioaktivní. Jak je to možné?
To souvisí s projektem sovětských družic, které byly schopné sledovat radarem přesuny ponorek. K tomu potřebovaly hodně energie, a tak byly vybavené atomovým reaktorem. Pohybovaly se po velmi nízké oběžné dráze, ale byly vybavené speciálním motorem. Na konci života došlo k rozdělení družice, malý motor vynesl jádro reaktoru do výšky 1500 kilometrů, kde moc družic nelétá. Pokračování na str. 18 Dokončení ze str. 17
Na druhé straně tam družice vydrží nějakých 20 tisíc let. Čímž se radioaktivita sníží a civilizace už si s tím nějak poradí. Ale jednou se stalo, že jedna z družic, která se ještě nechystala k tomuto uklizení, najednou přestala odpovídat, což nikdo nečekal. Sověti tvrdili, že se přehřála elektronika a s družicí se nedalo nic dělat. Nakonec zanikla v hustých vrstvách atmosféry a pozůstatky dopadly do severní Kanady. Byl z toho obrovský skandál, Kanada pátrala po troskách, a když je našla, jedna byla slabě radioaktivní.
*E15: Vraťme se k malým kouskům vesmírného smetí. Čím jsou vlastně nebezpečné, když jsou tak malé?
Jsou to jakési vesmírné projektily. Na oběžné dráze se totiž pohybují velmi rychle, zhruba rychlostí osmi kilometrů za sekundu, což je třeba pro srovnání osmkrát rychleji, než je rychlost kulky vystřelené z běžné pušky. Mají proto průraznost větší než kulka a jsou schopné nadělat pěknou paseku. A přitom není možné je prakticky evidovat a systematicky sledovat.
*E15: Takže pokud by do volného prostoru vyšel kosmonaut?
To je samozřejmě nebezpečné. Nebezpečí je tím větší, čím větší je cíl. Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) má za rok několik desítek případů, kdy je vyhlášen poplach. Proto obytné moduly ISS mají proti kouskům smetí fungující ochranu. Když existuje nebezpečí srážky s větším předmětem, tak se začne těleso sledovat, upřesní se jeho dráha, a když by hrozila potenciální srážka, začne se plánovat úhybný manévr, protože stanice má motory. Spočítá se, jak má uhnout, a kousek se přemístí.
*E15: Takže evakuace není potřeba?
Občas ano. Jednou za dva tři roky se stává, že varování přijde pozdě a že už není čas úhybný manévr naplánovat. V takovém případě se kosmonauti uchýlí do transportních lodí, které jsou v mezidobí zaparkované u stanice a slouží jako záchranné čluny. Je tam vždycky tolik lodí, aby se do nich vešli všichni kosmonauti. Když jsou tam tři, tak mají jeden Sojuz, když jich je šest, tak mají dvě lodě. Vždycky musí být možnost evakuovat celou posádku.
*E15: Kosmonautům na Mezinárodní vesmírné stanici už dnes slouží jen Sojuzy?
Ano, pro osoby už jsou pouze Sojuzy, co se týče nákladu, tak jsou k dispozici ruské progressy, evropská loď ATV a japonská HTV. A možná už v lednu by měla zkušebně letět nákladní loď Dragon firmy SpaceX, což by byl první případ, kdy tam poletí vysloveně komerční loď, vlastně takoví speditéři.
Technický zázrak, ekonomický propadák
*E15: Jak je možné, že raketoplány, o kterých se věřilo, že budou další vývojovým stupněm, jenž nahradí rakety, skončily a svět se vrací znovu k raketám?
Já bych citoval svého kolegu pana inženýra Bedřicha Růžičku, odborníka na raketovou techniku, který prohlásil, že raketoplány byly sice technický zázrak, ale ekonomický propadák.
*E15: Nejdříve se myslelo, že budou naopak ekonomicky výhodné?
Ukázalo se, že jejich provoz je neúměrně drahý. Hlavní argument, aby byly vyvinuty a uvedeny do provozu, tedy že se finanční náklady sníží díky tomu, že každý stroj bude opakovaně využíván, zatímco raketa se zničí, se nesplnil. Počítalo se s tím, že raketoplány budou mít otočku zhruba za jeden měsíc, při flotile čtyř raketoplánu by bylo možné startovat každý týden. Jenže to bylo zbožné přání, neboť se ukázalo, že příprava je mnohem složitější. V době jejich vrcholu před čtyřmi lety se při přípravě letů raketoplánů a výrobě náhradních dílů pohybovalo osmnáct tisíc lidí. Tak si jenom představte ty mzdové náklady. Je spočítáno, že jeden start raketoplánu vyšel nejméně na jednu miliardu dolarů. Zatímco nosná raketa se stejnou kapacitou vás přijde zhruba na čtvrtinu.
*E15: A jak se na hodnocení raketoplánů promítly dvě tragické havárie?
Do vesmíru létalo pět raketoplánů a dva havarovaly. Jejich havárie souvisely s tím, že raketoplány byly stavěny na hranicích tehdejších technických možností, a tudíž to stále byly prototypy. Kosmonautika je a pořád bude riskantní záležitost. Určitě přispěly k ukončení programu raketoplánu, ale hlavní důvody byly nakonec ekonomické a politické.
*E15: Stejně jako k jeho vývoji?
Ano. Jedním z důvodů vývoje raketoplánu byla potřeba vojáků dopravovat rozměrná vojenská zařízení do kosmu – kosmické zbraně, které nemohly vynášet rakety. A když je něco pro vojáky, tak se na dolar nehledí. Navíc nejzranitelnějším místem raketoplánu byla křídla, která se tam dostala také kvůli vojákům. Ti totiž potřebovali, aby raketoplán mohl manévrovat v zemské atmosféře, aby třeba změnil podstatným způsobem dráhu, a mohl tak uniknout z určitého místa. A to je zase věc, která raketoplán velmi prodražila.
*E15: Takže je hodnocen spíše negativně?
To bych vůbec netvrdil. Raketoplán nabízel řadu možností, které jiné kosmické prostředky nepřinášejí, především velmi šetrnou dopravu nákladu na oběžnou dráhu. Vždyť byl schopen dopravit na oběžnou dráhu 27 tun nákladu. To žádná ze stávajících ani připravovaných lodí pro posádku neumí. Pilotovaná loď Sojuz, která je jedinou pilotovanou lodí létající k vesmírné stanici, je schopná nahoru uvézt pouhých sto padesát kilogramů.
*E15: A nákladní plavidla?
Nákladní loď Progress bez posádky je schopná dopravit na mezinárodní stanici 2500 kilogramů. A cesta dolů? Raketoplán mohl přistát s nákladem přes deset tun, Progress nemůže vzít ani kilogram, neboť slouží při návratu jako popelnice, která shoří v atmosféře, stejně tak evropské či japonské ATV či HTV. Až teprve Dragon bude schopný nahoru dopravit do pěti tun a dolů dvě tuny. Sojuz umí dolů vzít jen 60 kilogramů.
*E15: Čím ještě byl raketoplán výjimečný?
Cesta v něm byla velmi komfortní pro posádku. Kosmonauti v raketě jsou při návratu vystaveni přetížení 5 až 6G, když se vracel raketoplán, tak to bylo pouze 1,5G, což je mnohem šetrnější. To všechno raketoplán uměl, nic jiného to neumí. Raketoplán uměl chytit porouchanou družici a odvézt ji zpět na Zem, to nebude umět ani Dragon.
*E15: V současné době Američané nemají nic, s čím by mohli na oběžnou dráhu, i když původně plánovali, že v okamžiku zastavení raketoplánu budou mít Orion. Ten měl být hotov v roce 2010. Jak to s ním vypadá?
Teď se počítá, že Orion nebo jiná kosmická loď by mohla začít létat s lidmi v roce 2015, ale spíš to bude až v roce 2017.
*E15: A co rok 2019 a pilotovaný let na Měsíc?
Obama to odpískal, nic takového už v dohledné době nebude. Alespoň ze strany Američanů. Projekt je zastaven. Daleko více teď uvažují o průzkumu planetek, velkých asteroidů v blízkosti Země, které jsou jak potenciálním nebezpečím pro naši planetu, tak možnou surovinovou základnou. Na Měsíci už jsme byli, říkají, ale na planetkách zatím nikdo nebyl.
*E15: Měsíc se měl stát v Bushových vizích cvičištěm pro vývoj techniky a zkoušení lidí pro let na Mars, jenže teď se to zase vzdálilo. Kdy člověk přiletí na rudou planetu?
To se dá jen odhadovat, podle mého názoru je ve hře druhá polovina třicátých let. Ale stále je to obrovská neznámá. Po technické stránce není problém postavit za deset let planetolet, ale vědci se obávají biologického rozdílu Země a Marsu. Teď má startovat sonda Curiosity, která má zjišťovat, jaké podmínky panují na povrchu Marsu. Kdyby se ukázalo, že tam existuje mikrobiální život, tak musíte prokázat, že tento život neohrozí pozemský život, protože to by mohlo být obrovské riziko při návštěvě pilotovaného letu. Ostatně rozvoj pilotovaných letů má i dnes své odpůrce, protože spousta vědců se ptá, proč tam proboha stále posíláte lidi, když vám všechno může udělat automatika.
Pár minut beztíže za statisíce dolarů
*E15: Fenoménem posledních let jsou komerční lety do vesmíru. Jakou roli mohou hrát pro rozvoj kosmonautiky?
Značnou. Otvírají možnost financování dalšího rozvoje kosmonautiky z privátních peněz. I když zatím všechny běžící projekty, především Virgin Galactic, představují spíše jakési výškové lety a člověk se dostane jen na domluvenou hranici ve vesmíru ve výšce 100 kilometrů. Pro cestující je to druh adrenalinového sportu, který je velice nákladný. Celé to trvá kolem tří hodin, ale ve stavu beztíže jsou jen deset minut a nad sto kilometry pouhé tři minuty. Takže je to skutečně jen nahlédnutí do kosmu, nikoli pravá kosmonautika. A za to zaplatíte několik set tisíc dolarů.
*E15: Kolik by pak tedy stál skutečný výlet do kosmu? Třeba k Mezinárodní vesmírné stanici?
Mnohonásobně více. Jen pro srovnání, Američané platí za dopravu na vesmírnou stanici a zpátky včetně zajištění záchranného plavidla 62 milionů dolarů za jednoho kosmonauta. Tolik si teď účtuje ruská kosmická agentura.
*E15: A přitom se ještě nedávno psalo, že se vybuduje kosmický hotel, kam si nejbohatší lidé planety zaletí třeba na víkend.
Je několik projektů, které připravují orbitální komerční lety, a také se uvažuje o výstavbě „nafukovacího“ kosmického hotelu, jenže teď se to znovu zaseklo. Souvisí to s tím, že Američané oddalují obnovu pilotovaných letů. A protože se myslelo, že komerční společnosti budou participovat na nových plavidlech, které budou vynášet k hotelu jak obsluhu, tak i klienty, všechno bude mít velké zpoždění. A to se původně předpokládalo, že se vesmírný hotel začne stavět už v roce 2013.
Antonín Vítek (71)
Absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy patří mezi nejpřednější české znalce a popularizátory kosmonautiky. Ke 40. výročí vypuštění první umělé družice Země založil internetovou encyklopedii kosmonautiky SPACE 40. Spolupracoval na několika encyklopedických projektech v češtině, je autorem publikací v oboru organické chemie, fyzikální chemie, výpočetní techniky, astronomie a kosmonautiky. Zejména v letech 2005–2006 se výrazně účastnil tvorby české jazykové verze internetové encyklopedie Wikipedie, do jejích článků vložil nejvíce textu ze všech účastníků projektu.
