Arnošt Novák: Nebezpečí levicového terorismu je umělá bublina

E15: V krátké době jsme zažili vyklizení squatů Klinika a Cibulka, mezitím proběhla velká policejní razie proti anarchistům, padla vážná obvinění. Už někdy anarchisté v Česku čelili takové vlně represe?

Myslím, že to nemá precedens. Snad jen když byl v roce 1992 jeden anarchista obviněn z útoku na předsedu KSČM Jiřího Svobodu. Domnělý útočník byl pak dlouho ve vazbě a poté byl všech obvinění zproštěn. Neonacisté tu za posledních dvacet let zabili několik lidí, házeli lidem do domů zápalné lahve. Nikdy to za terorismus označeno nebylo.

E15: Co stát podle vás k současným zásahům vedlo?

Tady se samozřejmě můžeme jen dohadovat. Jedna z hypotéz, která vzešla z prostředí bezpečnostních studií, je, že když policie zatočila s pravicovým extremismem, dostala velké finanční prostředky na boj s levicovými extremisty. Přitom v poslední době měli šanci řešit jen dvě kauzy. První je Řízkárna, kde anarchisté pomáhali zaměstnancům restaurace vydobýt si zadržované mzdy. Druhou kauzou byla Klinika na Žižkově. Lidé tam obsadili prázdný dům a snaží se zřídit autonomní centrum.

E15: To by ale samo o sobě ještě asi nevedlo k domovním prohlídkám a vazbám.

Podle policie jsou to projevy extremismu. Současně mají ale problém to obhájit, když oba případy získaly určitou společenskou podporu. Do toho se tu podle policistů objevila nějaká Síť revolučních buněk, která v minulém roce očmoudila několik policejních aut. A to se policii náramně hodí k vytvoření atmosféry, že tu hrozí levicový terorismus. Nafouknutím bubliny levicového terorismu mohou navíc policisté vykazovat činnost. Nejdříve vytvoří nebezpečí a pak nad ním slavnostně zvítězí. Jako bonus dostanou pod kontrolu politické aktivity, které jsou jim nepohodlné.

E15: Tvrdíte, že policie konstruuje vážná obvinění proti aktivistům, současně ale vicepremiér Andrej Babiš dorazil k vám na Kliniku a ještě si tam dělal selfie. Jak to jde dohromady?

Stát není homogenní aktér. Jsou v něm různé kliky a zájmové skupiny. A nemyslím, že by Babiš souvisel s děním uvnitř policie. Domnívám se, že je to jen hra určité části policie, možná dokonce jen pražského protiextremistického oddělení, které rozjíždí nějaké vlastní mocenské boje a využívá k tomu levicový extremismus. Nemyslím, že by to byla primárně politická objednávka.

Národní stát vznikl v symbióze s rozvojem kapitalismu. Vždy to byly dvě strany jedné mince. Dva potácející se opilci, kteří se vzájemně podpírají, aby neupadli

E15: Když říkáte, že zásahy vyprovokovala rovněž rostoucí společenská podpora centra Klinika a protestů kolem Řízkárny, není takové sociální ukotvení spíš jen zbožným přáním anarchistů? Nemají dnes neonacisté se svým rasismem ve společnosti podporu mnohem větší?

To si nemyslím. Česká společnost přece není vůbec rasistická, ale… dobře, teď vážně. Klinika a Řízkárna ukázaly, že některé naše politické názory získaly mezi lidmi určitou relevanci. Neříkám, že jde o masové hnutí. Ale ukažte mi příklad, kdy tady vůbec nějaké hnutí získalo ve společnosti větší podporu.

E15: Ve společnosti se přece ale také nic neděje.

Sice se nic neděje, ale za měsíc může být všechno jinak. I sílu příkladu mohou bezpečnostní složky vnímat jako riziko. Ukázku toho, že jde věci dělat i jiným způsobem.

E15: Nesoudím současné kauzy, nebyl však historicky příklon radikální levice k násilí spíše projevem sociální izolace?

Pokud mluvíme o té takzvané Síti revolučních buněk, tak ta se i v anarchistickém prostředí setkala vesměs s kritikou a odmítnutím jako něco hloupého a netaktického. Včetně rétoriky jejich prohlášení. Souhlasím, že podobné násilné akty jsou skutečně spíše výrazem zoufalství než síly.

Demokracie pro nás není rituál opakující se jednou za čtyři roky, ale každodenní aktivita odehrávající se na pracovištích, v místech bydliště i jinde

E15: Velké mezinárodní protesty proti světovým finančním institucím před patnácti lety, které zažila i Praha, vypadaly jako začátek významného hnutí. Nakonec vše vyšumělo. Proč?

Každé sociální hnutí se pohybuje v cyklu. Chvíli nahoru, chvíli dolů. Nic nemůže růst donekonečna. Ani kapitalismus se svým ekonomickým růstem. Pár let po antiglobalizačním hnutí přišla jiná sociální hnutí. Například ve Španělsku to bylo hnutí Indignados, v USA zas Occupy, důležité bylo hnutí v Řecku.

E15: Stát vnímal vždy anarchismus jako entitu, kterou je potřeba pro rozvoj lidské svobody odstranit. Je tedy vůbec možné konfliktu mezi státem a anarchisty zabránit?

Určitý konflikt je nevyhnutelný. Současně je to však velmi široký pojem. Může znamenat vyhlazovací válku i diskurzivní spor a debatu. Historie obecně však ukazuje, že vést násilný konflikt se státem je slepá ulička. Pokud stát v něčem vyniká, tak v monopolizaci prostředků na násilí. Má armádu, policii, justici. To je stejné, jako kdyby si to v ringu rozdával amatér s profesionálním boxerem.

E15: Nestaví ale odpor ke státu anarchisty proti společnosti?

Společnost, v níž žijeme, není totéž co stát. Když jsou anarchisté proti státu, neznamená to, že jsou proti společnosti. Moderní stát i s jeho represivním a dalším aparátem je záležitost posledních dvou tří století. Stát je sociální vztah respektive instituce, která ve společnosti uspořádává další vztahy, monopolizuje si určité prostředky a jiným je upírá. Zajímavé je, že národní stát vznikl v symbióze s rozvojem kapitalismu. Dichotomie státu a kapitalismu je falešná. Vždy to byly dvě strany jedné mince. Dva potácející se opilci, kteří se vzájemně podpírají, aby neupadli.

Arnošt Novák|Michael Tomes, E15

E15: Jaký terén považují anarchisté za důležitý pro sociální změnu, kterou prosazují?

Část anarchistů stále vnímá jako nejdůležitější, co se děje na pracovištích. Další část ale považuje za stejně významnou osu společenského konfliktu to, co se děje v místech bydliště, v sousedstvích a komunitách. Obecně je velmi těžké bojovat za něco, čeho nejsem součástí. Když člověk nepracuje v automobilce, je hrozně obtížné bojovat za její zaměstnance. Člověk by měl bojovat hlavně za sebe, za to, čeho je součástí, a spojovat se v tom solidárně s dalšími lidmi se stejným zájmem.

E15: Je v současné době ve společnosti nějaký konflikt dominantní? Která témata mezi anarchisty nejvíce rezonují?

Jak už jsem říkal. Pro jedny jsou to konflikty na pracovištích, pro druhé zase například to, co se děje s životním prostorem ve městech. Myslím si však, že by se všechny tyto sféry měly propojovat. Protože když si pak lidé například na pracovišti vybojují vyšší mzdy, z druhé strany o ně přijdou ve sféře sociální reprodukce. Například v podobě vyšších nájmů nebo dražšího zboží a služeb. Nikdo však nemůže obsáhnout všechno. Proto je důležité, aby se jednotlivá hnutí a konflikty propojovaly.

E15: Věnujete se hodně ekologickým tématům. Jaké je jejich místo v současném anarchismu?

Ekologické problémy jsou vždy v první řadě sociální problémy. Stejně významné jsou globálně problémy migrace a společenské nerovnosti. S ní souvisí nejen konflikty na pracovištích, ale také konflikty kolem bydlení, boj o přístup k přírodním zdrojům. Os konfliktů, které se projevují ve všech aspektech života, je hodně, ale vše se točí kolem nerovností a hierarchií.

E15: Nabývají ve světle současných ozbrojených konfliktů ve světě i nedaleké Evropě na síle pacifistické proudy?

Situace na Ukrajině ukazuje, že nacionalismus a národní stát jsou slepá ulička. Uměle staví lidi proti sobě a je to cesta do pekla. Heslem letošního anarchistického 1. máje proto bylo „Válku válce“. Ani Západ, ani Východ. Militarizace společnosti je určitě vnímaná jako nebezpečí. Bylo to vidět při nedávném průjezdu amerického vojenského konvoje. Atmosféra kolem něho byla až absurdně nafouknutá a uměle bipolární. Kdo proti průjezdu protestoval, byl milovníkem Putina, kdo vojáky vítal, byl milovníkem Spojených států. Nebyl tu prostor pro třetí nebo čtvrtou stranu. Vytváří se tu opět bipolární rozdělení světa, jehož anarchisté nechtějí být součástí.

Arnošt Novák|Michael Tomes, E15

E15: Anarchisté tradičně odmítali volit. Změnilo se na tom něco?

Organizovat bojkot voleb je stejný fetiš, jako je naopak adorovat. Kdysi jsme v den sněmovních voleb obsadili prázdný dům s heslem „Nespoléháme se na volební urny – volíme 365 dní v roce“. Demokracie pro nás není rituál opakující se jednou za čtyři roky, ale každodenní aktivita odehrávající se na pracovištích, v místech bydliště i jinde.

E15: Nezávisí ale nakonec osud například squatů stejně na přízni či nepřízni státu?

Skeptik by například při pohledu na žižkovskou Kliniku mohl prohlásit, že jsme něco dostali. Stejně tak se ale na celou věc můžeme dívat tak, že jsme si tento prostor vybojovali. Bylo tu obsazení, vyklizení, dlouhodobá kampaň na podporu Kliniky, několik demonstrací, úspěšné získávání veřejné podpory, petice. Zkrátka tlak zdola, na který stát nějak zareagoval.

E15: Není snaha o změnu světa utopií?

Není. Ale současně je důležité, aby si lidé dávali jakožto součást dlouhodobého strategického snažení krátkodobé splnitelné cíle. Protože když najednou chcete změnit celý svět, můžete rychle vyhořet. Například squat může sloužit jako místo, kde se budou lidé setkávat a rozvíjet další aktivity, které se je budou snažit vymanit z kapitalistické tržní logiky a vnést do společnosti jiné sociální vztahy a změny. Je to malý drobek, nijak bych ho nepřeceňoval. Lidé by však měli dělat, na co mají sílu.