Často a z plna hrdla se směje tak, až to v Česku působí nezvykle. Vnučka Jana Antonína Bati žije v Brazílii, přesto umí velmi dobře česky, s trochou přízvuku a moravismů. Osmašedesátiletá Dolores Baťová Arambašičová do České republiky pravidelně jezdí a spolu s bratranci se u místních soudů snaží získat náhradu za majetek, o který tu jejich dědeček kvůli obviněním ze spolupráce s nacisty přišel.
S jakými pocity přijíždíte do Česka?
Miluju to tu. Když přijedu, vrátím se domů. Když Čechy vidím, říkám si, že jste to zvládli, povedlo se vám to.
Co přesně?
Všechno. U nás doma se hodně četlo o českých dějinách. To, co Češi museli všechno přežít, není žádná sranda. Dnes jste živí, máte svou zem, nikdo vás nezlomí. Taky jste to nemuseli dokázat. Navíc vám to myslí, podívejte se, co váš národ udělal. Chtěla bych vidět, jak by se jeden národ zvedl, jako jste se zvedli vy. Nejdříve Němci, potom komunisté. Ráda vidím, jak vy mladí chodíte po ulici, co děláte, jak mluvíte. Je to úžasné. Možná že jsem taková blbá babička, ale já mám velikou radost a jsem na vás velice hrdá.
Necítíte hořkost kvůli tomu, co se stalo s odkazem vašeho dědečka?
Ne, to byla politická otázka. Národ s tím nemá co dělat. Oni vám jenom lhali, strčili vám to do hlavy. Za to nemůžete, bylo to úplně naopak. Mým úkolem je, abyste věděli, kdo můj dědeček byl. Že to nebyl žádný zrádce. Byl to velký vlastenec a v srdci měl pořád jen Československo.
V jaké fázi jsou teď spory o finanční náhradu za majetek, o který jste v Česku přišli?
Jedenáctkrát jsme se s bratranci snažili u českých soudů dostat náhradu. Měli jsme různé strategie, ale nepovedlo se to. John ještě čeká na odpověď ve sporu o vilu Jana Bati ve Zlíně. Pak se dáme všichni dohromady a uděláme druhou strategii, kterou vám ale nemohu říct.
O jaké částce se v případě náhrady vlastně bavíme?
O veliké. V roce 1945 byl Baťův podnik znárodněn, podle zákonů se za to musela platit náhrada. Jediný způsob, jak se tomu stát mohl vyhnout, byla konfiskace. A tak byl můj dědeček v roce 1947 odsouzen. Jenomže v roce 2007 byl proces znovu otevřen a dědeček byl všech obvinění zproštěn. Zůstalo jen to, že vůbec nepodporoval český odboj. Ale to bylo zrovna naopak, byl jeho největším podporovatelem.
Jak byste peníze z náhrady využili? Dříve jste mluvila o tom, že byste většinu z nich chtěli investovat v Česku.
Ano, tak by to Jan Baťa chtěl.
Máte konkrétnější představy?
Máme toho spoustu, ale musím se bratranců zeptat, jestli o tom mohu mluvit. Už máme plány, úžasné a také někteří z bratranců se sem možná budou i stěhovat. I já bych moc chtěla.
Do jaké oblasti by peníze šly?
Do výchovy. Člověk musí být sebevědomý, aby věděl, co chce. K tomu musí mít disciplínu, musí se něco naučit, v tom smyslu pokračovat a podnikat. Vedle toho by existovaly podniky, které by takové nadaci posílaly peníze. A už vám nemůžu víc říci.
Bez vyplacení náhrady se do Česka nechcete přesunout?
Ne. Kvůli tomu, co se stalo dědečkovi, jsem persona non grata. Nemůžeme se vzdát náhrady, nemáme právo to udělat. Hodně lidí kvůli té nespravedlivosti trpělo, byla z toho traumata, strašné těžkosti: v deseti letech jsem například šla do internátu, kde jsem řekla, že jsem Dolores Baťa. „Aha, takže ty jsi vnučka toho nacisty,“ odpovídali. A tak to bylo pořád.
Proč váš dědeček před válkou odjel?
V roce 1938 měl ve Zlíně pět ředitelů, jeden z nich se jmenoval Hugo Vavrečka. Byl to diplomat, dědeček Václava Havla. Jednoho dne Janovi řekl, že musí odejít. Němci ho totiž plánovali zabít. Můj děda odešel do Francie, jako podnikatel se mohl podívat na svoji fabriku. Rodina zůstala ve Zlíně, dvakrát se pokusili utéct.
Jednou je nacisté chytili v lese, podruhé se to povedlo. Sešli se ve Francii a odtamtud odjeli do Ameriky, bydleli v Marylandu – v Baltimoru byla fabrika. V té době už byli nacisté ve Zlíně a Janovi přišla zpráva, aby se vyjádřil, na které straně je. Mlčel, protože se bál, že zabijí lidi ve Zlíně. Měl tam část rodiny a 35 tisíc dělníků. Byl ale největším podporovatelem českého odboje. Měl fabriky v zahraničí, každá posílala část peněz do Londýna. Sponzoroval československou vládu v Londýně, ministry, diplomaty.
Pro české piloty, kteří bojovali v britské RAF, koupil tři spitfiry. Aby měly českou vlajku a českého lva. Aby Češi bojovali ve svých letadlech, Angličané si totiž z nich dělali srandu. To Jana dopálilo a tak jim koupil vlastní letadla.
Co ho pak vedlo k odchodu do Brazílie?
Američané mu nabídli občanství, což odmítl s tím, že je Čech. Američanům se to nelíbilo, ale brazilský prezident ho pozval do země, protože dědeček tam v roce 1938 koupil 300 tisíc hektarů půdy. Měly tam být farmy na dobytek a kůži pro Zlín. Ten projekt ale nemohl pokračovat, tak se pustil do kolonizace pralesa. Přijeli do São Paula, kde už byla pracovní jednotka.
To byli lidé, kteří se ničeho nebáli, prostředí ale bylo opravdu jiné. Brazilci jsou sice hodní, ale je to třetí svět. Museli pracovat od začátku, v Batatubě (jedno ze čtyř měst, která Jan Antonín Baťa v Brazílii založil – pozn. aut.) postavili dům, pilu, keramičku na cihly. Všude pracovali čeští technici ze Zlína. Dělali okna, dveře. Začali prodávat do São Paula a získávali tak peníze na kolonizaci.
Kolik lidí z Československa do Brazílie přijelo?
Čtyři tisíce. Dostali nabídku, že budou mít práci, ubytování, naučí se portugalsky. Přijeli nejen Češi, ale i Maďaři, Francouzi, Holanďané.
Jan Baťa přišel po válce i o majetek v zahraničí. Proč se nepohodl s Tomášem Baťou juniorem?
Když strýc Tomáš (zakladatel firmy – pozn. aut.) zemřel, zanechal poslední vůli. V té bylo, že celý podnik prodává Janu Antonínovi, za což měl platit Tomášově ženě a synovi. Jan to akceptoval a Tomík a jeho maminka také, všechno podepsali u soudu. Rok poté, když dostali peníze, šli k soudu s tím, že vše patří Tomíkovi. Český soud to ale odmítl.
V roce 1947 byl Jan v Česku souzen a všechno mu zkonfiskovali. V roce 1950 Tomík přijel s jednou misí z Kanady do Československa jako vysoký armádní důstojník, měl schůzku s ministrem průmyslu. Tam se dohodli, že pokud by Jan potřeboval jakékoli doklady, tak se ztratí. Jan tak při dalším soudním sporu o vlastnictví firmy nemohl dokázat, že je majitelem. Tomík se zmocnil všech fabrik – v Jugoslávii, ve Francii, v Anglii, ve Švýcarech, v Americe, v Kanadě, v Latinské Americe, v Africe, všeho.
Po revoluci jsme získali ověřenou kopii toho dokladu o koupi podniku, byl schovaný v pozůstalosti zlínského notáře Huga Förstera.
Spory s rodinou Tomáše Bati juniora už nebudete chtít obnovit?
Už ne. Nechceme, aby se jim stalo to co nám. Jsou to potomci strýce Tomáše. Jestli Tomík udělal blbost, je to jeho problém. Už se nechci s nikým hádat, ale nevím, jak to budou mít moji potomci. Chceme to, na co opravdu máme právo – tu českou část.
Kdy jste byli naposledy v kontaktu?
Myslím, že při pohřbu (Tomáše Bati juniora – pozn. aut.) ve Zlíně v roce 2007.
Co se vlastně stalo s majetkem v Brazílii?
Když Jan umřel, dostala každá rodina svou část, farmy a fabriky. Každý ale musel jednat za sebe.
Fungují ještě ty podniky?
Ne.
Co vás živí?
Já jsem farmářka, chovám dobytek. Moje dcera je zootechnička a farmu vede.
Současný ministr financí Andrej Babiš je velkým fanouškem knihy vašeho dědečka Budujme stát pro 40 milionů lidí. Mluvili jste spolu někdy?
Ano. Když byla před několika lety autogramiáda tady v Praze, to ještě nebyl ministr. Sešli jsme se a popovídali. Pak byly volby a prosil mě, jestli mu můžu pomoci. Řekla jsem ne.
Proč?
Napsal mi jeden dopis, nevěděla jsem, do čeho bych vletěla. A nemůžu dělat nic bez toho, aniž by souhlasili moji bratranci. O tom rozhodujeme všichni dohromady.
Takže nemůžete říci svůj osobní názor?
To můžu. Ale způsob, kterým mi napsal, byl velice hrubý.
A on vás přímo požádal o podporu?
Přímo mě požádal, ale jen kvůli mému jménu. Já ho vůbec neznala.
Souhlasíte s Babišem v tom, že by se stát měl řídit jako firma?
Politika je velice složitá věc. Firma je podle mých představ něco jiného.
Takže by se to nemělo míchat?
Myslím že ne.
Jsou teze knihy Budujme stát pro 40 000 000 lidí stále aktuální?
Ano, například co se týká čisté energie. Ale tenkrát se o ekologii nemluvilo. Myšlenkou knihy bylo, aby se z energie vyčerpalo co nejvíce, ale moudře. Například Zlín měl filtry, aby nešpinil vzduch. To tenkrát ještě nikde na světě nebylo.
Jan Baťa chtěl silný československý stát, který měl být jedním z nejbohatších v Evropě. Může se to někdy splnit?
Jste na cestě, na které bylo několik překážek. Ale jste svobodní teprve 25 let. Máte to v sobě, dokážete to, jen se nesmíte bát.
Vystudovaná právnička se v současné době s rodinou věnuje své farmě v brazilské Bataypoře, kterou založil její dědeček Jan Antonín Baťa. V Praze vystoupila na uvedení knihy S Baťou v džungli spisovatelky Markéty Pilátové, které hostila Knihovna Václava Havla. |
