Britský režisér Peter Strickland usazený v Maďarsku se letos v Česku objevil třikrát. Naposledy na nedávné distribuční premiéře své novinky Takové krásné šaty, originálního žánrového mixu o vraždících šatech a hypnotické síle praček.
Se svou novinkou hodně cestujete. Baví vás diskuse s diváky po promítání?
Ano, některé otázky vás přimějou dívat se na věci z nového úhlu, po některých si řeknete, proč jste to nezkusil natočit jinak. Akorát po určité době se debaty slejou do takové surreálné šmouhy. O Takových krásných šatech se bavím už rok, premiéru měly loni v Torontu. Z diskusí s diváky se určitě můžete něco přiučit. A lidi během nich nebývají konfrontační. I když nedávno mi jeden chlápek vynadal, že je ten film moc vtipný. Pokud ovšem chcete nefalšovanou reakci, podívejte se na internet. Sám to někdy dělám. A pak toho někdy lituju, tam si přečtete i dost brutální názory.
Divákům v Karlových Varech jste vyprávěl o scénách, které inspirovaly vaše osobní zážitky z práce. Je jich ve filmu hodně?
Myslím, že pro každého, kdo si píše vlastní scénáře, platí, že se v jeho filmech odráží jeho život. Ne že by šlo o autobiografii. Ale film by měl být osobní. Mám rád odstup, proto třeba točím o postavách, které ani nejsou stejného pohlaví. Jde o spojení mě samotného, filmů, které mám rád, zkušeností lidí, které znám…
Takže filmy nevyužíváte např. k vyřizování účtů s lidmi, kteří vás naštvali? V Takových krásných šatech zesměšňujete na dálku někdejšího kolegu, který poučoval svou studentku, jak správně potřást rukou.
Ne že by to byla pomsta, byl to můj kolega učitel a ke mně se choval hezky, nebyl jsem v jeho třídě. Ovšem mohl jsem ho využít jako ukázku jednoho z mužských idiotských způsobů, jak ponižovat ženy. Psaní dokáže uhasit plamen vzteku, když mě někdo naštve, v tom je katarzní. Pak však hrozí nebezpečí, že si ve své tvorbě budete moc vylévat zlost. Znal jsem scenáristu, který se během ošklivého rozvodu mstil právě psaním. Mezi tím, zda jste příliš, nebo nedostatečně osobní, leží tenká linie. Pokud natočíte film jen proto, abyste si s někým něco vyřídili, tak podle mě nebude fungovat.
Jaká byla hlavní motivace k natočení Takových krásných šatů?
Prozkoumat naši reakci na šaty. Ne ve smyslu módy, ale podle toho, s jakými lidmi je máme spojené. Jak se oblečení změní, když ho někdo nosí. Pak může ostatní lidi přitahovat, odpuzovat, rozesmutnit, pokud tu osobu už dlouho neviděl… Zajímají mě fetiše, moc šatů blízké osoby. A také mě zajímalo, jak se v různých šatech cítíte. Jestli vás nabíjí, nebo vás naopak svazují, jako hrdinku druhé části Babs, která trpí tělesnou dysmorfií. Chtěl jsem prozkoumat úzkosti spjaté s oblečením.
Ve druhé části pak začnou hrát větší roli pračky a jejich hypnotické účinky. K těm jste se dostal jak?
Jednoduše, oblečení dáváme do pračky. A jakmile jsem měl předmět, mohl jsem organicky vymýšlet, co dál. Že se pračka rozbije. A přijde opravář. Pro mě je celý film o textuře, nejen látky a kůže, ale i hlasu, zvuku. Všeho, co dokáže idi uvést do stavu snění, ať už erotického nebo do transu. A dost vyšlo i z toho, jak si z dětství pamatuju obchodní domy. Tehdy v nich nehrála nahlas hudba. Slyšeli jste, jak šustí katalog na pultu. Opraváře Rege z druhé části filmu zase hypnotizuje praní. Takové krásné šaty jsou sice žánrový film, ale chtěl jsem v něm zkoumat i hypnotické účinky věcí.
Vaše filmy se sice škatulkují jako horory, ale v podstatě jde o originální mixy. Ptají se vás diváci někdy na vysvětlení?
Pokud to někdo požaduje, pak mu to řeknu. Ale krása filmu je nechat divákům svobodu interpretovat si ho podle sebe. To vždycky podporuju, i když s jejich názorem pak třeba nesouhlasím.
Obsahují Takové krásné šaty hodně filmových referencí?
Moc ne. Je tam odkaz na píseň Serge Gainsbourga Je t'aime moi non plus, trochu z Karnevalu duší, ale většina inspirace pochází z mých dětských vzpomínek na nakupování, kdy mi manekýny ve výloze připadaly děsivé. U mých předchozích filmů Berberian Sound Studio a Pestrobarvec petrklíčový jsem asi moc tlačil na pilu, a pak se z toho stalo takové hádání, na co která scéna odkazuje. Chtěl jsem se víc soustředit na postavy. Přesto recenze na Šaty zmiňovaly spoustu filmů, i takových, které jsem ani neviděl. Často psaly o vlivu italských giallo hororů, což chápu, ten žánr je zase v módě díky nové verzi Suspirie. Ale já se giallo tentokrát vůbec neinspiroval. Vyšel jsem ze vzpomínek na obchodní dům Jackson’s v Readingu, který bohužel zavřel v roce 2013, takže jsme tam už nestihli natáčet. Snažili jsme se aspoň postavit stejný dům, akorát dřevěné obložení bylo moc nákladné, tak úplně identický není.
S herci jste kvůli financím problém neměl? Ve filmu hrají docela známé tváře jako Marianne Jean-Baptisteová, která má oscarovou nominaci, nebo Gwendoline Christieová známá ze Hry o trůny.
Kupodivu ne. Marianne mi doporučil Toby Jones, když jsem s ním pracoval na jedné rozhlasové hře. Moc jsem ji neznal, Tajnosti a lži, které ji proslavily, jsem neviděl. Ani Hru o trůny nesleduju, s Gwendoline ale máme hodně společných zájmů. Jinak na Takové krásné šaty jsem peníze sehnal, jen to trvalo. Nyní je získat finance na film o dost těžší, bez velkých hereckých jmen to skoro nejde. Ani když se producentům líbí scénář. Myslím, že to dost souvisí s tím, jak se změnilo publikum.
Natočil byste film pro Netflix?
Určitě. Jenže tam je teď velká konkurence, všichni chtějí pracovat pro podobné platformy.
Takové krásné šaty v Česku distribuuje Asociace českých filmových klubů, které organizuje také Letní filmovou školu. Tu jste navštívil v roce 2015. Jak na ni vzpomínáte?
Dobře, pamatuju si, že tam do kina chodí spousta lidí, což je dnes neobvyklé. Taky tam byla uvolněná atmosféra a takové festivaly preferuju. Mimochodem, když jsem Takové krásné šaty uváděl v Británii, předpremiéry s debatou byly skoro všechny vyprodané. Když film vstoupil o týden později do kin, nikdo na něj nechodil. Jenže režisér nemůže být na každém promítání. To by nikdy nic už dalšího nenatočil.
Vy jste už zvládl připravit něco nového, když už rok cestujete s Šaty?
Ano, napsal jsem scénář, sehnal herce, lokace, před pár týdny jsme měli začít natáčet. Ale pak jeden z finančníků odstoupil a celé se to zhroutilo. Snad ten film ještě vznikne. Něco podobného se mi už stalo a asi ještě stane.
Pořád bydlíte v Budapešti?
Zatím ano. Kdo ví, co bude po brexitu, jestli k němu dojde. Já jsem v Evropě imigrant a informace, co to bude znamenat, se neustále mění. Dost mě to stresuje. Evropa má být o spolupráci, přátelství, rozdělování není řešení. Letošek není dobrý rok.
Tak skončeme u něčeho pozitivního. Co máte rád na filmech?
Že vás dostanou do hlavy někoho jiného, do jiného světa. Nikdy mi moc nešlo o zápletku, víc mě baví atmosféra a postavy, v nichž rád hledám, co s nimi mám společného. Je dobré vidět, že v něčem nejste sami. Taky mě baví pozorovat, jak se režiséři ve filmech vyrovnávají se svými posedlostmi. Ať už jde o Joannu Hoggovou, Lucile Hadžihalilovićovou, Dereka Jarmana nebo Davida Lynche. Mám rád filmaře, kteří si točí to, co chtějí, a nezajímají se o módní vlny.
