Vývoj Blízkého východu určuje výbušná směs, která jen tak nezmizí. V rozhovoru pro INFO.CZ o tom podrobně mluví sociolog Karel Černý z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Jak zmiňuje, rychle rostoucí počet obyvatel se tu potkává s vyšší vzdělaností a očekáváními, nefunkční infrastrukturou a politikou represí. „Vzhledem k dlouhodobým trendům a neřešeným problémům nevidím prostor pro dlouhodobou stabilizaci,“ podotýká Černý.
Zabýváte se jako sociolog vývojem na Blízkém východě a tvrdíte, že problémy této oblasti nejsou způsobeny jen islamismem či tamními diktátory, ale plynou z nerovnoměrné modernizace. O co se tedy jedná?
Na Blízkém východě podle mě v posledních padesáti letech dochází k nerovnoměrné sociální změně. Ta probíhala nepozorovaně, byla stranou mediálního zpravodajství i zájmu akademiků, ale vyústila do dnešní společenské a politické krize regionu. Něco podobného probíhalo v Evropě 19. a počátku 20. století. Tehdy to také v Evropě vytvářelo politickou nestabilitu. Docházelo k revolucím, rebeliím a terorismu, ale starý kontinent se s tím dokázal lépe vyrovnat.
Nerovnoměrný vývoj vidím ve čtyřech důležitých oblastech, které nejsou v souladu a čím dál více se rozcházejí. Jde o dramatickou demografickou změnu, která znamená, že roste počet obyvatel a přibývá mladých. Zároveň je tu rychlá sociální změna. Na rozdíl od našich představ, že Blízký východ a arabský svět jsou jen vesnice a velbloudi, žije 80–90 procent obyvatel této části světa ve městech. Nejde už o negramotné vesničany, ale vzdělané lidi. Rozšíření médií vede k tomu, že jsou informovanější. Oproti tomu pomaleji se mění ekonomika, která není schopna vytvářet dost pracovních míst pro další a další obyvatele a navíc je neproduktivní a závislá na ropné či jiné rentě.
A k vůbec nejpomalejším změnám docházelo ve věci politických režimů. Tamní státy ztrácely schopnost vládnout na svém území, jsou čím dál tím méně schopné uspokojit požadavky svých obyvatel a dlouhodobě spíše posilují represivní aparát a autoritativní formu vlády. Lidé naopak mají stále větší požadavky na svoji spoluúčast na politice a rostou jejich požadavky na to, jak má správně politika vypadat. Celkově tedy příliš rychlé tempo sociální a demografické změny neodpovídá ekonomických změnám a už vůbec ne politickým změnám. Před arabským jarem řada režimů ještě utužila represe. To vytváří napětí a nestabilitu.
Co je příčinou demografické změny a proč se s ní Evropa dokázala vyrovnat, zatímco Blízký východ to nedokáže?
Znamená to, že se velmi rychle sníží úmrtnost, ale po dobu jedné až dvou generací se stále drží porodnost na stejně vysoké úrovni jako před tím. Výsledkem je v relativně krátké době dvou či tří generací několikanásobný nárůst počtu obyvatel. Zároveň to promění strukturu populace ve prospěch mladých dvacátníků a třicátníků. Když jsem to srovnával s ostatními regiony světa, tak na Blízkém východě je tato změna nejrychlejší.
Blíží se mu jen subsaharská Afrika. Někde se tato změna už zpomaluje – v Turecku, Tunisku či Íránu. To je podle mě jedna z důležitých příčin toho, proč právě tyto tři státy jsou na poměry Blízkého východu poměrně stabilní společnosti a proč je Tunisko jedinou zemí arabského jara, která má jistou šanci dotáhnout demokratizační revoluci do konce.
V Evropě probíhalo něco podobného, ale tato změna přišla v době, kdy starý kontinent dominoval světu hospodářsky i politicky, vytvářel si své vlastní kolonie. Přebytečné mladé obyvatelstvo, zejména mladí mužové, o nichž si tehdy Karel Marx myslel, že budou bojovat v revolucích na barikádách v Berlíně či Paříži, narukovali do koloniálních armád. Mohli tam ukojit své aspirace a zároveň velká část z nich zemřela. Ne v boji, ale před vynálezem antibiotik na různé nemoci.
Ti, kteří nechtěli bojovat, mohli začít nový život do Ameriky, Jižní Afriky nebo Austrálie a tak naplnit své vyšší aspirace. Pro to se rozhodla většina lidí, místo aby se připojila, jak v to doufal Marx, k nějakému revolučnímu politickému hnutí. Zároveň v Evropě ruku v ruce s demografickou revolucí probíhala průmyslová revoluce, která pro stále početnější populaci vytvářela nová pracovní místa.
Naznačujete tím, že stejně jako v Evropě 19. století rostou v posledních desetiletích aspirace obyvatel Blízkého východu ohledně jejich životní úrovně a politiky?
Ano, souvisí s tím ona zmíněná sociální změna. Společnosti, které byly před jednou či dvěma generacemi venkovské, jsou nyní velkoměstské. Z toho plyne, že je snadnější vytvořit nějaké masové politické hnutí, protože obyvatelstvo je koncentrováno v pár centrech a nežije už na venkově v oddělených vesnicích nebo kmenech. Navíc právě na urbanizaci se dá ukázat, jak jsou tamní režimy neschopné.
Od devadesátých let minulého století tamní vlády začaly rezignovat na plánování měst a poskytování základních služeb. Nefunguje svoz odpadu, zásobování vodou a neustále vypadávají dodávky elektřiny. Přitom do sedmdesátých či osmdesátých let nebyla velkoměsta arabského světa radikálně jiná než ta na Západě. Byla bezpečná, fungoval svoz odpadků, byly tam parky, naplánované ulice, bylo zásobování pitnou vodou.
Obyvatele to obrací proti vládě a opozice to dokáže zužitkovat. Současně došlo k velkému rozšíření vzdělávacích systémů, což vedlo k tomu, že mladí lidé mají od života vyšší očekávání a zároveň jsou frustrováni, protože jejich podřadná práce neodpovídá formálně dosaženému vzdělání. Šíří se tedy mezi nimi opoziční myšlenky a ideologie.
Proč je rozšíření vzdělání frustrující? Není škola spíše nástrojem sociální výchovy, vytváření disciplíny a úcty ke státu, než místem kde bují opozice?
To první souvisí s klesající kvalitou středních a vysokých škol a to má i politické dopady. Do osmdesátých let minulého století byl arabský svět globálně první v tom, jaký podíl svého HDP dával na školství. Ale od určité doby klesá podíl bohatství, které vlády na tuto oblast vydávají, zatímco rychle vzrostl počet obyvatel a tím i počet žáků a studentů.
Vedlo to logicky k totálnímu zhroucení kvality veřejného školství. Například mladí Egypťané včetně lékařů vám řeknou, že se všechno musí naučit sami na soukromých hodinách a do školy chodí jen kvůli povinné docházce. Pro žáky a studenty je to živoucí doklad neúspěchu režimu, které deklaruje, že všem zajišťuje bezplatné vzdělání. Učitelé na základních a středních školách v přeplněných třídách a s nízkými platy žáky praktický nic nenaučí. Živí se pak tím, že po práci dávají soukromé lekce svým studentů, jejichž rodiče si to mohou dovolit zaplatit.
Přes nízkou kvalitu vzdělávání ale nepřestává platit, že člověk s vyšším vzděláním má vyšší ambice. Vzdělávací systémy tak vyprodukovaly daleko ambicióznější i asertivnější generaci lidí, než byly ty předchozí. Mají jiná měřítka a nejsou ochotni tolerovat režimům to, co by jim tolerovali jejich rodiče či prarodiče. Navíc se ve škole seznámili s opozičními ideologiemi.
Režimy na Blízkém východě byly a často stále jsou represivní. Výjimečný stav někde platil po desetiletí a jeho součástí bylo omezení svobody sdružování a shromažďování – aby nevznikala opoziční hnutí. Shromažďovat a organizovat se mladí lidé mohli jen v kasárnách, vězeních nebo školách. Školství tak dokázalo obejít represivní mechanismy režimu. Přitom kasárna, vězení a škola jsou tradičně chápány jako instituce, které stát má k tomu, aby dozoroval a disciplinoval svou populaci. Růst vzdělanosti souvisí i s politickým islámem.
Vzdělanější muslimové více inklinují k politickému islámu?
Hodně studií ukazuje, že islám středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných generací je jiný, než islám jejich rodičů či prarodičů, kteří neměli ambici číst si korán či hadíthy (příběhy ze života proroka Mohameda). Spokojili se s tím, jak jim islám předali jejich rodiče, duchovní, kmenoví náčelníci nebo súfičtí mistři.
Šlo o tradiční pojetí víry. Vzdělanější lidé berou často náboženství jako osobní zodpovědnost: sám byste si měl vytvořit vlastní osobní vztah s bohem, sám si číst korán a sám si ho pro sebe správně vykládat a nespoléhat se na duchovní nebo jiné vykladače. Je to v souladu s politickým islámem. Ten navíc zdůrazňuje politický rozměr islámu, který měl stát naopak tendenci upozaďovat. Podle některých studií je to taková analogie s protestantismem v křesťanství.
Zmínil jste se také o tom, že součástí společenské změny je kromě přesunu obyvatel do měst a růstu vzdělání i působení médií.
Jde o věc, která začala už před arabským jarem, jež zpopularizovalo vliv sociálních médií. Nejde jen o sociální média. Podíl domácností, které mají televizory v arabském světě, je podle statistik stejný, jako na Západě. Existují studie o tom, že i holywoodské filmy promítané v Amánu či Damašku měly revoluční efekt, ačkoliv šlo o úplně normální běžné hrané celovečerní filmy. Ukazovaly totiž vysoký životní standard, který tamní lidé neměli. Mohlo to tak zvyšovat očekávají lidí a bylo to zároveň zdrojem jejich frustrace.
Hodně se také diskutovalo o efektu televizní stanice al-Džazíra, která zavedla snahu mít ve vysílání názor i protinázor. Třeba hlas z Izraele nebo Spojených států. Vedlo to k tomu, že změnila očekávání ohledně politické kultury. V arabském světě byli lidé například šokováni tím, když se dozvěděli, že izraelský prezident může být obžalován za korupci. A souzen nezávislým soudem a odsouzen do vězení. V arabském světě to bylo něco nevídaného a byl tu další zdroj frustrace.
