Češi jako Prchalův byznys. Vůči emocím nemá šanci nikdo, říká někdejší Babišův guru marketingu

Setkání s Markem Prchalem proběhlo brzy ráno v jeho oblíbeném pražském podniku La Bottega. Při domlouvání rozhovoru několikrát opakoval, že by rád seděl u okna. Rád totiž v té nejsvětlejší části bistra pozoruje dění na ulici. 

Na rozhovor se velmi dobře připravil. Kvůli videu na sociální sítě si údajně koupil novou mikinu a na počítači si napsal něco jako scénář k okruhům otázek. Červenou barvu použil u vět, které označil jako „hlášky”. Ty se pak snažil do rozhovoru dostat. Někdy se po otázce zastavil, dlouhou minutu přemýšlel a pak začal v dokumentu listovat, aby se inspiroval jak odpovědět. Velmi rychle došlo i na dotazy, s nimiž Prchalův scénář nepočítal, on se ale uvolnil a rozhovor probíhal víc přirozeně.

Bylo znát, že Prchalovou silnější stránkou je vyjadřovat se promyšleně psanou formou. Když mluvil spatra, připomínalo to někdy výtrysk myšlenek. Bylo nutné se pak pečlivě doptávat, aby odpovědi dávaly smysl i lidem, kteří nejsou političtí insideři.

Pomáháme lékařům najít rakovinu tlustého střeva pomocí AI, říká šéf Maia Labs

Video

Velkou otázkou bylo, zda vůbec dávat Prchalovi po odchodu od Andreje Babiše prostor. Poslední kampań v prezidentských volbách překročila podle odborníků hranice etiky a pracovala se strachem z války na Ukrajině. Převážil ale argument, že je důležité vědět, jak o své práci i etice přemýšlí člověk, který deset let na sociálních sítích ovlivňoval miliony voličů a vysloužil si za to pusu na pódium od šéfa hnutí ANO.

Kdo je Marek Prchal? Ptám se na to i proto, že vím, že za celou koncepcí těch kampaní často stáli jiní lidé. Třeba Petr Topinka či Alexander Braun. Říkalo se, že jste byl nastrčený cíleně do popředí, abyste odváděl pozornost médií od těch skutečně důležitých lidí.

Kdo jsem? Zacituju z knihy, kterou píšu. Deset let, den co den, poctivě bavil svůj národ a dával milionům občanů smysl jejich dnům. Vymýšlel, o čem se bude v zemi diskutovat, a vytvářel „pocity“. Rezonanci s tím, co prožívá v té chvíli společnost. Lidé ho milovali i nenáviděli. A konečně měli pocit, že žijí.

Tohle o sobě říkám já, tak trochu v legraci, ale každý přece vidí, co chce. Někdo strašně fajn kluka. Někdo monstrum. Experta. Vyberte si sám. Zkušenost, kterou mám, nemá v téhle zemi nikdo jiný. A když jsme naše know-how ukázali korporátním klientům, tak nevěřili číslům, taková fakt ještě neviděli.

Vraťme se k původní otázce. Když se řekne marketing Andreje Babiše, tak řada lidí řekne vaše jméno - Marek Prchal. Vy jste ale v jeho týmu nebyl ta hlavní postava. Koncepty kampaní dělal někdo jiný…

Hlavní postava byl vždycky klient, nikdo jiný. V týmu se dělalo asi tisíc věcí, každou někdo řídil. Já tam měl pár významných projektů, a pokud jde ale o ta čísla na sociálních sítích, tak jasně, kdo jiný by je dělal? 

Spoluvytvářel jste koncepci kampaní? Během prezidentských voleb se kritizovaly billboardy, na kterých stojí: „Nezavedu Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják”. A pak ještě: „Generál nevěří v mír. Volte mír. Volte Babiše”.

Poslední kampaň nekomentuji. Přijde mi jako slušné držet mlčenlivost.

Kam se posunul politický marketing od doby, kdy jste začal dělat pro Babiše a kam směřuje?

Posunul se totálně. Směřuje někam, kde vám budou připadat politici bližší. Nebudou vypadat jako politici ani se tak chovat. Jejich myšlenky budou spíš vaše myšlenky. Budou je říkat tak, jak je cítíte vy. Míra identifikace s politikem se zvýší. Už proto, že vám budou víc naslouchat. Ptát se. Už to nebude nekonečně vzdálený člověk tam nahoře. Bude to spíš váš přítel nebo kámoš, někdo, kdo přirozeně patří do vašeho života. Kdyby sem nějaký takový politik přišel, tak vy mu řeknete: Pojď si přisednout. Úplně samozřejmě. O tohle každý usiluje a snažili jsme se o to i my. Každý den. O pocit, že politik je právě ten můj člověk.

Komu z politiků tohle jde nejlépe?

Na začátku tohoto roku Petru Pavlovi. Hezká práce v kampani. Na závěr minulého roku se jeho tým neustále trápil s opakujícími se otázkami novinářů o jeho minulosti. Fakt křeč. V lednu jsme ale viděli, že kampaň do sebe zaklapla a začala skvěle jet, a Pavel se na veřejnosti uvolnil. Něco podobného jsme viděli na začátku i u Danuše Nerudové. Adoptovala zajímavá témata a řada lidí měla pocit, že Nerudová je právě ten jejich člověk. Těžké je ale pak tenhle pocit udržet dlouhodobě, a to je právě ten skill.

Hesla kampaní jsme měli snad vždycky jasná jako rána kladivem do hlavy.

Proč jste nejmenoval kampaň Babiše? Nepovedla se?

Těžko mohu hodnotit, když jsem toho byl součástí. Vytočili jsme slušné číslo. Ale když kouknu na těch deset let, v některých obdobích se mi strašně moc líbilo, co jsme produkovali.

To bylo kdy?

Spontánně z hlavy třeba řeknu, že to bylo, když jsme ho v roce 2013 poprvé nafotili jen v košili bez kravaty, a v roce 2016 jen ve svetru. To byly totální průlomy. Byl jsem nadšený, že do toho klient šel. Do té doby jste nic takového neviděli. Politik bez kravaty? Politik jen ve svetru? To jsou formativní momenty, které udávaly celému oboru ráz a nový impuls. V roce 2014 a 2015 jsme viděli, jak po Babišovi odložili už všichni politici v kampani saka. Hned, okamžitě. Pak mě moc bavilo, že nám v kampani v roce 2021 stačilo zobrazit soupeře, Piráty, jako skupinu demonstrantů, což bylo jednak stylové a jednak estetičtější, skvělý vizuál, mělo to emoci, měli jste zpozornět, což se stalo. A ta kampaň byla brutálně efektivní. Hesla kampaní jsme měli snad vždycky jasná jako rána kladivem do hlavy. Česko ochráníme, tvrdě a nekompromisně. Hotovo, nazdar. Pomáhá lidem, proto Babiš. Fantazie. Za Babiše bylo líp. Co dodat?

Jak se na sociálních sítích změnilo chování lidí od doby, kdy jste začal s politickým marketingem?

V posledních deseti letech se stala jedna zásadní věc. Uživatelé přešli už úplně na mobilní zařízení. Mobil je malý, šířka displeje je deset centimetrů, a člověk s mobilem je často v pohybu a jeho pozornost je ještě víc roztříštěná. Kdykoliv vás může něco vyrušit. Zpráva, notifikace, telefonát, Whatsapp. Buď zaujmete za pár sekund, nebo selžete. Proto je klíčová fotka. Recepce fotky je za půl sekundy (ukazuje různé fotky a zkoušíme si, za jak dlouho mozek zpracuje informaci z fotky, z počítače i z iPhonu).

Jaké platformy jsou pro vás v kampaních ty hlavní a proč?

Potřebujete zasáhnout co nejvíce lidí. Takže si musíte najít služby, kde toho můžete dosáhnout. Určitě je to Meta (Facebook, Instagram) a také TikTok. Schválně se podívejte, kolik má TikTok v Česku uživatelů.

Zhruba dva miliony.

A pak je dobré se podívat na YouTube, jestli vám vyhovuje. Pokud máte pocit, že se lidé na vás budou chtít dívat, tak toho využijte. Když chcete chytit celou zemi, musíte jít prostě po těch velkých číslech a neředit a netříštit budget. Váš budget je vždycky malý a když ho ředíte, tak výsledkem je velké nic. Já jdu vždy po velkých číslech, ta reportuju. A pro mě byl klíčový Facebook i z toho důvodu, že jsem tomu za ty roky propadl do takové míry, že jsem najednou už tušil, jak lidé zareagují. Začal jsem vidět dopředu a většinu věcí jsem odhadl přesně, jak v messagingu, tak v cílení. Instagram je ale aktuálně zajímavější. 

Proč?

Na rozdíl od Facebooku je tam nejdřív obrázek a teprve pak text. Co se děje v lidském mozku? Když čtu text, tak ho musím zapínat a zapojovat už u první věty, kterou si interpretuju, její význam. Je to dobrý text, nebo ne? Zaujme mě první věta? Pokud ne, pak nečtu dál. U Instagramu je text až pod obrázkem. Pocitově mě zaujme obrázek a pak si teprve všimnu textu, pokud chci vědět víc. Efekt je silnější.

Jaký máte názor na Twitter? Protože je to síť, která formuje názor a pohled řady novinářů na svět.

Máte pravdu, formuje. Je to někdy úplný úlet, někdy úplně mimo, ale já se těm novinářům nedivím, že tam jsou každý den celý den. Je to jedna z nejzajímavějších věcí, kterou nedokáže nikdo uchopit. Ani Elon Musk, který to teď koupil. Koupil jsem si Twitter Blue a… co? A nic. Ale kde jinde mají novináři čerpat názory? Lidi tam píšou věci s nadějí, že to dá někdo do titulku. Twitter je taky způsob, jak rychle najít téma, o kterém psát. V Česku se ho už kdysi chopili early adopters, kteří udali ráz a témata, na rozdíl od Spojených států, kde jsou tam všichni, tady je to zvláštní uzavřená záležitost, svět sám pro sebe, který si ale nemůžeš dovolit pominout, na druhé straně je silně nereprezentativní, takže kdo je populární na Twitteru, není často už nikde jinde. Žít na Twitteru nedoporučuju, ale je to fascinující.

Vůči emocím? Nemá šanci nikdo.

Má obyčejný člověk tváří v tvář politickému marketingu s podrobnými daty vůbec šanci, nebo tahá za kratší část provazu?

Vůči emocím? Nemá šanci nikdo. Vždyť ten obyčejný člověk každý den ochotně do interakce vstupuje. Proaktivně! A ta interakce je podle mě i nutná a životně důležitá. Pro obě strany. Vždyť když děláte produkt, potřebujete vědět, komu ho chcete prodat, za kolik, kolikrát, jak to má vypadat? Kdybyste měl dokonalý marketing, tak nepotřebujete reklamu, protože cílíte přesně. K tomu by ale musel dát zákazník dokonalý obraz uživatele. Lidé to současně chtějí a zároveň se toho bojí. Dotazník buď vyplníte bez přemýšlení, anebo se bloknete, protože když čtete, že z vás velká čtyřka Apple, Amazon, Google, Facebook a ti další těží data, jste zděšeni. Ale na druhé straně byste ocenil nabídku produktu právě pro sebe. Abyste nemusel hledat. A k tomu musíte dát data, šetří vám to pak ovšem čas a zkvalitňuje život. Chcete si koupit třeba notebook? Podívejte na Alzu, je tu nabídka snad tisíců produktů: myčky, sušičky, cokoliv do domácnosti. Kdo má na to čas?

Jak se liší politický marketing jako disciplína od marketingu na komerční produkty?

My jsme šli daleko víc do hloubky. Víc, než si lidi z korporátu dokážou představit. Proto když viděli naše čísla, nastalo jen pár vteřin ticha. Některé věci v kampani jsme chystali rok i déle, dlouho a v klidu promýšleli a diskutovali. Strašně moc nám záleželo na tom, abychom našli způsob, jak klást lidem ty správné otázky. Řeknu příklad. Rozhodli jsme se, že vydáme knihu.

Myslíte tu O čem sním, když náhodou spím?

Tehdy to ještě název nemělo. Nejdříve mě začalo zajímat, jak bude vypadat knížka jako produkt, v ruce, hapticky, vizuálně, formátově. Šel jsem do Luxoru a vzal jsem do ruky téměř každou knihu, kterou tam měli. Byl jsem tam celý den. Nejlepší jsou knihy s měkkou obálkou, protože mě neřežou do ruky. Skvělé jsou formáty knih, které se někam vejdou - třeba do tašky, do kabelky, do kapsy u saka. Oblíbil jsem si tam jednu knížku, která měla čtvercový formát a jmenovala se Kraď jako umělec. Příjemná v ruce, milá, kreslená, lehká, snová, vtipná. Takže jsem to ukradl jako umělec a měl formát pro knížku O čem sním... Snažili jsme se do obsahu té knihy narvat energii a náboj, který říkal: Takhle by se tu mohlo žít hezky, tak pojďme do toho. A formát přesně sednul.

Co ta další kniha, která se jmenovala Sdílejte, než to zakážou? Jak vznikla ta?

Už jsme měl ten Luxor prochozený a měl jsem sebraná i data a reakce od spousty lidí na první knížku. Tak jsem si zajel do knihkupectví Barnes & Noble v New Yorku. Strávil jsem tam zas celý den a zase jsem si bral knihy do ruky a nafotil hodně obálek. Pak jsem to samé udělal ve stejném knihkupectví v Los Angeles. Zjistil jsem, že tloušťka knížky pro člověka ukazuje větší hodnotu a že je příjemné, když je kniha spíš užší. Dospěl jsem k tomu, že na tu druhou knihu se mi líbí ten nejmenší paperback. Tak jsme pro druhou knihu Sdílejte, než to zakážou zvolili formát úzkého tlustého špalíčku. Podle mě to byl jeden z nejlepších volebních letáků, co kdy kdo udělal. Na světě. Každý si to vzal domů a protože jsme udělali víc barevných variant obálky - tištěných přímou barvou - vnesli jsme do celé záležitosti, kdy kandidát podepisuje knížku, i prvek hry. Lidé si brali odhadem 1,7krát víc knížek, když viděli, že jsou různé barevné varianty. Inspirace barvami iPhonu. Formát knížky se vám hodně podepisuje i do logistiky. Během kampaně spoustu věcí někam vozíte. Pokud má ta kniha menší formát, poskládáte jich do auta víc a pak jich máte i víc na stánku. Je to zásadní strukturální věc, díky které jsou kampaně hbitější a rychlejší.

Když se podívám na recenze na Československé databázi knih, tak patří ty knihy mezi nejhůře hodnocené…

To mě mrzí, ale přemýšlím, jestli to náhodou nečtou ti lidi, kteří Babiše nemají rádi. Proč si to dělají? Patrně fascinace. Děkuji. 

Kolik byl náklad?

Co si naposledy pamatuji, tak každá z nich měla náklad tak 350 až 390 tisíc kusů. Dneska? Kdo ví.

Je Andrej Babiš dobrým materiálem pro politického marketéra?

Boží. Někdy jsem měl pocit, že to nepřežiju. Byl ale boží.

Proč jste měl někdy pocit, že to nepřežijete?

Nejnáročnější klient, kterého jsem zažil. Taky ale leckdy nejchápavější, intuitivní, schvaloval řadu věcí okamžitě. Leckdy klient snů. Leckdy ne. A navíc se těch deset let dělo vždycky hodně věcí naráz. Někdy se muselo vyjednávat, hádat se, tlačit věci, kterým věříte. Pokud máte energii, tempo a nápady, tak je Babiš dobrý materiál. Pokud ne, tak selžete a zhroutíte se. 

Vy jste se někdy zhroutil?

Ne, já jsem to dělal nonstop deset let. Měl jsem krize jako každý ve vrcholové pozici, no a? Bral jsem to jako takový výcvik. Výcvik speciálních jednotek, nebo jednotek SWAT nebo námořní pěchoty. A v některých obdobích jsem měl pocit, že jsem s týmem lidí předvedl profesně věci, které tu nikdy nebyly.

Měl jsem rád tu bílou košili s vyhrnutými rukávy. Bylo to bezvadné gesto v době, kdy zbytek politického trhu byl nekoukatelný.

Na co jste tedy nejvíc hrdý?

Měl jsem rád tu bílou košili s vyhrnutými rukávy. Bylo to bezvadné gesto v době, kdy zbytek politického trhu byl nekoukatelný. Z nikoho nevyzařovala schopnost, že se může postarat o tuto zemi a její zájmy. Takové „Pojďte společně něco dělat, teď hned.” Bílá košile se stala vizuálním symbolem ANO a byla to systémová formativní věc. Stejně tak ten svetr v roce 2016.

Na co nejste pyšný?

Když dáte ven třeba tweet, ve kterém je věta připouštějící dvojí výklad. Chyba. To bych se fakt zabil.

Co konkrétně?

To se stalo tolikrát. Babiš fungoval v tolika kontextech daných jeho neuvěřitelnou šíří aktivit, že domyslet potenciální druhý výklad všeho, co jsme dávali ven, nešlo. Tak dáte ven tweet s větou připouštějící dvojí výklad. A co myslíte, že se stane v tu chvíli na českém Twitteru? Všichni zešílí a vrhnou se na to jako na kremrole. Jé, super, tady je příležitost být hláškařem.

Dělo se vám to často?

Často ne, ale dříve či později se to stane každému, na koho je upřena vyšší pozornost. Stane se to i těm nejlepším. Dřív nebo později se to stane i Petru Pavlovi. Všem. Prostě chyba, jasně, a jdeme dál.

Co Andrej Babiš? Navrhoval sám nějaké příspěvky a tweety?

Interní věci nekomentuju.

Jako šťouravý novinář se na to musím zeptat…

Však se zeptejte klienta.

Udělal Babiš chybu, že nemluvil s médii?

Opět, nechci komentovat klienta.

Když jsem si dělal přípravu na rozhovor, tak jste mi tvrdil, že jste jezdil do světových galerií a hledal jste tam inspiraci pro kampaně. Jak mohou světoví umělci inspirovat Babišovy příspěvky na Facebooku? Já to tam nevidím.

Do galerií jezdím celý život. Osmdesát procent přece vnímáme očima a bleskově si dokážeme udělat názor. Víte hned. Buď se vám něco líbí, nebo nelíbí. Případně jste neutrální, neudělalo to nic. Vizuální stránka je zásadní. Je důležité vědět, jak vypadají hezké věci. A podle mě základ vnímání krásy je jezdit do světových galerií, až pak třeba sledovat nějaké špičkový design a vizuály. Musíte vidět umělce, já miluju Marka Rothka. Ale musíte ho zažít, ne vidět jeho obraz na fotce.

Rothka si dobře pamatuji z vídeňské galerie a musím souhlasit. To, jak vás ta velká plátna obklopí světlem nebo temnotou, nejde reprodukovat na fotografii. Jak to ale člověk přenese na Facebook Babiše?

Stát před obrazem Rothka něco znamená a nějak to na vás dýchne. Taková to byla síla. A najednou víte, kde ve vás je ten zážitek krásy, jaký je. Musíte to zažít, abyste v sobě měl referenční bod, co je krásné. Ano, tohle. Já kvůli tomu jezdím do galerií.

Taky musíte vidět nejlepší světové fotky, portrét i reportážní, abyste věděli, jak má vypadat super fotka, a k ní se pak vztahujete. Opět referenční bod. Jasně, ty nejlepší věci dělají jako všechno týmy ve Spojených státech, větší, lépe zaplacené, s většími možnostmi a déle, než tahle branže existuje u nás, takže se inspirujete, srovnáváte se s referencemi, a to děláte prostě furt.

A myslím, že nám se v té fotce portrétu i reportážní fotce podařilo už od roku 2013 těch deset let dělat přelomové věci a přinášet kvalitu, která tu nebyla. A k tomu pomůže nejen koukat na špičkové fotky, ale vždy je dobré se dívat na krásu a žasnout v galerii. Člověk to podle mě potřebuje, nebo tedy já určitě.

Jeden čas jste začali používat hlášku: „Přišlo Whatsappem”. Proč?

Považoval jsem tu hlášku za kvantový skok v naší komunikaci. Použili jsme ji mnohokrát. Umožňovala okamžitě šířit jakýkoliv obsah, bez nutnosti vymýšlení popisků, což vždy musíte, když sdílíte, jinak to nefunguje. A byla to pravda, ty věci opravdu vždycky chodily Whatsappem.

Novinářce Pavle Holcové se omlouvám, ten styl toho meméčka byl fakt low. Viděl jsem ji teď ve filmu Kuciak a velký respekt.

Jenže takhle přišel i útok na novinářku Pavlu Holcovou, která psala o Babišově majetku. Poslal to anonymní účet Jsem zděšená! Proč jste přebírali obsah z podobných agresivních účtů a proč Babiš tomuto účtu dodával legitimitu?

Proboha, to byla koláž, meméčko. Kauza Pandora Papers patrně přispěla k naší prohře ve volbách, tak snad jedno meméčko není takové drama. Nebo to se taky nesmí? Dělali to všichni. A Pavle Holcové se omlouvám, ten styl toho meméčka byl fakt low. Viděl jsem ji teď ve filmu Kuciak a velký respekt.

Tenhle rok se řešila etická rovina kampaní. Byl jste vyloučený z klubu marketérů. Nepřepískli jste to v prezidentských volbách? Pracovali jste hodně se strachem z války. Patří tohle do kampaně?

Četl jste poslední rok noviny? Je válka?

Je válka. Vám ale vyčítali, že jste zneužili tu emoci strachu pro svůj politický prospěch…

Je to prezidentská kampaň. Druhé kolo. Je to duel. Sorry. Pokud někomu přijde, že je to přepísknuté, tak mně ne. Ano, byla to tvrdá kampaň, emočně vyhrocená, ale nepřišla mi neetická. Já se na to koukám přes ústavu a legislativu. A co se týče etické stránky, ani tu nevidím autoritativního hlasatele, který by mohl rozhodnout, co je etické a co ne. Podívejte se, jak vypadala kampaň Spolu v roce 2021. „Babiš, Putin. Hrozba, kterou musíme zastavit.” Politik vždycky ukazuje sebe a mluví o soupeřích. To tu bylo vždy. Už v 90. letech se vyfotil Klaus a za sebou měl Miloše Zemana, billboard „Myslíme jinak”. ČSSD říkala „Lidskost proti sobectví”. Hnutí ANO říkalo v roce 2013 „Nejsme jako politici, makáme”. Standardní vymezení. Bez toho neexistujete. Vítejte ve světě politických kampaní.

Jak si tedy vysvětlujete to, že vznikla tak bouřlivá diskuse, že vaše kampaň byla za hranou?

Ta přece vznikla vždycky u Babišových kampaní. Byly to expresivní kampaně, řemeslně odvedené nejlépe, jak tady kdo kampaně dělal. A je fajn, že poslední prezidentské kampaně Danuše Nerudové i Petra Pavla už ukazovaly, že profese v týmech dělají skvělou práci, celkově se to zvedlo a měli jsme tři kandidáty, kteří byli všichni dobře připravení, kromě toho do toho šli a chtěli to.

To vyloučení z klubu marketérů vnímáte jak?

Stal se ze mě asi nejznámější kreativec v Česku, dík.

Styděl jste se někdy za kampaň, kterou jste spoluvytvářel?

Myslíte za ty kampaně, které tu vyhrávaly volby? Ne, vůbec. Co je na vítězství ve volbách v demokratické zemi, kde jsou funkční instituce, ke stydění? Kampaně byly tvrdé, ale toto řešení se nijak nevymykalo z obvyklých postupů volebních kampaní a trendů jak u nás, tak v Evropě. Není neetické vyjadřovat se k nejsilněji rezonujicím společenským tématům a jevům. Naopak. Je to nutné a zcela namístě.

Vzpomínáte si ještě, když jste se rozhodoval, jestli pracovat pro Andreje Babiše? Rozhodl byste se teď jinak, kdybyste tušil, co se stane a kam se jeho politika posune? Zpočátku cílil na pravicově naladěné lidi a podnikatele. Pak vycucal levici a teď se blíží spektru kolem SPD.

V roce 2017 i v roce 2021 jsem se kdykoliv mohl rozhodnout odejít, ale chtěl jsem si zkusit všechny druhy voleb a nabrat zkušenosti. A podívejte se na dnešní průzkumy, Babiš je historicky jeden z nejúspěšnějších politiků. Pořád oslovuje třetinu voličů.

Bydlíte na Letné v Praze. Málokdo z téhle oblasti plné celebrit a úspěšných lidí by se přihlásil k tomu, že volí Babiše. Šéf ANO hodně cílil na regiony. Změnila se nějak vaše perspektiva, jak jste začal koukat na Česko? Přeci jenom jste kvůli kampani musel hodně vystoupit ze své pražské bubliny.

Kdybyste tomu věnoval ten čas a úsilí a lásku k té práci, tak dokážete z té bubliny vyhlédnout také. Roky jsem strávil průzkumy a hledáním otázek, co lidi trápí, čím právě teď žijí, co si přejí, co si myslí o světě. Kdybyste za těmi lidmi taky jezdil a taky dělal tolik průzkumů, tak věřte tomu, že dokážete pochopit téměř každého člověka.

Změnilo to tedy nějak vaši perspektivu? 

Zjistil jsem, že Česko není jenom Praha, Brno a Ostrava. Do lidí v městech, obcích, vesničkách, jsem se v dobrém slova smyslu zamiloval, do všech, a začal jsem víc chápat jejich život a jak žijí. Potkal jsem se s miliony lidí na sítích. Se spoustou si povídal. A když jsme někam vyjel, tak jsem si vážil toho, že se tam se mnou baví. Vážil jsem si toho, že odpovídají na naše průzkumy a říkají, co si přejí. Mám je rád a navíc jsem byl asi u nejvíc průzkumů veřejného mínění v historii země.

Stručně, už se tak neprožívám jako Pražák, že když jsem z hlavního města, tak jsem něco víc.

Co vás na tom zaujalo?

Jak je populární třeba premiér Petr Fiala nebo jiní politici na Twitteru, tak je populární Babiš mimo Prahu. Všichni ostatní politici jsou tam třeba bráni jako ti, kteří se o ně nepostarají a chodí jen tak do práce. A já si povídal s lidmi, a snad mi to šlo. Osmnáct let psychoterapie mě naučilo lidem naslouchat a poslouchat, co je trápí. Rozbíjet bloky a bariéry. Dokázat se s nimi uvolněně bavit. Mám pocit, že to ze mě udělalo i lepšího člověka. Stručně, už se tak neprožívám jako Pražák, že když jsem z hlavního města, tak jsem něco víc.

Ozvaly se nějaké politické strany, abyste pro ně po odchodu z ANO pracoval?

Ozvaly se. S díky jsem odmítl nebo nereagoval.

Jaké strany a odkud?

Z Čech i dalších zemí. Nechci být konkrétní.

Proč jste to odmítl?

Dávám si čas po deseti letech chvilku pro sebe. Všechny typy voleb jsem si tady už vyzkoušel, tak teď se snažte sami.

Znamená to, že s politickým marketingem definitivně končíte?

V Česku si určitě dám nějaký čas, kdy nebudu pro nikoho z politiky pracovat, je to slušnost i zvyk v oboru. A pak uvidím. Vždycky jsem chtěl pomoct tvořit něco nového „from the scratch“, proto byla ta příležitost u ANO tak skvělá, mohli jsme vytvořit novou značku, komunikaci, a já měl to štěstí, že když jsem se rozhodl se politice věnovat, zemi právě čekalo deset let, kdy byly krom jednoho roku každý den volby. Vyhrávali jsme je osm let a pak ještě jednou. Za mě dobrý. Kdo mě bude chtít, ať mi tak za rok zavolá.

Co chcete dělat v budoucnu?

Dobro. Co jiného?

Marek Prchal (48)