Český průmysl konečně začíná chápat, že má Green Deal smysl, říká šéf ČEZ ESCO Čermák

Šéf ČEZ ESCO Kamil Čermák.

Šéf ČEZ ESCO Kamil Čermák. Zdroj: Profimedia

Strach z budoucnosti způsobený přepadením Ukrajiny ze strany putinovského Ruska zjevně zapůsobil na český průmysl. Páteř tuzemské ekonomiky hledá cestu k větší nezávislosti, cenovým úsporám i k udržitelnosti. Ačkoliv byl Green Deal pro domácí firmy ještě nedávno téměř sprostým souslovím, dnes podle generálního ředitele ČEZ ESCO Kamila Čermáka dekarbonizaci autenticky poptávají. „Pokud naši průmyslníci chtějí zůstat součástí globálních dodavatelsko-odběratelských řetězců, musejí tlačit na to, aby se dekarbonizovalo,“ říká Čermák, taktéž předseda představenstva Svazu moderní energetiky a předseda správní rady Aliance pro bezemisní budoucnost.

Letošní rok vejde do dějin energetického vývoje. Bude ho provázet slovo, které vy i další lidé z energetiky obecně často používají, a to „derusifikace“ v souvislosti se závislostí na ruském plynu. Jaké jsou další milníky uplynulého roku, když pomineme odklon od ruských energií?

Já jsem to slovo „derusifikace“ zmiňoval jednak obecně celospolečensky a pak samozřejmě specificky vzhledem k našemu oboru. U plynu to je zjevné a my jsme v tom jako skupina díky angažovanosti v kontraktech a kapacitách dodávek LNG hodně pomohli. Také se opravdu změnilo celé paradigma. Narativ se posunul v tom, že zejména český průmysl, jehož hlas nebyl rozhodně silně pro Green Deal, když to řeknu hodně eufemisticky, najednou mnohem více chápe důležitost celého tématu.

Český průmysl byl naopak, řekl bych, až velice skeptický. Bránil se ale proti něčemu, a přitom neznal tu regulaci.

Ano. Z výzkumů, které si děláme, ať už jako Aliance pro bezemisní budoucnost, nebo jako Svaz moderní energetiky, víme, že když se zeptáme české populace, co jí říká Green Deal, tak 70 procentům lidí se vybaví zákaz spalovacích motorů a nutnost koupě elektromobilu. Prostě jako by tam úspory energií nebo obnovitelné zdroje ani nebyly. To silné vyděšení části politické reprezentace během minulých dekád zjevně zabralo. Naopak průmyslníci kvůli tomu, co provedl Putin s Ukrajinou, najednou dnes přicházejí naladěni jinak a jejich energetická bezpečnost a nezávislost pro ně začaly být silné téma, o úsporách nemluvě.

Další věcí je bankovní taxonomie. Pokud naši průmyslníci chtějí zůstat součástí globálních dodavatelsko-odběratelských řetězců, musejí tlačit na to, aby se dekarbonizovalo. A teď se nebavím o retailu typu FMCG (rychloobrátkové zboží – pozn. red.) nebo firmách typu Škody Auto, které jsou „osvíceny“ svým zahraničním vlastníkem. Mám na mysli oceláře, hutě, skláře. Ty, co mají nejdrsnější regulace na emise oxidu uhličitého. Konkrétně se bavím o Třineckých železárnách, US Steel, Wienerbergeru či o Spolchemii. A tak dnes máme nejsilnější poptávku právě od nich. A vzrostla opravdu významně.

To mě vede k úvaze nad novým paradigmatem, kdy autentická poptávka po dekarbonizaci zpětně potvrzuje, že zavedení Green Dealu prostřednictvím snahy o úspory, instalace obnovitelných zdrojů a snižování uhlíkové stopy prostě dává smysl. Neříká to totiž někdo z Bruselu, ale začali takhle uvažovat sami čeští průmyslníci, podnikatelé, veřejný sektor, prostě naše reálná ekonomika.

Přecházíme k bezemisní energetice, která má stát primárně na obnovitelných zdrojích a jádru. Ale obnovitelných zdrojů je stále málo, bude jich málo a my nevíme, kdy a kudy dovezeme alternativní čistý plyn LNG. Jsme schopni všechny ty tři priority držet pohromadě, ať už je to dostupnost, bezpečnost, či udržitelnost?

Je to o zdravé míře. Já jsem velký liberál a myslím si, že to, čemu se dřív říkalo nová energetika, už je dnes součástí běžného standardu v celém energetickém mixu. Ale jsem taky zdravě konzervativní v tom, že se energetika vlastně i díky zmíněným turbulencím kotví k nějaké elementární kotvě. A tou byl a znovu je důraz na bezpečnost, cenovou dostupnost a na ekologický rozměr. A samozřejmě musí jít i z pohledu vlastníků o řešení ekonomická a návratná.

Přechod k uvedenému standardu bude stát obrovské investice, spoustu energie a musíme to stihnout za relativně krátkou dobu. Ale i kdybych nebyl fanda moderní energetiky a předseda jejího svazu, tak vidím racionálně ekonomicky, že uhlí – eufemisticky řečeno – odchází do minulosti, a to v docela rychlém čase. Plakat dnes nad tímto vývojem je sice možné z pocitových důvodů, nejen ze sentimentu, ale racionálně musíme mít jiná řešení. A ještě k tomu LNG – my víme, odkud ho dovezeme. ČEZ ho nakupuje na volném trhu a většina lodí do našeho terminálu připlouvá z USA.

Šéf ČEZ ESCO Kamil Čermák.

Na kolik nás to tedy vyjde a jak se v transformaci bude angažovat ČEZ?

Jestliže se bavíme o tom, že náklady na Green Deal a jeho realizaci v té první vlně jsou někde kolem jednoho bilionu korun, tak skupina ČEZ má do této velké proměny docela silnou vstupenku. Do transformace energetiky budeme investovat v příštích letech více než 150 miliard korun, masivně stavíme obnovitelné zdroje, modernizujeme teplárenství, věnujeme se jaderným projektům.

Vedle cílů dekarbonizace našeho vlastního portfolia je tu pak ještě dekarbonizace české ekonomiky, firem, měst, obcí. To už se dostáváme k úkolu, který čeká přímo ČEZ ESCO. Celkově z pohledu investičních prostředků a času, který na to máme, jde o úkol zvládnutelný a stihnutelný.

Co ale pořád zůstává s otazníkem, jsou legislativa a různé povolovací procesy spojené s často ne úplně flexibilním nastavením úřednického aparátu. S tím musíme průběžně pracovat. Ale poslední signály ze strany klíčových rezortů české vlády nejen v oblasti podpory energetických úspor, rychlejší výstavby obnovitelných zdrojů, ale i trendů v akumulaci, agregaci flexibility nebo komunit jsou silné a nadějné. Máme skvělou spolupráci se spoustou starostek a starostů, řadou hejtmanů, kteří oblast dekarbonizace a „ozelenění“ svých územních celků berou jako běžnou součást svých priorit.

Když už se bavíme o těch milnících, je podle vás milníkem skutečnost, že firmy a domácnosti si uvědomily, co vlastně energetika je? Že s nárůstem cen o tom začaly víc uvažovat na strukturální úrovni? 

Jednoznačně. Energetika určitě všude zarezonovala jako téma. Pokud číslo jedna je bezpečnost, myslím bezpečnost země a občanů během možných ohrožení a válečných konfliktů, tak energetika je teď bezpochyby taky někde úplně nahoře. Mimochodem větší část populace si uvědomila, co tady ten ruský „vožď“ dokázal, že dokázal zprznit energetickou politiku jako součást své agrese.

Široká veřejnost si uvědomila to, co třeba Poláci vidí už dávno, měli vždycky třeba výstavbu jádra v kapitole národní bezpečnost, nejen jako energetickou politiku. Celkově je ale i u nás vidět, že nejen města, obce a průmysl, ale lidé obecně začali pracovat s energií a s cenami jako s fenoménem, začali taky v mnohem větší míře přemýšlet o úsporách a investicích i co se týká rodinných domů, solárů, zateplení, tepelných čerpadel.   

Derusifikace a zbavení se závislosti na Rusku je téma letošního roku. Také ale začíná být velkým tématem globální postavení Číny. Ať už se bavíme o energetice, nebo o technologickém vývoji, v Evropě nebo i v Česku samotném vidíme obrovský nárůst dodávek technologií z Číny. Necháváme si byznys odtéct do Číny? 

Je jasné, že současným hlavním protivníkem, který ohrožuje národní zájmy naší země, je Rusko. To nás vedlo k myšlence a realizaci derusifikace surovinových zdrojů. Co se týče Číny, jsme si samozřejmě vědomi naší evropské závislosti na čínských technologiích, což je další výzva, se kterou se musíme postupně jako Evropa vyrovnat. Myslím, že pregnantně to v jednom podcastu nedávno definoval Tomáš Pojar s tím, že Rusko se samo postavilo do role nepřítele a přímého agresora. S Čínou, která mu vojensky nepomáhá, je třeba vést vyvážený dialog. 

Přesto je strategické sledování Číny nezbytné. Jako Evropa se snažíme zbavit kritické závislosti na čínských technologiích, i když tento proces bude nějakou dobu trvat. A Česko je malá exportní a importní ekonomika, jsme tři dekády závislí na německé vývozní lokomotivě a ta byla zase závislá i na vývozu do Číny. Změnit tento narativ bude vyžadovat transformaci a ta má své náklady a čas. S Ruskem jsme toho dosáhli během roku revolučním způsobem, zatímco v případě Číny půjde o delší a funkčnější proces.

Nezapomeňme ale třeba na to, že v naší zemi připravuje ČEZ kroky pro těžbu lithia, náš významný klient a partner Onsemi má kapacity pro vývoj a výrobu čipů, které jsou srovnatelné s těmi v Asii nebo ve Spojených státech, rozjíždíme s partnery oblast velké akumulace, stále se řeší otázka možné gigafactory. To jsou nepochybně cesty vpřed v různých oblastech, které spojují transformaci naší ekonomiky s její dekarbonizací. 

Když se bavíme o přísunu zahraničních investic do Česka, máme skvělé příklady, když to funguje, a pak příklady toho, když to nevyšlo, třeba gigafactory VW nebo velká centrála Microsoftu. Spousta zahraničních firem sem přijde, zjistí, že tady není stabilní investorské prostředí, panuje tu nepředvídatelnost práva a tak dále. Když se vy za ČEZ bavíte se zahraničními investory, vnímají to podobně? Je tu relativně složité postavit něco velkého?

Nejrůznější překážky nepochybně existují, ale na druhou stranu občas můžeme působit až příliš sebekriticky, protože důvěra investorů v naši ekonomiku a její makroekonomickou i bezpečnostní stabilitu tu rozhodně je. Podmínkou a prioritou, na které se shodneme sami i s mezinárodními investory, je ale bezpodmínečné urychlení povolovacích procesů ze strany státu. Jako příklad uveďme stavbu velké větrné elektrárny. Po čistě technické stránce trvá její postavení týden plus dva měsíce na vytvrdnutí betonu v příznivém období roku. V naší zemi ale průměrná doba stavby větrné elektrárny činí šest až osm let.

Podobné příběhy zažíváme například u rekonstrukcí velkých nemocnic, které přinášejí státu významné energetické, a tedy i finanční úspory. Proto vřele vítáme jakékoli iniciativy na zefektivnění povolovacích procesů a povolení. Na makroúrovni je to určitě jedna z velkých brzd potřebné změny české ekonomiky a investic do ní, ať už z místních, nebo zahraničních zdrojů. 

A co konkrétně je potřeba udělat?

My se prostě neobejdeme bez velkých větrných a solárních parků. Musíme se ale naučit například zjednodušit požární předpisy v souvislosti se soláry nebo zkrátit zjišťování vlivu větrných elektráren na ekosystémy a vymezit koridory, kde je můžeme stavět v relativně velkém měřítku. Jestliže nás předsedkyně Evropské komise Ursula von den Leyenová v Praze přihlásila k jádru jako legitimnímu bezemisnímu zdroji a pan premiér Fiala nás na stejné akci přihlásil ke Green Dealu, tak si musíme říct, že výstavba a povolování těchto procesů musejí být velkou státní prioritou.

Vzhledem k tomu, že do 80 měsíců chce skupina ČEZ postavit v této zemi šest tisíc megawattů kapacity v obnovitelných zdrojích, tak tyto projekty už dnes existují a musejí být připraveny na dobu, kdy jim legislativa bude nakloněna. Aktuálně tedy máme potřebné investice, energii, lidi a projekty. Možná jsou někdy obnovitelné zdroje trochu zastíněny potřebnou diskuzí o výstavbě jádra, které potřebujeme jako bezemisní zdroj základního zatížení soustavy, ale zelené elektrárny potřebují stejnou míru podpory a legislativních opatření nejen ze strany investorů, ale i státu, municipalit a občanských komunit.

Nesmíme zapomínat ani na energetické úspory, které mohou významně přispět k dosažení cílů dekarbonizace a snížení uhlíkové stopy v České republice. Právě tyto úspory teď získávají i díky našim posledním projektům ve velkých nemocnicích a veřejných budovách větší dynamiku a podporu ze strany státu. 

Šéf ČEZ ESCO Kamil Čermák.

Velkým tématem české energetiky v příštích letech bude transformace českého teplárenství, řekněme z uhlí na plyn a pak na něco, co přijde potom, ať už je to biomasa, biometan, či vodík. Je to obrovská investiční akce pro ČEZ ESCO a vůbec pro společnost ČEZ. Bude se jednat o desítky miliard investic. Jak to zapadá do tématu bezemisní Česko po roce 2030?

Obrovsky. Mimochodem centrální zásobování teplem je velké specifikum střední a východní Evropy. Z pohledu západní Evropy je to vlastně anomálie, kterou znají historicky ve východním Německu nebo nově ve Skandinávii, kde s tím začali jako s ultramoderním hitem a my jsme říkali, že to je něco, co tady notoricky známe. Tohle zrovna nebylo úplně lehké vysvětlovat přátelům v Bruselu, že český teplárenský systém postavený na centrálním zásobování je užitečný. A že je potřeba ho zachovat z pohledu energetiky, z pohledu soustavy i zákaznického komfortu milionů našich spoluobčanů, kteří jsou na tyto dodávky zvyklí nejen u nás, ale v celé střední Evropě.

Zmíněná třicetimiliardová investice do transformace teplárenských zdrojů znamená, že velké zdroje typu Dětmarovic, Trmic, Prunéřova, Tušimic, Mělníka přejdou z uhlí hlavně na zemní plyn a biomasu a mohou fungovat také jako zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO), tedy ekologicky využít odpad jako energetický zdroj.

Jako jediná skupina u nás také zvládáme kombinovat centrální zásobování tepla s decentrálními zdroji, jako jsou nejen kogenerační jednotky, ale i soláry a tepelná čerpadla, a nabízet tak městům i průmyslu kompletní zajištění jejich tepelných potřeb z dekarbonizovaných zdrojů. I proto vysvětlujeme v Bruselu, že zemní plyn bude jako přechodové palivo potřeba minimálně pro transformaci a dekarbonizaci našeho teplárenství.

Jak moc si to české municipality uvědomují?

Musím říct, že většina jich tohle už moc dobře ví. A často v tomto ohledu mají velký náskok třeba i před státními organizacemi. Abych nemluvil obecně, zmíním příklad Ústí nad Labem, kde na jednom břehu „topíme“ naším centrálním zdrojem z Trmic, zatímco na tom druhém připravujeme decentralizované řešení založené na kogeneračních jednotkách, tepelných čerpadlech a na solárech.

Stejná řešení hledáme například pro Havířov a další města v Česku. Zároveň těmto městům nabízíme větší výstavbu obnovitelných zdrojů a programy energetických úspor od budov, dopravních podniků až třeba po veřejné osvětlení. Jestli se někde ukazuje, že trojúhelník cenové přijatelnosti, bezpečnosti a dekarbonizace funguje, pak je to právě ve městech a obcích.

Kamil Čermák

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Erasmus University Rotterdam. Na začátku 90. let působil jako reportér a moderátor v České televizi a následně jako mluvčí a poradce ministra průmyslu a obchodu. Vedoucí manažerské pozice zastával ve společnostech Czech Telecom, České Aerolinie, BM Management, ČEZ Polska a řídil také mediální dům Economia. Od roku 2016 je generálním ředitelem ČEZ ESCO, které sdružuje firmy ČEZ z moderní energetiky. Vykonává také funkci předsedy představenstva Svazu moderní energetiky a předsedy správní rady Aliance pro bezemisní budoucnost.

Cena silové elektřiny loni šla dolů, uvidíme, jak na tom budeme letos. Pokud vezmeme tu tezi, že firmy investují proto, aby ušetřily, tak by to mohlo znamenat, že tím, jak půjde cena elektřiny zase dolů a my vlastně obejdeme ten problém, který jsme s Ruskem měli, tak opadne chuť investovat do zelené energetiky, do úspor a hospodaření. Dá se to tak brát?

Tohle by možná platilo před válkou, ale teď už rozhodně ne. Minulá dvouletka zkrátka postavila energetiku doslova na hlavu a změnila, věřím, paradigma. Firmy se už nevrátí ve svém myšlení k přístupu typickému pro minulost. Ekonomické důvody vedou k tomu, že i při poklesu cen energií firmy zkrátka neupustí od dekarbonizace. Považuji ten váš scénář za stejně nerealistický jako představu, že uhlí bude stále využíváno i za 30 let.

Návrat prostě není možný. Jde o bezpečnost, o otázky otevření ekonomiky, dodavatelsko-odběratelských vztahů, bankovní taxonomie. Firmy doslova za pochodu nejen mění svůj přístup k dekarbonizaci, ale také chtějí, aby jejich podnikání přežilo tuto cestu z bodu A do bodu B. Existují firmy, jako jsme my, které nejsou v tomto odvětví samy a vytvářejí velkou podnikatelskou sílu, která umožňuje pozitivně působit při transformaci české energetiky a ekonomiky. Díky tomu také vzniká v oboru „nové“ energetiky mnoho českých firem s příznivým multiplikačním efektem pro HDP. 

Zmiňujete energetické startupy zajímavé pro ČEZ ESCO. Investujete ale také v Německu, díváte se po investicích v Polsku. Co je pro vás teď v oblasti akvizic nejdůležitější?

Jako velmi perspektivní vnímáme třeba oblast akumulace, jelikož přibývá obnovitelných zdrojů a je nutné přispívat ke stabilizaci soustavy. Proto brzy budeme v Ostravě otevírat největší bateriový systém v České republice o výkonu 10 megawattů. Vedle udržení určitého množství energie umí i stabilizovat kvalitu parametrů dodávané elektřiny.

Na významu roste i práce s vodíkem, neboť vodík není jen palivem pro přimíchání nebo použití v teplárnách, ale slouží i jako médium pro sezonní akumulaci energie. Z tohoto pohledu jsou pro nás všechny akumulační technologie, ať už klasické baterie, nebo vodík, zajímavé. Ve finále jsou zmiňované integrované služby tepla klíčové, protože historicky nebylo možné nabízet služby z jednoho místa, a to jak centralizovaně, tak decentralizovaně, jako jednu uživatelskou přidanou hodnotu. Těšíme se na její nástup a podporujeme ji.

Jako energetická společnost, která má jak novou, tak tradiční část, si ale dobře uvědomujeme, že s větší mírou decentralizace systému dole je potřeba větší míra centrálního řízení soustavy nahoře, což se týká například budování a rozvoje energetických komunit. Na tyto výzvy se obecně těšíme, a proto například připravujeme projekty jako v Ivančicích, které předznamenávají základy komunitní energetiky, kde bude část síťově úplně soběstačná. To jsou pro nás strategické oblasti, ať už je to vytváření kapacity organicky, jak je tomu například v oblasti teplárenství, kde máme silné zdroje, nebo v oblasti agregace a flexibility. 

V této oblasti vedeme vážné rozhovory, nebo dokonce závěrečnou fázi jednání s velmi silnou mladou společností. Rozvíjet tuto kapacitu samostatně by bylo časově náročnější a rizikovější než spolupráce s partnerem. Nyní vstupujeme do oblastí, které by v energetice ještě před několika lety nikdo neočekával.

Vytváříte tedy vertikálu, jestli se to tak dá říct?

Ano a souvisí to znovu s úsporami. Poptávka po nich nyní roste, města a obce jsou v tomto ohledu tradičními lídry. V oblasti průmyslu mají firmy kapitálové rezervy pro potřebné investice. Je zřejmé, že pro úspěšný dopad těchto řetězců je důležité mít komplexní přístup k energetice budov, a to jak v nových, tak i v renovovaných objektech, jako je například EPC v Kongresovém centru či ve zmíněných velkých nemocnicích – Thomayerově a Na Homolce. 

V oblasti výstavby nových budov se proto nechceme stát pouhou developerskou společností, ale spolupracujeme s partnery již od počáteční fáze plánování. To nám umožňuje zapojit se do zajímavých projektů dekarbonizace a úspor v budovách. Toto je klíčový směr našeho podnikání, v němž chceme nadále růst a udržet si vedoucí pozici na trhu. Zaměřujeme se na úspory v jakýchkoli typech budov, ať už nových, nebo starších.

V oblasti průmyslové energetiky roste poptávka, což je díky dekarbonizaci pozitivní signál od průmyslníků. Oni prostřednictvím naší aliance vyjadřují zájem o dekarbonizaci, což považujeme za dobré znamení. Další důležitou oblastí jsou integrované služby v teplárenství, které doplňujeme akumulací, agregací a novými technologiemi z IT sektoru. Toto jsou trendy, které musíme sledovat a adaptovat, pokud chceme zůstat na špičce vývoje.

To jsou tedy vaše milníky pro letošní rok a další léta?

Určitě se dnes bavíme o tom, co nového přineseme v horizontu dvou tří let. Zároveň si jako ČEZ ESCO musíme stát nadále dobře i z pohledu našeho akcionáře a dalších stakeholderů. Mimochodem naplňování oblasti ESG je pro nás denním standardem nejen v oblasti environmentální, ale i v oblasti „social“ a řádné governance. Mnoho našich mladých kolegyň a kolegů vám potvrdí, že u nás pracují nejen z důvodu kariérní příležitosti, ale i pro hodnoty, které reprezentujeme a šíříme prostřednictvím dekarbonizace u našich zákazníků a partnerů. Jsem rád, že vidíme meziroční nárůsty v našich službách, které reflektují aktuální vývoj v podobě silnější poptávky a naše schopnosti nabídnout komplexní řešení. V nejvyšších úrovních čelíme samozřejmě rizikům, což potvrdí průmyslníci, zejména ve stavebnictví, kde již nyní cítíme známky ochlazení ekonomiky. V očekávání ekonomického vývoje sledujeme aktuální náladu na trhu. Zaznamenáváme obavy v oblasti stavebnictví, zejména co se týče omezení kapitálových prostředků u firem. Majitelé jsou opatrní kvůli obavám z ekonomické krize nebo velmi mělkého růstu. Tato opatrnost je zvláště patrná u firem se zahraničními vlastníky, kteří vnímají i blízkost války na Ukrajině jako potenciální riziko. Existují tady významné ekonomické výzvy, ale jsou zde i oblasti, kde lze něco udělat, například legislativa a povolovací procesy. Omlouvám se za to, že končím zase tím, čím jsem začal a několikrát zopakoval, ale odstranění legislativních bariér, jako je zastaralá legislativa v oblasti úspor nebo „nakopnutí“ povolovacích procesů, by nám určitě moc pomohlo.