Charles Lewinsky: Němci zabili německou kulturu v Praze

E15: V Praze jste nyní poprvé?

Nikoli. Je to velice krásné město, a když mě pozvali, dokonce jsem se ženou dorazil o pár dní dříve. Musím jí tu nádheru ukázat, protože ona tu je poprvé.

E15: Byli jste ve Starém Městě?

Samozřejmě. Včera jsme se tu procházeli jako turisté. Dneska musím být zase spisovatel.

E15: Na Staré Město se ptám záměrně. Možná jste tu viděl něco, co později použijete v nějakém příštím díle.

Je zajímavé, že na pražských domech často uvidíte nápisy v němčině. Víte, tady byla německá kultura velmi rozšířená a bohatá. A je úplně mrtvá. Zemřela i proto, že Němci chtěli svou kulturu rozšířit po celém světě a přitom ji zabili. Bez světové války by v Praze byl tento živel stále intenzivně přítomný. Možná na věky.

Jediný možný způsob, jak se spisovatel zbaví dobrého příběhu, je ten, že jej napíše. Když je to v knize, už to nemáte v hlavě

E15: Mluvíte spíše o německé nebo židovské kultuře?

Samozřejmě o obou. Navíc se velmi prostupovaly. Platí to i pro Kurta Gerrona – byl Žid, byl Němec. Kdybyste se jej zeptal, čím se cítí, nikdy by vám neodpověděl, že Židem. Pro něj to nebylo důležité. Určitě by řekl, že je Němec. Ale bohužel v té kritické době mu okolí říkalo, že není.

E15: Kdy jste příběh Kurta Gerrona poprvé slyšel?

Poprvé jsem jej zaslechl v rozhlasovém vysílání. Zrovna jsem někam jel a měl jsem jen tak puštěné rádio a zrovna o Gerronovi někdo mluvil. Od té chvíle jsem ten příběh nemohl dostat z hlavy. Pořád jsem o něm přemýšlel. Dokonce léta. Pak jsem si řekl, dobrá, když o něm pořád takhle přemýšlím, musím se toho nějak zbavit. A jediný možný způsob, jak se spisovatel zbaví dobrého příběhu, je ten, že jej napíše. Když je to v knize, už to nemáte v hlavě.

E15: Rešerše musela zabrat spousty času, román je plný detailů z Gerronova života, dokonce i intimních.

Pracoval jsem na tom asi tři roky. Dozvěděl jsem se úplně všechno, co je možné dohledat o Kurtu Gerronovi. Ale stále je spousta věcí, které známy nejsou. Nevíme nic o jeho rodině, o jeho soukromí, nikdo neví, co se stalo během první války. Jen to, že byl zraněn.

E15: Takže to vše je již vaše fikce?

Lze říci, že vše, co v knize zní naprosto šíleně a neuvěřitelně, je nejspíš pravda. A vše znějící normálně, běžně, je spíš vymyšlené. Dám vám konkrétní příklad. V knize je jedna šílena scéna, v níž chtějí lidé zajít na půdu jedné budovy v Terezíně, otevřou dveře a tam je hromada mrtvol. Tak seženou několik slepců, aby právě oni mrtvoly vynesli ven. Tak to je pravda, pane. Ale třeba to, jak se oženil, jsem si úplně vymyslel.

E15: Je to tak půl na půl?

Řekl bych to jinak. „Oficiální“ Kurt Gerron, herec, režisér, zpěvák, ten je pravdivý. To všechno se stalo a můžete o tom najít i řadu důkazů. To ostatní je vymyšleno.

E15: Zajímal by mě vztah Gerrona s Bertoltem Brechtem, kterého v knize vykreslujete jako génia s nesnesitelnou povahou.

S tím mám spojenou zábavnou historku. Kdykoli jsem ve východní části Německa, lidé se mě ptají, jak jste mohl naházet tolik špíny na Bertolta Brechta? A vždy je musím zklamat, že to všechno je pravda. Doslova jsem si nevymyslel ani ň. Tak se to stalo. Brecht prostě byl odpudivý charakter. Ano, byl génius, mimořádný spisovatel, ale příjemný člověk ne.

E15: A Gerron sám o tomto vztahu něco napsal?

On ne, ale jiní ano.

E15: Proč Gerronova sláva zapadla? On byl přece na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století v Německu mnohem slavnější než například Marlene Dietrichová. A dnes o něm skoro nikdo neví.

Tohle je velice zajímavé. Vezměte si hvězdy studia UFA té doby. Ti, kdo přežili, se stali slavnými, mnozí nesmrtelnými, protože pokračovali v tvorbě i po válce. A ti, kdo byli zavražděni, zmizeli. Stále znáte Petera Lorreho, protože uspěl v USA. Znáte Marlene Dietrichovou. Spousta herců z této doby je známá a populární třeba jen v Německu a mnozí z nich se během vlády nacistů chovali odporně.

E15: Kam patří Emil Jannings, nejslavnější německý herech éry němého filmu?

Navždy to bude první umělec, který dostal Oscara. Ale lidé znali a znají jeho temnou stránku a po válce se mu už nikdy nedařilo.

E15: Vaše nejnovější kniha se jmenuje Kastelau. Znovu se v ní pouštíte do míchání reality a fikce?

Kastelau je opravdu velkým formálním experimentem. Jde o román v dokumentech. Čtete jeden dokument za druhým, rozhovory s různými lidmi, záznamy z Wikipedie nebo padesát let starý dopis. Všechny jsou smyšlené a dohromady vyprávějí příběh skupiny lidí z UFA, kteří odcházejí z Berlína a natáčejí v jedné malé vesnici v horách. Ale jediným skutečným důvodem je touha utéct z Berlína.

E15: Jde o Židy?

Ne, vůbec ne. O německé herce a štáb. Odehrává se to v roce 1944, kdy se k Berlínu blíží Rudá armáda. Takže v horách předstírají, že natáčejí film, musí o tom přesvědčit i místní lidi. A pak přijdou Američané a oni musí ten film měnit, protože samozřejmě ten původní byl nacistický a oni teď musí okolí přesvědčit, že byli součástí odboje. Hodně tu jde o předstírání a lhaní.

Charles Lewinsky|Anna Vackova, E15

E15: Kniha zatím vyšla jen německy, nebo už je přeložena do angličtiny?

Do angličtiny zatím ne, do angličtiny byl vlastně zatím přeložen jen jeden můj román, Melnitz. Zaznamenal velký úspěch.

E15: A máte nějaké zprávy o případném překladu do češtiny?

Zatím ne. Gerron je má první kniha přeložená do češtiny, tak uvidíme. V tomto se rád nechávám překvapovat. Mou prací je psát knihy. Jejich prodej je práce jiných.

E15: Nejste ale jen romanopiscem...

Ano, mám řadu kariér. Začínal jsem v divadle jako režisér, nikdy jako herec. Klíčový byl úspěch v televizi, kde se mi povedlo vytvořit jeden mimořádně dobře přijatý seriál. A pak jsem si řekl, končím, teď budu psát knihy.

E15: Takže návrat do televize neplánujete?

Nikdy nevíte, ale televize je uzavřená kapitola už se tam vracet nechci.

E15: A současný trend internetových show vás neláká? Otevřené formy a formální experimenty tam mohou zaznamenat pozoruhodný úspěch.

To rád nechám mladým, jsem starý muž. Brzy mi bude sedmdesát. Já si užívám psaní knih a divadelních her.

E15: Je těžké se ve Švýcarsku uživit psaním knih?

Nemyslím si, že by to šlo. Já měl to štěstí, že jsem byl jako televizní autor opravdu úspěšný. Hodně úspěšný. A také skvěle placený. Proto si dneska mohu dovolit psát knihy.

E15: Všechny vaše knihy byly původně vydané ve švýcarském Curichu, až na jednu výjimku, ta vyšla nejprve v Berlíně. Znamená to nějakou snahu cílit na větší trh?

Ne, to byla zvláštní situace. Běžně vydavatele neměním, v životě jsem měl doposud jen tři. První se začal věnovat zahraniční literatuře, druhý zkrachoval. Než se zeptáte – ne, nebyla to moje chyba. Co se vydavatele týče, je pro mne důležité cítit se jako doma, nepotřebuji být součástí nějaké ohromné mašiny na knihy. A vyplácí se mi to. Například když jsem přišel za vydavatelem s titulem Melnitz, řekl jsem mu, že se jí prodá tak deset tisíc kusů. Do dneška se prodalo přes 600 tisíc kopií.

E15: Švýcarsko je z jazykového hlediska komplikovaná země, nemá to dopady na vydávání?

Možná to tak vypadá zvenku, ale Švýcaři s tím nemají problém. Každý mluví nejméně dvěma z oficiálních jazyků. Výhodou navíc je, že pak můžete žít kdekoli. Moje knihy vycházejí vždy v němčině a pak je většina přeložena do francouzštiny a italštiny.

E15: Na čem teď pracujete?

Na novém románu, o kterém nikomu nic neřeknu, a to platí i pro mého vydavatele. Ten začíná být dost nervózní, protože jsem mu prozradil jen přesné datum, kdy má kniha vyjít, kolik stránek bude mít a jak bude znít titul, nic víc.

E15: Kdy tedy kniha vyjde?

Přesně v den mých sedmdesátin.

E15: Počet stránek?

Kolem tří set.

E15: A ten název?

Víc už opravdu neřeknu.