Výtržnosti v Chile se prý bojem za lepší život nazvat nedají | E15.cz

Vše o netradičních investicích

Vše o netradičních investicích Vstoupit do speciálu

Chile se chystá na další protesty. Boj za lepší život to není, říká Češka žijící v Santiagu

Jan Vávra

Jan Vávra

Zatímco ve srovnání se závěrem loňského roku je nyní situace v Chile klidnější, už brzy by se to mohlo změnit. „Soudě dle hromady výhružek ze strany ,protestujících' všichni očekáváme, že v březnu začne vše nanovo v plné síle,“ popisuje v interview pro E15.cz Zuzana B., která žije a pracuje v Santiagu pro místní firmu působící na pomezí pojišťovnictví a prevence pracovních úrazů.

Při domlouvání interview jste konstatovala, že váš postoj nelze brát jako nestranný. Na základě jakých zkušeností jste k němu došla?

Pro nás Čechy je pojem totalitní režim spjatý s komunisty a hospodářským úpadkem. V Chile byl naopak Pinochetův režim krajně pravicový, znamenal zavedení neoliberalismu a velký ekonomický růst. Současné protesty a opozice jsou však až extrémně levicové, ačkoli vám bude spousta manifestantů a sympatizantů tvrdit, že se nejedná o nic politického, že je to boj lidu za lepší životní podmínky. Podle toho, co denně vidím, je to lež či naivita. Idealizují si socialistický režim, případně ho otevřeně adorují, spousta opozičních lídrů má jasné vazby na Venezuelu a Kubu. Navíc se mi příčí jakékoli násilí a ničení majetku. Nemluvě o útocích na policisty či nenávistné vlně a výhružkách, na kterých se protesty nesou.

Není ale současná situace už relativně klidná?

Leden a únor je v Chile období letních prázdnin a dovolených. Dalo by se říct, že situace je o dost klidnější než v období od 18. října, kdy vše naplno propuklo, po konec loňského roku. V žádném případě ale není klidná.

Mám tu smůlu, že pracuji v tzv. ground zero, tedy centru nepokojů, kde jsou násilné střety a ničení na denním pořádku. Už přes čtyři měsíce neměli místní obyvatelé ani jeden den klidu. Zejména o pátcích v odpoledních a nočních hodinách je to no-go zóna. Na druhou stranu máte bohatší čtvrti, kde nepoznáte, že se něco děje.

Jak očekáváte, že bude život v Santiagu vypadat po skončení prázdnin a dovolených?

Soudě dle hromady výhružek ze strany „protestujících“ všichni očekáváme, že v březnu začne vše nanovo v plné síle. Na 8. března už je plánovaný velký pochod feministek k příležitosti Mezinárodního dne žen, očekává se paralizace města, rozhodně nepředpokládám, že to bude mírumilovná a poklidná akce. Osobně mám největší obavy ze situace okolo 26. dubna, na kdy je vyhlášen plebiscit ohledně nové ústavy. Těžko si představuju referendum v zemi, kde přes čtyři měsíce nedokáže vláda udržet veřejný pořádek a nebyla schopná ani zařídit bezpečný průběh přijímacích testů na vysoké školy.

„Nejvýznamnější expedice za 30 let“. Tatra pojede kolem světa, veze náklad špičkových technologií

Kdy jste měla v souvislosti s děním v Chile největší obavy o svou bezpečnost?

Obavy jsem měla předevší první víkend, kdy všechno začalo (19. a 20. října, pozn. red.). Výjimečný stav, zákaz vycházení, vojáci v ulicích, v televizi záběry 24/7 na zničené město, teroristické útoky na metro, naprostý šok. Všichni tím byli zaskočení, bohužel stejně tak i vláda. Člověk nevěděl, jestli bude druhý den státní převrat.

Jak se vám daří fungovat v běžném životě? Snažíte se třeba nevycházet po setmění?

S ohledem na čtvrť, kde bydlím, a upravenou pracovní dobu, nemám strach o svou bezpečnost více než kdykoli předtím. Včas se můžu nejrizikovějším oblastem vyhnout. Miliony Chilanů takové štěstí nemají.

I když ani tady v naší relativně bezpečné čtvrti se nám nevyhnuly násilné protesty. Nejsem odkázaná na auto ani MHD, což je obrovská výhoda, zaměstnavatel nám také vychází vstříc. Volnočasové aktivity člověk plánuje tak, aby se rizikovým místům vyhnul. Santiago má sedm milionů obyvatel a spousta lidí dojíždí za prací po městě velké vzdálenosti. Někteří zůstali bez metra, bez supermarketů v okolí, bez práce, už tak málo bezpečné čtvrti jsou ještě nebezpečnější. Právě na ty nejchudší ta situace dopadá nejvíc. Návrat do normálu je zatím v nedohlednu. V místě, kde pracuji, většina malých a středních podniků zůstává od října zavřená. Spousta z nich byla vyrabovaná nebo zničená.

Chilané vidí zemi zaslíbenou, ale dosud do ní nebyli vpuštěni, analyzuje krizi český ambasador

Jak vypadá bezpečnostní situace v jižních koutech země nebo u hranic s Peru?

Násilnosti a vandalismus probíhají po celém Chile, nejhorší situace je ve velkých městech, kromě Santiaga ve Valparaíso, Concepción a Antofagasta. O situaci ve venkovských oblastech, zvláště na jihu země, toho ve zprávách moc není.

Odhlédněme pro tentokrát od nynější podoby protestů. Jsou k nim uváděné důvody – rostoucí životní náklady a nerovnost v Chile – opodstatněné?

Ústředním motivem protestů nebyla ani tak chudoba jako spíše „důstojný život“, rozhořčení lidí nad velkou nerovností mezi sociálními vrstvami a akumulací většiny bohatství v rukou pár mocných rodin. Rozdíly jsou v Chile opravdu obrovské, zvláště viděno českou optikou. Na druhou stranu jsou ale nejmenší v rámci regionu. Je tu tendence smést ze stolu současný model a nahradit ho kdo ví čím. Místo opravdových sociálních reforem.

Stávající systém sice není ideální a vždy spravedlivý, ale vytáhl Chile z bídy a zajistil největší ekonomický růst v oblasti. Některé požadavky opozice jsou nereálné a silně populistické, jako například razantní zvýšení minimální mzdy. Násilí, ničení, neustálé útoky na demokratické instituce a ekonomická nestabilita rozhodně důstojnější život nikomu nezaručí. Navíc jsem přesvědčená, že je to vše především divadlo užitečných idiotů v režii krajní levice, která se tak snaží dostat k moci.

Jak drahý je život v Chile v porovnání s Českem? Jak by vnímal tamní životní náklady třeba Čech s hrubou mzdou 30 tisíc korun?

Nedokážu to přesně srovnat, žiju mimo Česko přes sedm let. Nicméně životní náklady v Chile jsou hodně vysoké, zejména když vezmete v potaz drahou zdravotní péči a vzdělávání. Český systém je úplně jiný, běžně neplatíte školné na střední ani vysoké škole, neberete si půjčku na operaci, pokrytí zdravotního pojištění se neliší podle toho, kolik platíte nebo jestli jste muž, či žena. Pro srovnání, loni byl medián příjmu v Chile v přepočtu okolo 11 300 korun. Mzda třicet tisíc korun by tu byla nadstandardní, zároveň by ale nezaručila stejnou životní úroveň jako v Česku.

Afghánistán nebo Hongkong. Prohlédněte si globální ohniska napětí

Jaký máte pocit ze směrování země? Kdy myslíte, že by se mohla situace začít zlepšovat, pokud vůbec?

V tomhle jsem pesimista. Celý ten chilský zázrak a stabilita očividně stály na hliněných nohách, vládne tu velká nedůvěra ve stávající instituce a demokratické zřízení tu není dostatečně zakořeněné. Myslím si, že v plebiscitu v dubnu, pokud se vůbec bude moct konat, vyhraje zamítnutí nové ústavy, což extrémní levice nepřijme a rozpoutá další teror. A pokud vyhraje nová ústava, otevře se extremistům další možnost, jak se dostat k moci. A jak z historie dobře víme, hned tak se jí nepustí. Snad se pletu a bude to mít všechno pro Chile nějaké pozitivní rozuzlení.

Bavíte se o politice s místními obyvateli, případně s jinými cizinci? Co si slibují od možných změn ústavy?

Je třeba říct, že na začátku nikdo novou ústavu ani nezmínil. Tenhle požadavek začala protlačovat levice a postupně se z hesel „důstojné penze, dostupné zdravotnictví a vzdělání“ stalo „chceme novou ústavu“. Společnost je velmi rozdělená, část je přesvědčená, že bez nové ústavy není možné udělat socialní reformy, a prezentují ji jako všelék. Oponenti zase mají obavy ze zjevného vlivu radikální levice a z toho, že dlouhý proces vytváření nové ústavy ještě více znestabilní zemi. Prezident Sebastián Piñera je slabý, už nemá podporu ani svých voličů, a jeho způsob řešení krize je katastrofa.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!