Nepokoje v Chile: lidé vidí zemi zaslíbenou, dál ale zatím nesmí | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Chilané vidí zemi zaslíbenou, ale dosud do ní nebyli vpuštěni, analyzuje krizi český ambasador

Josef Hlobil

Josef Hlobil

Jakožto nejrozvinutější ekonomika a nejstabilnější demokracie v Latinské Americe mělo být Chile, alespoň podle vnějších pozorovatelů, tou poslední zemí, kde by někdo čekal násilnosti a rabování. Proto jsou nynější mohutné protesty, zničené metro, spoušť a paralyzovaná země velkým překvapením – dokonce i pro Chilany samotné. Příčiny současné situace v zemi analyzuje český velvyslanec v Chile Josef Hlobil.

Někteří v tom vidí odmítnutí modelu tržní ekonomiky, jak se v Chile aplikovala v posledních 30 letech, jiní – včetně pravicového křídla vlády prezidenta Sebastiána Piñery – mluví o mezinárodním spiknutí, které má otestovat sílu chilských demokratických institucí.

Ve skutečnosti mnoho protestujících odmítá neoliberální hospodářskou politiku, kterou v posledních 30 letech realizovaly jak pravicové, tak levicové vlády. A také je zde řada aktivistů (anarchistů), kteří se snaží vykolejit nejstabilnější umírněnou pravicovou vládu v regionu. Nicméně hlavním důvodem, který je třeba za protesty vidět, je obrovská frustrace obyvatelstva, kterému byl slibován vstup do segmentu střední třídy, ale u „vstupní brány do země zaslíbené“ mu byl přístup odepřen v důsledku nerovného hřiště charakterizovaného elitami zneužívajícími svou moc, neodpovědnou vládou a nedodržením slibu zohlednění zásluh a nabídky rovných příležitostí.

Špatnou zprávou je, že lidé jsou naštvaní, zklamaní a mají vztek. Dobrou zprávou je, že Chile je na správné cestě a připravuje přijetí reforem, které podpoří sociální spravedlnost, ochrání vnitřní trh (spíš než obchod nebo speciální zájmy) a urovnají toto „nerovné hřiště“. Násilnosti byly pro vládnoucí a politické elity opravdu nutným budíčkem. Pokud elity nechytí příležitost za pačesy, ztratí Chile šanci dostat se do klubu zemí s vysokými příjmy. Pokud se chilské elity vzdají mnohých ze svých privilegií a akceptují princip zásluhovosti, který někoho posune nahoru a někoho dolů, ukáže Chile ostatním latinskoamerickým zemím, jak provést přechod od země s průměrnými příjmy k zemi s příjmy vysokými.

Násilnosti překvapily (skoro) všechny

Tak, jak se to v minulosti stalo i na jiných místech v Latinské Americe, propukly v Chile nepokoje po ohlášení zvýšení jízdného v metru. Ale tady veškerá podobnost končí. Zvýšení tarifu o 3,75 procena je pouze o malinko vyšší než inflace. Lidé s minimálními příjmy ale vydají za dopravu kolem 20 procent svého výdělku. Zvýšení jízdného navrhl technický výbor Dopravního podniku, nebyl to požadavek Mezinárodního měnového fondu, který vládě navrhoval celý balík jiných úsporných opatření. Tato položka v něm ale nebyla uvedena. Chilská ekonomika vzrostla v letošním roce o téměř tři procenta. Inflace a míra nezaměstnanosti jsou na nízké úrovni, a to i přesto, že v posledních letech do země přišel téměř milionu emigrantů (celkově má Chile asi 17 mil. obyvatel).

Argentinci prchají před krizí, personalisté za hranicemi se topí v životopisech

Nepokoje vypukly v týdnu, kdy univerzitní studenti volali po snížení cen lístků v santiagském metru, které je nejmodernější v celé Latinské Americe. V zemi, kde studenti spustili masivní demonstrace už v minulosti – naposledy v letech 2006 a 2011 – se k nim rychle přidali i další obyvatelé. Původní protesty proti jízdnému tak díky sociálním sítím rychle přerostly v násilnosti, které později poškodily celou síť metra.

Pravicová vláda Sebastiána Piñery reagovala pozdě. Když bylo ohlášeno zvýšení zdražení v metru, prohlásil tehdy (dnes již bývalý) ministr veřejných prací Juan Andrés Fontaine, že lidé by měli dřív vstávat, aby se do práce dostali za nižší tarify, které platí do 7 hodin ráno. Stejně tak ministryně dopravy Huttová označila první protesty proti zvýšení jízdného za „nevhodné chování“. Fontaine poté v televizi za svá slova žádal „poníženě o odpuštění“ („humildemente pido el perdón“). 

Večer v pátek 18. října, když násilnosti a rabování v Santiagu nabíraly na intenzitě, vyhlásil viditelně otřesený prezident Piñera – který se právě vrátil z luxusní restaurace, kde slavil narozeniny jeden z jeho vnuků – výjimečný stav. Poprvé od návratu k demokracii v roce 1990 nebyl výjimečný stav vázán na zemětřesení nebo povodně. Protože násilnosti neustávaly, vyhlásila vláda v sobotu 19. října zákaz vycházení. Ani vojáci povolaní do ulic, aby posílili jednotky policie (carabineros), nezabránili davu v rabování, žhářství a výtržnostech, které pokračovaly celou neděli a následující dva týdny. V zemi, která má historické zkušenosti s brutálním vojenským režimem, nedokázaly ozbrojené síly využít všech svých možností zastavit rabování.

Piñerova nedostatečná reakce

I během svého prvního mandátu čelil Piñera tvrdým protestům, kdy studenti v roce 2011 prakticky paralyzovali zemi, když žádali svobodný přístup k vyššímu vzdělání. Piñera se tehdy mezi členy své vlády nesetkal s podporou požadavků studentů.

Solek spouští fond investující do solárních elektráren v Chile

I když ekonomika tehdy rostla, Piñerovy zkušenosti byly často nedostatečné na to, aby adekvátně reagoval na společenské požadavky. Chilané si myslí, že Piñera se víc stará o elity než o obyčejné lidi. Přesto poté, co Piñerova nástupkyně (a předchůdkyně) Michelle Bacheletová dokončila své druhé funkční období, byli Chilané připraveni dát tomuto umírněnému podnikateli druhou šanci. Vzhledem k tomu, že se Bacheletová pokoušela o rozsáhlé reformy zaměřené na stát, které zpomalily ekonomiku a zvýšily nezaměstnanost, byli Chilané připraveni hlasovat pro kandidáta, který by se opět zaměřil na soukromý sektor jako motor hospodářského růstu. Souhrnná zpráva o Piñerově prezidentské kampani v roce 2017 měla jednoduchý, ale jak další vývoj událostí ukázal, dost nepřesný titul: „Dobré časy přicházejí!“

Chile – jako většina ostatních latinskoamerických zemí – je velmi závislé na vývozu komodit. Když klesne cena mědi, pocítí to celá chilská ekonomika. Jako země bez produkce ropy je Chile také závislé na mezinárodních cenách této suroviny. Otevřená ekonomika Chile je velmi zranitelná obchodními válkami mezi velkými státy. Prezident Piñera – který v roce 2016 veřejně prohlásil, že by v úřadě amerického prezidenta upřednostnil Hillary Clintonovou – výrazně kritizoval obchodní válku mezi USA s Čínou. 

Konec neoliberalismu – nebo spiknutí?

Už koncem 90. let, kdy Chile dokončovalo svou první dekádu demokratické vlády, začalo mnoho intelektuálů kritizovat tržní ekonomický model zavedený předchozí pinochetovskou diktaturou. Tito lidé poukazovali na to, že Chile není stát, který by mohl zaručit sociální služby a záchrannou síť, a kritizovali příliš individualistický základ tržního ekonomického modelu. S Chilany se zacházelo spíše jako se spotřebiteli než jako s občany. Ačkoli středo-levá koalice Concertación/Nueva Mayoría (u moci v letech 1990–2010 a 2014–2018) zavedla řadu státních reforem a změnila ústavu tak, aby eliminovala autoritářské enklávy, které v systému zanechal před odchodem z funkce generál Pinochet, Chile si stále zachovávalo rysy extrémně tržního ekonomického modelu.

Pinochet je i dnes pro většinu Chilanů temným stínem. Je to fenomén, který je stále přítomen v jejich životech, nicméně již spíše jako součást minulosti než budoucnosti. Chile bylo schopné vybudovat dobře fungující demokracii navzdory Pinochetově autoritářskému odkazu. Od roku 1990 poklesla míra chudoby z přibližně 50 procent na méně než 10 procent. Střední třída je v historii země větší než kdykoli předtím, ale je ekonomicky ještě slabá. Sociální nerovnost zůstává vysoká. Na konci roku 2017 hlasovali ve volbách Chilané podruhé za méně než deset let pro pravicového kandidáta na prezidenta. Tvrzení, že Chilané nesouhlasí s ekonomickým modelem a chtějí radikální změnu, tedy neodpovídá faktům. Chilané se mají dnes lépe než kdykoli předtím ve své historii. 

OBRAZEM: Nepokoje v Chile

Přestože spokojenost s demokracií v posledních letech klesla – stejně jako jinde v Latinské Americe, Chilané si jí stále váží více než kterékoliv jiné formy vlády. Na otázku, ve kterých zemích vidí svůj vzor, zmiňují často země severní Evropy. V Chile je pramálo obdivu ke Kubě Fidela Castra, Venezuele Nicoláse Madura, Argentině Mauricia Macriho nebo Brazílii Jaira Bolsonara.

Chilané vědí, že jejich země udělala za posledních 30 let velký pokrok, roste bohatství a zlepšují se životní podmínky. Ale většina si také velmi dobře uvědomuje, že práva spotřebitelů jsou slabá, trpí rozšířeným zneužíváním oligopolů v několika průmyslových odvětvích, přístup ke kvalitnímu vzdělání se rozšiřuje velmi pomalu a přístup ke kvalitní zdravotní péči zůstává do značné míry iluzorní. Prostí Chilané vidí zemi zaslíbenou, ale doposud do ní nebyli vpuštěni. 

Mnoho protestujících hovoří o nahromaděné nespokojenosti s chilským ekonomickým modelem. „Nejedná se o 30 pesos (jedna koruna) na zvýšení jízdného v metru, ale o 30 let zneužívání,“ byla běžná odpověď na dotaz: „Proč jste šli do ulic?“ Průzkumy veřejného mínění však ukazují, že Chilané chtějí spíše kombinaci lepších veřejných služeb a konkurenceschopnějších trhů, než úplné opuštění tržního systému. 

Katalánští politici dostali kvůli referendu vysoké tresty. Vicepremiér půjde do vězení na 13 let

V neděli 20. října v noci se vláda kritizovaná za svou pomalou reakci a váhavé rozhodnutí vyhlásit výjimečný stav a také za to, že nepřikázala armádě převzít plnou kontrolu nad situací v ulicích a zastavit tak rabování, rozhodla reagovat špatně načasovaným a ne příliš chytrým protiútokem. Prezident Piñera prohlásil, že Chile je „ve válce s mocným nepřítelem, který nic nerespektuje“. Přestože tohoto nepřítele přímo nejmenoval, bylo možné číst mezi řádky, že se vláda snaží obvinit venezuelský Madurův režim. Protože Piñera je otevřeným kritikem autoritářské vlády ve Venezuele, existuje řada dobrých důvodů si myslet, že by Venezuela mohla chtít, aby se Chilané proti Piñerovi vzbouřili. A faktem zůstává, že mezi protestujícími řada Venezuelců skutečně byla... 

Způsob, jakým docházelo k rabování – a zejména k ničení stanic metra v Santiagu – také vzbudil jistá podezření ohledně „spontánnosti“ protestů. Chilská vláda, která se snaží získat zpět půdu pod nohama, nyní bude obviňovat politické nepřátele včetně levicových a krajně levicových stran, že podpořily počáteční mírové protesty proti zvýšení jízdného a že naopak neodsoudily „dostatečně razantně“ násilnosti v ulicích.

Otevřená brána do země zaslíbené 

Nepokoje nejsou ani náznakem toho, že by se Chilané chtěli zbavit stávajícího hospodářského modelu, který v zemi funguje od pádu diktatury. Neexistují ani důkazy o nějakém mezinárodním spiknutí levicových sil, které by chtěly destabilizovat demokratickou, umírněnou pravicovou vládu. Chilané pouze chtějí jiný sociálně spravedlivější model, který by zmírnil obrovské rozdíly v příjmech mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami. 

Piñerova vláda udělala zjevně chybu ve způsobu, jakým reagovala na krizi. V událostech je třeba vidět ještě hlubší poselství než jen to, že do ulic přišli protestující studenti, kteří žádali odvolání zvýšení ceny jízdného. Poté, co vláda vyhlásila výjimečný stav, se starším Chilanům vybavily vzpomínky na 70. a 80. léta života pod vojenskou vládou. V té době byl požadavek jasný: „Pinochet ven, demokracie sem!“ Dnešní požadavek má však mnohem méně jasné kontury. Piñera je zjevně nepopulární (jeho aktuální podpora padla na 13 procent), ale je legitimním prezidentem a jeho mandát byl až dosud bez větších skandálů. Není to osobnost a zdá se, že se ani příliš nestará (nebo ani nechápe) to, čeho se Chilané bojí, co chtějí nebo čemu věří. Tak, jak nespokojenost lidí neskončila zrušením ohlášeného zvýšení jízdného v metru, tak by dnes ani Piñerova rezignace nevyřešila základní příčinu nepokojů. K tomu je zapotřebí dlouhé, legislativními změnami dlážděné cesty, na jejímž konci bude sociálně spravedlivější společnost.

V Česku ještě potrvá, než se vrátíme k obnovitelným zdrojům, říká majitel Soleku Zdeněk Sobotka

Před třiceti lety byla Venezuela nejrozvinutější a nejstabilnější demokracií v Latinské Americe. Země však měla tři problémy: vysokou závislost na jediné komoditě (ropa), vysokou míru sociální nerovnosti a stále zkorumpovanější a nereagující elitářský politický systém. 

Podíváme-li se dnes na Chile, je to země s nejrozvinutější latinskoamerickou demokracií, ale má také tři problémy: vysokou závislost na jedné komoditě (měď), vysokou míru sociální nerovnosti a stále méně reagující a zkorumpovaný politický systém.

Naštěstí je dnes Chile v mnohem lepší kondici než Venezuela před 30 lety. Je to relativně rozvinutá země. Ekonomika je diverzifikovaná a vládnoucí politická elita je mnohem méně zkorumpovaná a citlivější než elity ve Venezuele. Přesto chilské elity zatím nejsou ochotny otevřít nově vznikající střední třídě brány do země zaslíbené. Měly by se poučit z devastujících zkušeností Venezuely 90. let. Pokud nebudou výhody ekonomického růstu – oné země zaslíbené – spravedlivěji rozděleny mezi další aktéry, mohla by se země zaslíbená proměnit v peklo pro všechny. 

Chilské elity ještě mají čas jednat. Zdá se, že přinejmenším ta vládnoucí dešifrovala hlas ulice dost jasně. Pokud Chile najde způsob, jak „otevřít brány k sociálně rovnější společnosti“, nestanou se nepokoje z letošního roku mementem, které ukazuje neschopnost latinskoamerických zemí překonat své dědictví nestability a frustrace, které pramení z vysoké úrovně sociální nerovnosti v regionu.

Prezidentem Argentiny byl zvolen Fernández z opoziční levice, zvítězil už v prvním kole

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!