Bývalý herec Martin Provost se už dvacet let filmu věnuje jako scenárista a režisér, především filmů o nekonvečních ženách. Po životopisech malířky Seraphine a spisovatelky Violette Leducové se tentokrát zaměřil na fiktivní porodní asistentku Claire, jejíž odevzdanou existencí zatřese nečekaná návštěva její někdejší nevlastní matky. Snímek Polibek od Beatrice vstoupil do českých kin, poté co ho režisér osobně představil na Festivalu francouzského filmu.
Festival francouzského filmu jste navštívil i se svým předchozím filmem Violette. Takže se vám tady líbilo?
Nejen to. Když jsem tu před třemi lety byl, potkal jsem na ulici Catherine Frotovou, zrovna v Praze natáčela film Marguerite. Během našeho setkání se ujistila, že pro ni opravdu píšu roli porodní asistentky. Pak jsem tu potkal i producenta Marguerite, Oliviera Delbosce, jehož otec byl lékař a nechával ho hlídat porodními sestrami, tudíž ho téma zajímalo, a rozhodl se můj film produkovat. Takže Polibek od Beatrice se vlastně zrodil tady.
Proč jste chtěl natočit film o porodní asistentce?
Když jsem se narodil, potřeboval jsem nutně transfúzi krve a dala mi ji žena, která mě pomáhala rodit. Tím mi zachránila život. Matka mi ten příběh řekla až před čtyřmi lety. Snažil jsem se tu ženu najít, ale nepovedlo se mi to, archiv v nemocnici mého rodného města byl zničen. Tak jsem aspoň natočil film jako poctu porodním asistentkám.
Hlavní roli Claire jste psal přímo pro Catherine Frotovou?
Ano, když jsem si tak snil o té postavě, najednou jsem viděl Catherine Frotovou, jak nade mou stojí jako porodní asistentka. Tak jsem se rozhodl pro ni i pro francouzský titul Sage femme. Vždycky se snažím takovýmhle věcem naslouchat. A měl jsem pravdu, protože o dva měsíce později jsem ji v Praze potkal.
Když píšete role pro konkrétní herce, jak moc jste ovlivněn jejich charaktery a typy?
I u předchozích filmů Seraphine a Violette jsem věděl, pro koho hlavní role tvořím. Vždy jsem se ale s herci předem setkal, abych si byl jejich účastí jistý. V tomto případě jsem o Catherine Frotové věděl, že je novince otevřená. U Catherine Deneuveové, která hraje Beatrici, to takhle nejde. Té musíte nejdřív ukázat scénář. Když pak řekla ano, věděl jsem, že film vznikne. Vždy jsem ji miloval a chtěl s ní pracovat. Je to zvláštní žena, velmi zajímavá a silná.
Jak se rodila role Beatrice, která se do života hlavní hrdinky vrátí poté, co onemocní?
V té samé době, kdy mi matka řekla o mém narození, moje kamarádka zemřela na mozkový nádor. Chtěl jsem ukázat, že v minulosti bývaly u okamžiků zrození i odchodu ze života ženy, ať už jeptišky nebo porodní báby. Ženy, které v sobě musejí mít velkou schopnost lásky.
Ve francouzštině se porodní asistentka řekne stejně jako „moudrá žena“. V češtině ten pojem nezní moc atraktivně, a tak se film jmenuje Polibek od Beatrice. Vadí vám to?
V Německu se film také jmenuje Polibek od Beatrice, v Itálii Něco o ní, což je sice pěkné, ale nic to neznamená. Ve Francii má ten název opravdu dva významy, s pomlčkou Sage femme znamená porodní bábu. Ve filmu v názvu ta pomlčka zmizí, a význam se tak změní v moudrou ženu. Celý film se ptá, co je moudrost. To, že dáváte svůj život druhým a rezignujete na ten svůj? Nebo se máte dívat dopředu, neohlížet na okolí a snažit se život žít tak, jak přichází? Každá z hrdinek reprezentuje jednu tu možnost a obě jejich přístup zavedl do slepé uličky. Poznávají, že je dobré akceptovat druhého i dovolit si trochu svobody. Název ve francouzštině tedy říká všechno, což Polibek od Beatrice ne. Ale nějak se ten film jmenovat musí.
Film vypráví také o tom, jak se dva lidi navzájem ovlivňují, i svou absencí.
Pro mě to je příběh hlavně o předávání zkušeností. Jsme inteligentní živočichové s pamětí, a ta nám kolikrát brání v tom, abychom se vyvíjeli kupředu. Claire se zaměřila na zklamání a nenávist k Beatrici, kterou vnímá jako příčinu odchodu svého otce. Když se Beatrice u ní najednou po třiceti letech objeví, všechny ty emoce z minulosti se jí vrátí. Ten film tedy vypráví i o tom, jak se vyrovnat sám se sebou, s ostatními, s příběhem svých rodičů. A také o prominutí. Člověk musí umět odpouštět, protože to jediné ho dokáže posunout k budoucnosti. Zpracovat to, co v sobě člověk dusí a nechce o tom vědět, je těžké, ale bez toho zůstáváme uzavření v kruhu.
Claire pracuje v nemocnici, která se zavírá, poté jí nabízejí místo v odosobněné velké nemocnici. Obsahuje váš film záměrnou kritiku francouzského zdravotního systému?
Nejen ve Francii se otvírají obrovská zdravotní centra. Třeba v Číně už asi 60 % porodů probíhá císařským řezem. Když šel film doma do kin, mnoho porodních asistentek ho hlasitě podporovalo. Emoce z přirozeného porodu mizí a porodnice se stávají továrnou na děti. Příchod na svět je přitom zásadní okamžik bytí a neměl by být tolik medikalizován. Náš film může sloužit i jako výstraha.
Prý jste pro film natočil opravdové porody, musel jste ale kvůli tomu jet do Belgie.
Ve Francii platí zákon zakazující natáčet s dětmi mladšími tři měsíce. V Belgii jsme se setkali s vynikajícími lékaři a vstřícnými těhotnými, které přistoupily na to, že jejich porod bude součástí filmu. Natočil jsem celkem šest porodů. Catherine Frotová prošla školením asistentky a skutečně ty děti na svět přivedla. To bylo pro mě důležité, chtěl jsem vstoupit přímo do srdce té profese. Ve filmu se porod většinou točí jinak, děti věkově neodpovídají, narodí se už skoro učesané. To se mi vůbec nelíbí. Jsem pyšný na to, že náš film se jako první zabývá realitou práce porodních asistentek a reálně ukazuje, jak porod probíhá.
Během uvedení Violette jste zmínil, že po filmu o malířce a spisovatelce chcete natočit i životopis málo známé hudebnice a vytvořit tak trilogii. Už jste ji našel?
Bohužel ne. Nemám ani hudební vzdělání, tak z toho asi bude jen dyptich.
