V pražském Lucerna Music Baru tento čtvrtek představí německé trio Lali Puna novinku Two Windows, která nabízí svěží inteligentní taneční elektroniku. Do Prahy se trojice vedená a i v rozhovoru zastoupená zpěvačkou Valerií Trebeljahr vrací po více než desetiletí se zcela novým zvukem.
Když jste v Praze před třinácti lety vystupovali poprvé, provázela vás nálepka „příští velké věci“. Tato očekávání se ale nikdy nenaplnila. Zvolnili jste tempo a začali desky vydávat v čím dál delších intervalech. Jak v takovém režimu poznáte, že je správný čas na novinku?
Je to jednoduší, než by se mohlo zdát. Napsat album dnes kapelám trvá okolo tří let. Vydat předchozí, odjet turné, nasbírat inspiraci na další, ujasnit si, co a jak hrát, jak to vydat, jak financovat, a pak konečně: napsat a nahrát. Ale tenhle klasický model jsme nikdy nechtěli! A navíc pro nás neproveditelný.
Všichni jsme odjakživa měli i další projekty, čili prvotní otázka zní, kdy se nám podaří sejít a mít čas na Lali Puna! A to se vídáme na každodenní bázi! Navíc máme i soukromé, „civilní“ životy, třeba já chci trávit co nejvíce času s dětmi, čili je to jen o tom se sladit. Pak už to jde většinou samo, píšeme spontánně.
Zmíněný pražský koncert představoval vaši starou tvář: zasněný éterický pop na rozhraní elektroniky a dědictví klasických kytarovek devadesátých let. Letošní novinka Two Windows zní oproti tomu ryze současně, nabízí chytrou moderní taneční elektroniku, ale už bez onoho nostalgického nádechu…
Protože ten by byl něčím, co už dneska ani jeden z nás necítí, co už dneska nejsme. Na každé naší desce se podepsalo, co jsme právě poslouchali. Co rok je to něco jiného a pokaždé chceme to, co máme říct, říkat jinak. Už u minulé desky jsme si řekli, že bychom chtěli vystrčit do popředí taneční složku v naší muzice.
Když jsem tentokráte přemýšlela o skladbách, bylo to spíš o zvuku, o produkci, o tom, kdo z lidí, kteří mě fascinují, co jak dělá a co z toho by šlo dohromady s naším stylem. Naučila jsem se nejprve mít přesnou představu o zvuku a ne sbírat materiál a pak řešit, co s ním. Postupně jsem proto kontaktovala řadu hudebníků, kteří mě fascinují.
Hosté dodávají mnoha koutům novinky neopakovatelný nádech. Bylo jich více, pocházejí z různých zázemí a každý má jiný modus operandi. Jak obtížné bylo ukočírovat je organizačně? S řadou z nich jste nemohla pracovat osobně. Nechyběla vám hlubší interakce?
Moje původní představa, ještě z fáze stádia psaní poznámek, taková byla. Všechno in persona. Ale pak jsem zjistila, že i když se známe a během nahrávání nás bude dělit jen několik bloků, nečiní to úkol sejít se o nic jednodušším! Za deskou je spousta drobných příběhů, které jí dávají další rozměr.
Jimmy (Tamborello alias duše projektu Dntel – pozn. autora) poslal podklady přesně podle mého gusta, okolo kterých jsem obestavěla písničku. Harfenistka Mary Lattimore ale byla přesně opačný příklad. Dodala jsem jí už hotovou skladbu, do které hned napoprvé nahrála fantastickou improvizaci. A přitom lidé mají pocit, že písnička vznikla přesně obráceně! I ty další spolupráce byly každá jiná. Je zajímavé, jak se ve chvíli, kdy nemáte šanci se vidět, potkat, intuice a interakce mění v čase.
Do jak míry jste novému zvuku s důrazem na elektroniku, v němž navíc stěžejní roli hrají hosté, museli uzpůsobit živou podobu kapely?
Tou největší změnou je, že zřejmě už napořád budeme hrát je ve třech, bez basisty. Není to problém hudebně, i když by si basisté hrající do elektronické taneční hudby dávno zasloužili vlastní obor na konzervatoři, je to náročné spíš lidsky. Jsme blízcí přátelé, trávíme spolu spousty času a najednou by mezi nás přišel někdo, kdo by mezi nás po dvaceti letech měl zapadnout a nepřipadat si cizí? Znamená to hrát další část „uměle“, ale upravit jsme museli jak starší písničky, tak ty nové. Nechceme znít jako studená elektronika, ale jako živá kapela. Ale o to větší to může být překvapení.
Autor je spolupracovníkem redakce
