Církev se nesmí bát vstupovat do podnikání ani veřejného prostoru. Zároveň ale musí myslet v mnohem delším horizontu než běžný tržní subjekt, myslí si plzeňský biskup Tomáš Holub.
Jak postupuje proces restitucí?
V naší diecézi i v České republice je vydáno zhruba 95 procent majetku. Samozřejmě jsou určité specifické případy, v nichž má některá ze zúčastněných stran nejasnosti a je třeba nechat je posoudit objektivním pohledem. Často se to týká řeholních řádů, u nás konkrétně premonstrátů v Teplé, tam je většina pozemků předmětem soudního řízení.
Kolik peněž celkově diecéze dostala? Jaké pozemky?
Většinou se jedná o polnosti a lesy. Specifikem plzeňské diecéze ale je, že nedostala pozemky žádné. V roce 1948, ke kterému zákon odkazuje, totiž vůbec neexistovala. Všechny restituované majetky patří jednotlivým farnostem nebo jiným diecézím.
Ostatní diecéze tedy hospodaří na polích v lesích. Co budete dělat vy? Budete aktivně podnikat?
Částečně využíváme systému solidarity, který funguje mezi jednotlivými diecézemi v celé republice, ale i v rámci spolupráce s našimi farnostmi, které také přispívají na chod diecéze jako celku. K tomu jsme letos založili tzv. solidární fond.
Součástí restitučního zákona byla i finanční náhrada, která se samozřejmě týká i naší diecéze. Celkem za třicet let dostaneme kolem dvou a půl miliardy korun. To jsou prostředky, které musíme investovat.
Drtivá většina současných investičních projektů se týká bytového fondu, v tom budeme i nadále pokračovat a dále rozvíjet. Diecéze vlastní zhruba 160 bytů, příjmy z nich se už teď pohybují kolem 17 milionů korun ročně. Další investiční návrhy a možné oblasti jsou teprve v jednání.
Českobudějovická diecéze plánuje založit pivovar, premonstráti v Želivě už pivo vaří. Neplánujete v Plzni něco podobného?
Zakládat pivovar v Plzni by bylo asi nošení dříví do lesa, takže zatím o tom moc neuvažujeme. Navíc chceme přemýšlet především o těch oblastech, v nichž máme své odborníky, abychom zbytečně nedělali z kozlů zahradníky. Je třeba projekty důkladně promýšlet, pokud chceme, aby naše podnikání bylo smysluplné a ne jen otázkou PR.
V současnosti hledáme rovnováhu mezi konzervativním způsobem investování a odpovídajícím výnosem. Církev je instituce, která musí přemýšlet v horizontu desítek až stovek let.
O těchto projektech bude rozhodovat centrálně biskupství nebo necháte volnost farnostem?
Farnosti jsou samostatné a svéprávné jednotky zodpovídající za svůj provoz, tudíž jsme velmi rádi za jejich vlastní iniciativu, a když samy přicházejí s konkrétními nápady investičních příležitostí. Některé jsou přirozeně aktivnější, některé k tomu musíme spíše povzbuzovat, hodně záleží na místních podmínkách, ale celková situace všech našich 85 farností je dobrá.
Na diecézní úrovni přemýšlíme o větších projektech, které například vyžadují koordinaci více subjektů nebo se týkají většího území, případně o tom, jak více podpořit a rozvinout to, co již dobře funguje.
Nebudete tedy církev řídit jako firmu?
Ne, nebudeme, protože církev není firma.
Opět se vrátím k českobudějovické diecézi, která si na stránkáchKatolického týdeníkustěžuje na problém dvojího zdanění svých činností. Připravuje církev například novou legislativu, která by tento problém vyřešila?
Takovou situaci řešíme, ale nikoliv cestou tvorby nové legislativy. Naopak hledáme, jaké možné cesty nabízí legislativa stávající. Církevní podnikání se například nemusí převádět z biskupství na nové firmy, tímto způsobem třeba podniká pražské arcibiskupství v lesnictví. Tento problém se ale netýká jen církví, ale všech organizací, které mají hlavní hospodářskou činnost nevýdělečnou.
Výhrady k restitucím mají i někteří politici. Jihočeského hejtmana Jiřího Zimolu jste pozval do Plzně k odborné debatě. V médiích vaše pozvání přijal. Byl už u vás v Plzni?
Pan Zimola se nepřijel podívat, což mě velmi mrzí. Myslel jsem si, že svůj slib dodrží. Teď má ale asi jiné starosti.
Jako biskup ale neřešíte zdaleka jen ekonomiku. Jak byste charakterizoval místo církve ve společnosti?
To je velmi široká otázka, ale mohu mluvit o situaci v plzeňské diecézi. Díky mému předchůdci Františku Radkovskému je tu církev respektovaným partnerem ve všech aspektech společenského života, které se nějakým způsobem týkají hodnot. Domnívám se, že devastace, která vznikla v západních Čechách například vyhnáním Němců, se může napravovat jen postupně a církev jako nositelka naděje tomu může pomoci.
V minulosti měla církev svou autoritu danou i jen svou existencí. Dnes je autorita vázána na osobní vztahy a morální integritu jejích představitelů.
Společenským tématům se věnujete, jaký je vztah církve a politiky? Měla by církev vstupovat do politiky a ovlivňovat ji? Popřípadě jak?
Církev je součástí veřejného života. Ať chce nebo nechce, je tedy součástí i politického života. Měla by především upozorňovat na hodnoty, které mají větší životnost než čtyři léta volebních období. Církev má dlouhodobou perspektivu právě proto, že není vázána na rozhodnutí volených zastupitelů.
Církev by měla do veřejného prostoru přinášet naději a perspektivu, rozměry které v každodenním politickém zápasení mnohdy chybí, protože politici je vnímají jako málo důležité pro získávání hlasů.
Co třeba kněží v politice? Za první republiky i před rokem 1948 to bylo běžné.
Dnešek se od první republiky hodně liší. Zásadní událostí byl v šedesátých letech Druhý vatikánský koncil, který radikálně změnil pohled na aktivní politický život kněží a biskupů a jejich pastýřskou službu. Kněží se mohou aktivně do politiky vstoupit pouze s výslovným souhlasem Svatého stolce. Myslím, že je to velice rozumné rozhodnutí, protože přímé politické ambice, minimálně v evropském prostoru, ubírají pozornost věcem, které by kněžstvo mělo primárně vykonávat.
Takže kněze ve funkci prezidenta považujete za nevhodnou možnost?
I Tomáš Halík, o kterém se v této souvislosti hovoří, se vyjádřil tak, že by to bylo možné pouze na pokraji nějaké katastrofy. Což v případě České republiky, bohudíky, není.
Dominik Duka se v rozhovorupro slovenský deník Postoj vyjádřil, že církevní představitelé by neměli kritizovat konkrétní politiky. Souhlasíte?
Já jsem tento výrok nečetl, neznám tak kontext, v jakém byl vyjádřen. Ale domnívám se, že biskup by měl spíše otevírat možnosti spolupráce, než se vymezovat. Samozřejmě se najdou situace, kde se vymezit musí. Vzpomenu třeba na kardinála Tomáška, který v roce 1989 jasně řekl, že církev stojí na straně lidu. Jeho vymezení proti komunistickému režimu bylo v tu chvíli nesmírně důležité a cenné. Záleží tedy na kontextu.
V poslední době je tématem i postoj prezidenta Zemana ke kardinálu Vlkovi a neúčast na jeho pohřbu.
Již dříve jsem řekl, že tuto věc je nutné hodnotit z pohledu zesnulého kardinála Vlka. Pevně věřím, že se na jednání pana prezidenta ze své nebeské perspektivy dívá shovívavě.
Odbočím k vaší teologické práci. Ve své doktorské práci jste se věnoval spravedlivé válce. Co je to spravedlivá válka?
Věnoval jsem se především otázce, nakolik je možné použít vojenskou sílu v boji proti terorismu. Platí stejné pravidlo jako při použití vojenské síly obecně, tedy když všechny ostatní primárně diplomatické možnosti selžou. Takové situace v dnešním světě poznamenaném zlem zřejmě bohužel asi existují.
Spadá do této kategorie americký útok na Syrskou základnu nařízený Donaldem Trumpem?
Nemáme dostatek informací k posouzení této věci. Nemyslím si ale, že je teď naším úkolem hodnotit nějaké etické principy. Teď je třeba se modlit. V této dramatické a bolavé chvíli by měla církev volat k modlitbě za mír a ukončení utrpení lidí, kteří nemají s konfliktem mocných nic společného.
