Biskup Holub: Velmi se bojíme chránit věci, které tvoří identitu Evropy. Křesťanství dostává na frak

Advent by měl být dobou ztišení, měli bychom se zastavit… Platí to? Můžete si to jakožto nový biskup vůbec dovolit?

Moc času na to nemám. Ale já si myslím, že advent – jako doba ztišení – je vázán na to, že se stejnými lidmi, s kterými se potom slaví Vánoce, se slaví i advent. Dnes to tak nemáme. Advent slavíme s jinými lidmi než Vánoce, a vánoční svátky si tak chceme oslavit vlastně napřed, třeba s lidmi z práce. Tím tak trošku rehabilituji fakt, že se nám do adventu vlamuje dnešní hektická doba.

Nejsou už předvánoční doba, a hlavně Vánoce spíše svátkem konzumu?

Říkáme, že o Vánocích jsme obdarováni božím dítětem. A to je inspirace pro obdarování druhých. V okamžiku, kdy se nám daří velmi dobře, je strašně těžké najít rovnováhu mezi tím, abychom obdarovávali a nebyl to už konzum. Myšlenku Vánoc jsme vzali dobře, ale v situaci, kdy je dobře, to zkrátka společnost využije.

Takže necítíte, že by se vytrácelo duchovní poselství Vánoc?

Konzum vždycky vytlačuje duchovno. Ale to, že obdarováváme, zvlášť o Vánocích, není záležitost, která by byla primárně konzumní. Je to jen jedna z charakteristik, jak žijeme celý rok. Není to tak, že by byly jiné Vánoce. Zkrátka jsme konzumní společnost a o Vánocích je to spojeno s tím, že dáváme. Měli bychom ale obdarovávat osobně, a nikoli komerčně. A to je věc, o kterou je potřeba bojovat. Je to o čase hledání dárků, o čase najít souznění s tím druhým. Pak je to, že kupujeme dárky, i duchovní činnost.

Nesouvisí ale onen posun také s tím, že v digitálním věku žije paradoxně čím dál tím více lidí v izolaci?

To, že lidé nejsou schopni být spolu, samozřejmě obdarování zásadně protiřečí. V digitálním světě nejde o to, že někoho obdarovávám svou přítomností, ale o to, že si sám užívám a druhé k tomu používám jako nástroje. Komunikace, která nesměřuje k osobnímu setkání, je spíše egoistická. V tomto smyslu digitalizace skutečně může být významným ohrožením duchovna. Na druhé straně bližní můžeme obdarovat tím, že na ně myslíme. Tudíž nepošleme hromadný e-mail, ale velmi konkrétní, a to zvlášť lidem, s nimiž bychom jinak ani neměli možnost se potkat. Zase je to ambivalentní.

Někteří sociologové i filozofové v souvislosti s digitalizací mluví o vyhoření, dokonce o infarktu duše…

K takovýmto tezím jsem velmi opatrný. Mnohdy mnohem víc slouží k apokalyptickým myšlenkám než k povzbuzení. To, co je důležité, je povzbudit a dodat jednotlivci odvahu žít v tomto světě duchovně a ve vztazích. V tomto směru je mi velkým vzorem papež František. On věci pojmenovává, ale zároveň je velmi pozitivní. Zvlášť o Vánocích se množí úvahy, jestli dostatečně bráníme tradiční hodnoty, na kterých stojí Evropa.

Umíme je bránit?

My nebráníme naši tradici nebo identitu. Bráníme mělký odvar toho, co jsme si sami pro sebe, řekl bych velmi egoisticky, selektivně zachovali. To je velký problém. Bráníme něco jiného, než bychom měli. Nebráníme zdroje, které vytvářely a vytvářejí Evropu, ale jen reminiscence, které jsou mnohem romantičtější, než aby to bylo jádro Evropy. Křesťanství je v tom pouze „Ježíšku panáčku“, a není to setkání s Bohem, který se narodil proto, aby člověka vykoupil. Takhle velmi dramaticky bych to pojmenoval.

Je možné evropskou civilizaci ubránit?

Evropská civilizace již není křesťanskou civilizací. Místa, kde je křesťanská civilizace reálně žita, jsou jen malé ostrůvky. Žijeme v postkřesťanské společnosti, která na křesťanství vzpomíná už jen romanticky.

Co je pro ni charakteristické?

Právě konzum.

Česko hledá lodivoda. Rozpad politického spektra nekončí, jde o předzvěst bouřlivých časů

Domácí

Když se tedy bráníme proti islámu, bráníme konzum?

Ano. O výdobytky konzumu máme největší strach.

Pak tedy ti, kteří mají víru, islám, možná budou silnější?

Křesťanství jako takové není slabší. Ale v Evropě mnohdy dostává na frak. To je pravda. Navíc před migrací se bráníme způsobem, který není hodný tradic Evropy. To je můj základní postoj k této věci. A mám tím na mysli kořeny, na kterých Evropa stojí. Ať už je to řecká svoboda, židovská schopnost vidění dopředu, křesťanská úcta vůči jednotlivci, svobodě jednotlivce. Spíše se vždy znovu svezeme k tomu, že bráníme nějaký prostor, ve kterém jsme ochotni jednotlivce obětovat.

Myslíte jednotlivce z příchozích uprchlíků?

Jistě. Základní problém je, že se bráníme buď šmahem, anebo vůbec ne. Obojí je podle mě špatně. Protože v prvním případě nerespektujeme úctu vůči jednotlivci, který je potřebný, a to je věc, na níž je založena Evropa a evropská civilizace. V případě, že se nebráníme vůbec, zase nebereme vážně náš domov s duchovními zdroji, které domov vytvářejí. Bojíme se vlastně střední cesty, velmi jednoznačně chránit věci, které tvoří identitu Evropy. Skáčeme z jedné strany na druhou.

Měli bychom se před migrační vlnou bránit i vojensky?

Obrana vnější hranice, to je něco, co skutečně potřebuje použití síly. Skutečnost, že nejsme schopni fyzicky bránit vnější hranice schengenského prostoru, je obrovská slabost Evropy. Podle etiky válečného konfliktu musí mít obrana také naději na úspěch. A pokud by měla mít tuto naději pouze u břehů Afriky, tak bychom se měli bránit tam. Jestliže vojensky, silově není možné ubránit se někde na moři, je potřeba to učinit někde v předpolí. Nejsem expert, ale možná je tím předpolím opravdu severní Afrika. Ale k tomu je nutno říct ještě jednu věc. V celé dnešní situaci neexistuje možnost obrany, která by byla jenom vojenská. V okamžiku, kdy se vše koncentruje jenom na vojenský aspekt, a to je situace, kterou známe z Iráku i Afghánistánu, jsou důsledky šílené.

Na vojenských misích jste působil mimo jiné v Bosně a v Kosovu. Podle některých expertů by se právě Bosna mohla stát evropskou základnou teroristů z Islámského státu. Domníváte se, že je to možné?

Balkánu si Evropa jednoznačně musí velmi dobře všímat, a jestliže má přežít, musí vzít tamní záležitosti za své. Že je Bosna kotel, ve kterém se evropské věci různě míchají, vaří a také připalují, to je jednoznačné. Svým způsobem je to fascinující střet kultur. Pravoslaví, západní křesťanství a islám. To vše ještě spojené s Titovým pokusem o komunismus. To je kombinace, která vytváří prostor pro dobro i pro zlo velmi intenzivně.

Tam jste se setkal se zlem?

Tam jsem poznal, že zlo je svině. My máme představu, že zlo bojuje sice za špatné cíle, ale gentlemansky. A ono je svinsky nefér. Je to jedna z důležitých charakteristik zla, kterou je potřeba vzít strašně vážně. Protože jinak člověk nemá odvahu se mu postavit všemi prostředky. A moje krize víry byla spojená s tím, nakolik je zlo v okamžiku, kdy vznikne chaos, silnější. A nakolik je to sociálně kulturní fenomén Evropy.

Papež a ruský patriarcha vyzvali k obnově jednoty církví

Zahraniční

Když mluvíme o zlu – platí ještě „Nastav druhou tvář“?

Platí. To je základní věc. Ale nikdy neplatilo, a to je důležité, nastav tvář druhého. Můžu nastavit svou tvář a obětovat svůj život ve prospěch druhého člověka. Ale nikdy nesmím obětovat životy a tváře těch, za které mám odpovědnost. To je spravedlivá obrana a spravedlivá válka.

Působil jste nejen ve vojenských misích v Bosně a v Kosovu, ale jako hlavní kaplan jste také mnohokrát navštívil mise v Kuvajtu, Iráku a v Afghánistánu. Co vám ta zkušenost dala a co vzala?

Co mně dala? Onu krizi víry. A ta mně potom vzala spoustu iluzí, které jsem o víře měl. Spoustu různých klišé a kulturně podmíněných zkušeností, o nichž jsem si myslel, že jsou bytostně křesťanské. A ony najednou přestaly fungovat.

Například?

Třeba to, nakolik kněz musí mít kolem sebe věřící lidi, aby mohl jako kněz fungovat. Vždycky jsem svou pozici vázal na to, že mám své ovečky. Najednou jsem je neměl a nově jsem musel hledat identitu kněze, který je schopen žít své kněžství mezi lidmi, kteří jeho kněžství nepotřebují. Rovnítko kněz je farář, který má své ovečky, je něco velmi nebezpečného. Vede vás to do škatulek, ve kterých nejste svobodný. Víra je pak jen naplňování náboženských potřeb lidí. Takovou představu jsem měl velmi zakořeněnou, velmi natrénovanou. Ta mě opustila, a jsem velmi rád.

Co jste díky působení v armádě získal?

Úctu k lidskému hledání. Zjistil jsem, že lidé hledají smysl života mnohem více, než jsem si myslel. Dalo mi také větší kreativitu v tom, jak k lidem přistupovat v situaci, kdy se nikdy nepotkali s církví. A větší vnitřní svobodu. Uvědomil jsem si, že Hospodinu nezáleží na mnoha věcech, o kterých si myslíme, že by mu na nich záležet mělo. Že mu nezáleží na vnějších věcech – třeba že když na mši nebudu mít ornát, není to platné.

Neposunul jste se tím spíš do role psychologa?

Vůbec ne. Když jsem některé věci slyšel, říkal jsem: Hospodine, to neumím řešit, prosím, vlož se do toho. Pro mě se předkládání určitých záležitostí Hospodinovi stalo něčím, na čem stojí moje kněžská identita. To, že se člověk nemodlí s lidmi, ale za lidi. To je pro mě jedna z důležitých věcí. S lidmi se ale také rád modlím. S lidmi žijeme jejich radosti a starosti, nasloucháme jim a pak se za ně modlíme. A když se člověk za lidi modlí, oni se pak často chtějí modlit s ním.

Říkáte, že Evropa už není křesťanská, že ztráta křesťanských hodnot je symptomem dnešní společnosti. Dá se takový stav zvrátit pastýřskou činností?

Já v to věřím. V této chvíli nevím, nakolik je možné v krátké době učinit Evropu znovu křesťanskou, ale pro mě je zásadní vytvářet určitá ohniska, v nichž je víra energií a dynamismem, který přitahuje. Taková ohniska znám, znám vícero takových ohnisek dokonce i ve velmi ateistické plzeňské diecézi. Ta jsou radostí a přitahují.

Česko vychází ve všech výzkumech evropské religiozity jako nejateističtější země. Je tady pastýřská služba obtížnější?

Nejsem si jistý, jestli ano. Mé zkušenosti z armády mi velí přemýšlet, kde je hranice mezi tím, že tradice člověka konzervuje v něčem, co už není živá víra. Víra, která je adekvátní dnešnímu světu. A kdy je tradice pomocí k tomu, aby člověk dokázal udělat k víře krok. Sám to nevím. Proto je potřeba mít ostrůvky, kde se víra žije dnešním stylem a radostně. Ty přitahují, a v ateistických baštách možná víc než v tradičních enklávách. To, co je tragédií, je nízká vzdělanost a předsudky. To jsou dvě věci, které významně překážejí. Ne ateismus.

Vaše biskupské heslo je „Kdo miluje, poznává Boha“. Jak jste k němu došel?

V životě jsem zažil situaci, kdy člověk právě proto, že má někoho rád, je ochoten udělat to, co říká apoštol Pavel v listě Korintským – obětovat život. Není to kvůli rozkazu, není to apel morální povinnosti. Ale něco, co udělá spontánně. Věřím, že když někdo dokáže zapomenout sám na sebe proto, že má někoho rád, dotýká se Boha.

Láska se snad ze společnosti ještě nevytratila. Takže naděje na vzpruhu existuje.

Věřím, že svět dopadne dobře. Svět, tak tomu alespoň věřím jako křesťan, je spasen tím, že nám bylo darováno malé dítě, které pro nás přišlo na tento svět a vytrhlo ho z kolotoče zla. Jsem přesvědčen, že každý člověk rozhodování, jestli se k Bohu přihlásí, nebo ne, vyřeší nejpozději na konci života. Vzpruha je možná. Může se to stát. Ale také se to stát nemusí. To je ta síla lidské svobody. Z historie známe příklady, kdy celé skupiny samy sebe destruovaly. Pro mě jsou klasický příklad Etruskové. Prohráli s Římany, protože přestali mít naději dobra. Porazil je vlastní strach.