Musíme experimentovat a vytvářet nové postupy a nová pravidla, protože společnost je složitá a komplexní, říká behaviorální ekonom Dan Ariely. Podle něho je ekonomie nástroj, který může spolu s ostatními vědami pomoci měnit celou společnost, a to právě prostřednictvím experimentování se samotnými lidmi. „Ano, je to morálně sporné. Ale morálně pochybné je i nedělat experimenty,“ myslí si Ariely.
Jaký je vztah mezi behaviorální ekonomií, které se věnujete, a klasickou či spíše neoklasickou ekonomií založenou na racionalitě, kterou často kritizujete?
Je to otázka předpokladů a z nich plynoucích důsledků. V racionální ekonomii lidé vždy, ale opravdu vždy, zvažují všechny informace. Počítají s nimi ve svých rozhodnutích, a dělají tak racionální rozhodnutí. Nejsou přitom pod vlivem svých emocí. Tyto předpoklady pak mají své důsledky, pokud jde o to, jak fungují daně, trestní systém, systém školství, pokud jde o pobídky k tomu, aby pracovali a další věci. Behaviorální ekonomika je řekněme o tom nevytvářet si dopředu nějaké úsudky o tom, jaký je člověk. Místo toho dáme lidi do určitých situací a sledujeme, jak se chovají. Zjistíte přitom, že lidé jsou iracionální, a to dokonce systematicky, a že tato neracionalita se dá předvídat.
Problém je ovšem v tom, že pokud umístíte lidi do laboratoře a pozorujete jejich chování, ne vždy se chovají jako v laboratoři. Realita je jiná, příliš komplexní, a proto klasická ekonomie používá zjednodušené modely racionálního chování.
Dovolte mi, abych dokončil původní myšlenku. Jak jste řekl, dáme lidi do laboratoře a pozorujeme, jak se tam chovají. Otázkou samozřejmě je, jak moc je jejich chování v laboratoři relevantní pro to, jak se chovají mimo laboratoř, v realitě. Musíme o tom přemýšlet jako o lécích, o vývoji nových léčiv. Dejme tomu, že máme teorii, jak bude nový lék na rakovinu fungovat. Napíšeme si to na papír a tam si tuto teorii potvrdíme. Vyzkoušel byste takový lék bez skutečného testování? Asi ne, protože víme, že potvrzení teorie na papíře nemusí fungovat ve skutečnosti. Místo toho začneme experimentovat s buňkami, pak s krysami, dalšími zvířaty a pak teprve s člověkem. Je to vědecký proces. Stejné je to v behaviorální ekonomii. Nemůžeme hned nové teorie aplikovat na celou společnost, musíme je začít testovat v laboratoři.
Jak jste řekl, společnost je složitá a komplexní. Modely, které to nevezmou v úvahu, se proto mýlí. Mám rád ekonomii, její pěkné a elegantní modely, ale říci, že podle toho má být vytvářena společnost, to je opravdu odvážný krok. Buďme skromnější. Použijme vědeckou metodu. Vezměme teorii, různé teorie – z ekonomie, psychologie, antropologie – testujme je a uvidíme.
Některé věci je ale obtížné nebo nemožné testovat. Zejména pokud chceme mít dva úplně náhodné vzorky. Nemůžete testovat použití trestu smrti, náhodně vybrat kdo bude potrestán a kdo ne.
Neberme to tak absolutisticky, použijme to spíš jako otázku, než jako tvrzení. Můžu testovat trest smrti? Proč ne.
Myslíte takzvaný přirozený experiment?
Ano, můžeme se podívat na přirozený experiment ve Spojených státech. Jsou tam některé státy, kde mají trest smrti, a jiné, kde ho nemají. Můžeme pak sledovat úroveň zločinnosti v těchto rozdílných státech. A to jsme taky udělali. Zjistili jsme přitom, že tu není žádný rozdíl v tom, jestli je v dané oblasti trest smrti či ne. Při páchání vraždy většinou nemyslíte na trest. Trest smrti je ovšem dost radikální experiment. Můžeme se ale třeba podívat na to, co se stane, když vzroste počet trestů. Například v Kalifornii takhle zavedli systém třikrát a dost. Spácháte tři zločiny a jdete do vězení nadosmrti. Můžete třeba třikrát po sobě ukrást kousek pizzy a skončíte ve vězení na zbytek života. Ovšem nemá to velký vliv na zločinnost.
Samozřejmě, laboratorní experimenty neodpovídají zcela společnosti, ale jejich výsledky nemají nulovou hodnotu. Můžete s jejich pomocí trochu vylepšit své domněnky, jak něco funguje. Řeknu vám příklad: jde o studii týkající se Indie a účinnosti velkých bonusů. Studovali jsme, jak fungují vysoké bonusy v Indii, protože lidé jsou tam velmi chudí a my jsme jim jako odměnu mohli vyplatit na jejich poměry velkou částku. Bonus odpovídal tamnímu šestiměsíčnímu platu. Ukázalo se, že velké odměny se občas obracejí proti jejich původnímu záměru. Je to kvůli stresu. Vysoké odměny motivují lidi k výkonu, ale zároveň odvracejí část jejich mysli od práce.
Funguje to podobně, jako kdybyste vy měl něco napsat a pokud by to nebylo dost dobré, byl byste popraven. Byl byste pak velmi stresovaný, nemohl byste se soustředit, a kvalita vašeho psaní by upadala. Samozřejmě, můžete říci, že na Západě to funguje s vysokými bonusy pro zaměstnance trochu jinak, ale nemůžete říci, že pokus v Indii nám neukázal vůbec nic. Nevíme ale zatím bohužel přesně, kde je hranice mezi tím, co lidi motivuje a co lidi stresuje, jak vysoký bonus účinkuje a jak vysoký ne.
