Nechtěla podepsat Antichartu, jako jedna z mála. Do roku 1989 nesměla veřejně působit, tím intenzivněji se ale dokumentaristka Kristina Vlachová mapováním osudů politických vězňů zabývala po revoluci. „Samozřejmě, že to si musel každý člověk rozhodnout. Buď se musel sám před sebou navždy shodit, nebo odolat. Nemohla jsem to podepsat, to bych si sama sebe už nikdy nemohla vážit,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Vlachová.
Poselství vašeho dokumentu Kauza Uherské Hradiště je poměrně jasné – potrestání zločinů komunismu je složité a zdlouhavé. Film měl premiéru v roce 2006. Změnilo se v tomto ohledu za těch 12 let něco?
Před několika týdny zemřel Ladislav Mácha, vyšetřovatel StB, který utloukl kněze Josefa Toufara. Mácha odsouzen byl, ale ve věznici strávil pouze rok, poté ho propustili kvůli údajně špatnému zdravotnímu stavu. Navzdory tomu žil ještě dalších 15 let, na svobodě a úplně v klidu. Přestože velká část těchto mučitelů, kteří by měli být za své „jednání“ za komunismu odsouzeni, již zemřela, tak ani u těch dosud žijících se většinou stále nedaří zjednat spravedlnost.
Proč to ani tři desetiletí po revoluci neumíme?
Podle mne k jejich potrestání chyběla a dosud chybí vůle. V Kauze Uherské Hradiště vidíme proces, ve kterém byli obžalováni tři vyšetřovatelé StB: Alois Grebeníček, Vladimír Zavadilík a Ludvík Hlavačka. Grebeníček, který dle výpovědí svědků také vězně týral, se ale k soudu nikdy nedostavil. Syn ho údajně převážel z nemocnice do nemocnice, a tak měl Alois Grebeníček stále oficiální omluvenky, že se k soudu dostavit nemůže. Přitom chodil s pejskem na procházku a působil velice zdravým dojmem. Ale jeho syn, který byl tehdy předsedou KSČM, dělal vše pro to, aby otec k soudu nepřišel. Tomu se v západní Evropě říká pohrdaní soudem. Tam by takového člověka na přelíčení prostě dovezli, nebo by aspoň musel zaplatit pokutu.
Myslíte tedy, že selhal i soudní systém?
Po druhé světové válce přišli do Německa právníci ze Západu, kteří pomáhali řešit procesy s nacisty. Když po roce 1989 padla Berlínská zeď, tak se právníci ze západního Německa pokoušeli stíhat komunistické zločince z východní části sjednocené země. Přestože ani v těchto případech se to stoprocentně nezdařilo, náhled lidí zvenčí pomohl ty viníky potrestat. Kdežto u nás měli komunistické zločiny soudit lidé, kteří se za minulého režimu sami stranicky angažovali. Rozhodovat měli soudci, kteří sami měli často máslo na hlavě – a tak právo různě ohýbali podle svých představ. Navíc kontakty Grebeníčkova syna zřejmě sahaly příliš vysoko.
Proč jste si vybrala pro svůj film právě vyšetřovatele z uherskohradišťské věznice? Byl ten případ něčím výjimečný?
Když jsem pracovala pro publicistiku v České televizi, tak jsem tu kauzu sledovala od začátku a vždy, když byl soud, nebo se ta situace nějak zajímavě vyvíjela, jsem to zpracovávala na jednotlivé reportáže. Diváky to tehdy enormně zajímalo. Všechny materiály jsem pečlivě archivovala, a pak jsem z nich velice rychle seskládala tenhle film. Ale jak ten soud skončí, to jsem původně netušila.
Říkáte, že lidi to tehdy zajímalo. Zajímá je to teď?
Kdyby je to zajímalo, tak by podle mě nemohli nikdy zvolit Andreje Babiše. Nebo ho možná zvolili proto, že se jim líbí, jak se i se svou komunistickou minulostí dokázal dostat nahoru a jak je mazaný, že to tak pěkně zvládnul.
Mnozí lidé se s minulostí stále vyrovnávají stěží. Nezapomeňte, že skoro každý měl v rodině nějakého komunistu. Ten jim pomohl obstarat auto, sehnat byt - a rodina mu díky tomu je navždy vděčná. Když chtěl člověk studovat, jedno z kritérií, které se posuzovalo, bylo členství rodičů v KSČ. A i když měl někdo samé jedničky nebo aspoň vyznamenání, ale jeho rodiče nebyli straníci, tak často studovat nemohl, protože neměl body za členství rodičů ve straně. Velká část lidí z členství v KSČ náramně profitovala, a teď najednou neví, jak se k té minulosti postavit, protože by tím popřeli sami sebe. Proto se nezajímají ani o potrestání komunistických zločinců.
