Filip Jan Zvolský: Teprve uvidíme, jestli se dá na strašidlech vydělávat

E15: Jak jste přišli na nápad založit muzeum strašidel?

U mě jde o splnění dlouhodobého snu. Za studií na gymnáziu jsem v Českém Krumlově absolvoval vycházku za tamními strašidly – a chtěl jsem dělat něco podobného. Bezprostřední impulz přišel od mé ženy, která je z Čelákovic, tam se totiž našly upíří hroby. A nás napadlo, že uděláme muzeum upírů. Jenže bychom tam těžko dostávali návštěvníky, a tak jsme myšlenku na muzeum přesunuli do Prahy – vždyť jsem také vyrůstal na Malé Straně. Po roce hledání jsme našli naprosto ideální místo v Mostecké ulici a vzniklo muzeum pověstí a strašidel.

E15: Které strašidlo máte nejradši?

Samozřejmě mám rád všechny, ale nejvíc mi k srdci přirostli asi vodníci, i když to nejsou strašidla, ale bytosti. Je s nimi totiž největší legrace na našich akcích a mají už svůj svět. Své pozdravy „Dobrekekej den“ a „s Pánem sumcem“ a podobně.

E15: Máte však i muzeum alchymistů…

Po dvou a půl letech se strašidly jsme začali vymýšlet „něco nového“. Shodou okolností se v té době uvolnily prostory v domě U osla v kolébce na Jánském Vršku, kde kdysi údajně žil sám Edward Kelley. Navíc k tomu spadal prostor přilehlé hospůdky, kam jsem dlouhá léta chodíval. Ruka osudu pak zasáhla potřetí, kdy jsme tu první prohlídkový den potkali amerického záhadologa Vincetna Bridgese, který se sem zrovna přistěhoval a jehož specializací jsou Edward Kelley, John Dee a William Shakespeare v Praze.

E15: Jak jste v době ekonomické krize hledali člověka, který je ochoten vložit své prostředky zrovna do muzea?

Čekali jsme, že to bude hodně složité, opak byl ale pravdou. Pomohla nám náhoda a svatba manželčiny kamarádky, kde jsme dostali tip na investora. Náš nápad na zřízení muzea se mu zalíbil i díky tomu, že jsme našli bílé místo na trhu. Žádné takové muzeum v Praze nebylo. Myslím, že nakonec nelitoval: během prvních tří let se mu celá investice vrátila.

E15: Žijete mezi samými strašidly, tajemstvím, horory… Neblázníte z toho někdy?

Zpočátku jsme spíše trochu usnuli na vavřínech. Už první měsíc si totiž muzeum dokázalo pokrýt své měsíční náklady, byť za cenu toho, že jsme tam se ženou byli od nevidím do nevidím. Bláznit jsme začali až při otevření muzea alchymistů. To bylo jednak asi pětkrát dražší než muzeum strašidel, jednak je tam daleko vyšší nájem. Začali jsme také objevovat sociální sítě a novodobé informační kanály. Zjistili jsme, že jen tři procenta lidí k nám dorazí díky letáčku, asi 10 procent díky internetu, zbytek jsou náhodní kolemjdoucí.

E15: Kolemjdoucích je ale logicky více, když vedete svoje vysněné procházky se strašidly…

Provádím lidi v kostýmu strašidla Malou Stranou na Hrad a vyprávím pověsti vztahující se k daným zákoutím. Po cestě potkáme další strašidla a ta vyprávějí svůj příběh či sehrají malou scénku. Je to můj splněný sen, a přiznejme si to, také marketingová věc. K procházkám se postupně nabalovaly další typy akcí – dnes jich je již dvanáct. Jednu vycházku se nám podařilo zkombinovat i s jízdou historickou tramvají, pořádáme plavby parníkem s vodníkem, průvod pražských strašidel, organizujeme strašidelnou Čertovku, kde „nasazujeme“ celou škálu nejrůznějších živých strašidel, což umožnila spolupráce s Muzeem Karlova mostu, kterou jsme navázali před dvěma lety.

E15: Které ze strašidel mají návštěvníci nejraději?

To byste se museli zeptat jich. Pokud jde o akce, nejraději mají strašidla, která jsou plná energie a dovedou udělat legraci – většinou to jsou čerti, vodníci, ale i bezhlaví. V expozici zase spíše vyhrávají interaktivní exponáty. U dětí hlavně mučení Dalibora na mučidlech a popravování 27 českých pánů.

E15: Dá se na vedení muzea zbohatnout?

Vždy říkám, že muzeum samo sebe uživí a nás přiživí – a je to pravda. Mnoho lidí s běžným zaměstnáním má ve výsledku mnohem lepší plat. Pro nás je ale důležitější, že děláme, co nás baví. Založení muzea alchymistů nás poslalo hodně do dluhů, po roce a půl se z nich teprve vzpamatováváme. Teď teprve uvidíme, jestli se muzejnictvím dá i nějak vydělávat. Doufám, že ano, ale nyní to říct nemohu.

E15: Máte nějaké další investiční plány? Založíte třetí muzeum?

Když jsme otvírali muzeum alchymistů, tak jsme s tím trochu počítali. Ale pak jsme se poučili, že do toho nepůjdeme tak zhurta. Ani našemu investorovi se do třetího projektu nechce. Kupodivu ale třetí muzeum možná nakonec přece jen otevřeme. Ovšem ne jako investoři nebo provozovatelé, ale jako spolutvůrci a dodavatelé know-how. Víme, jak muzeum výtvarně zpracovat, máme kontakty na šikovné umělce. Nechci to zakřiknout, ale pokud vše vyjde, mělo by vzniknout Muzeum husitství a mistra Jana Husa. Příští rok bude výročí jeho úmrtí a spolupracovat na projektu bychom měli i s Církví československou husitskou.

E15: S kolika umělci na výzdobách muzea spolupracujete?

Pomáhal nám kamarád, scénograf z DAMU Nikola Tempír, a několik jeho známých. Zbytek jsme si dělali sami – kostýmy třeba šila moje žena. Na muzeu alchymistů si Nikola přivedl dalšího scénografa Michala Syrového, malíře Václava Misaře, filmového scénografa Jiřího Karáska. Nechali jsme jim volnou ruku, jen jsme pomáhali shánět rekvizity.

E15: Kolik jste do muzea strašidel na počátku investovali?

I s prvními několika nájmy jakožto zálohou za prostory jsme se dostali těsně pod magickou hranici jednoho milionu. Muzeum alchymistů si pak vyžádalo několikanásobně vyšší částku.

E15: K muzeu alchymistů patří i kavárna. Jak se to slučuje s muzejním byznysem?

Je to taková třešinka na dortu. Výtvarníci ji formálně spojili s muzeem. Vedle toho provozujeme malé divadélko Al-Iksír. Ale to je opravdu jen další ze splněných snů, o podnikání v pravém slova smyslu zde vskutku nelze mluvit.

E15: Vím o vás, že nejste jen pasivním majitelem, ale aktivně se v chodu muzea angažujete…

Vždy se nějaká chvilka najde. Navíc mám tradici – pokaždé na Nový rok a následující dva dny si beru službu. Jednak chci symbolicky nakopnout firmu do nového roku, jednak jsou to z hlediska návštěvnosti nejlepší dny v celém roce. Je totiž „ruská“ sezona, která je pro nás finančně velmi důležitá, a tak si to chci sám ohlídat. Když je totiž v pokladně méně schopný pokladník, může to v průběhu dne udělat i třetinový rozdíl v tržbách. A provázení – na to si najdu čas kdykoli, to je moje srdeční záležitost.

E15: Kolik strašidel a bubáků momentálně spravujete?

Když pominu, že nás na průvod strašidel vyráží kolem 40 až 50, kde jsou především přátelé a dobrovolníci, stále spolupracujících „živých“ strašidel máme deset až patnáct. Je to pro všechny zábava – někdo dělá třeba historický šerm, někdo žongluje na Karlově mostě, a my zase strašíme. Výborně s námi spolupracuje například rodina Míkových, kteří sami mají doma kolem třicítky vlastních kostýmů. Mimochodem půjčovna kostýmů je dalším oborem, kam chceme v budoucnu expandovat. Máme mnoho vlastních kostýmů, které chceme využít. Takže nejbližší novinkou u nás bude v průběhu letošního jara právě půjčovna.

E15: Uvnitř muzea máte relativně volná pravidla – necháváte návštěvníky fotit. Není to trochu kontraproduktivní?

Není lepší reklama než něčí fotka z našeho muzea na Facebooku či nějaké webové stránce nebo i v rodinném albu.

E15: Kdyby vám některé ze strašidel půjčilo magickou křišťálovou kouli, která umožní pohled do budoucnosti – kde byste se nejradši za pár let viděl?

Tu kouli bych s dovolením vynechal, magii mám od manželky zakázanou, protože s ní si není radno zahrávat. Ale za pár let bych každopádně rád viděl muzeum, které prosperuje a baví lidi – nejen Čechy, ale i cizince. Chtěl bych vidět muzeum, které má výše zmíněné vycházky klidně každý den. Chtěl bych vidět na účtu dost peněz na to, abychom se nemuseli už nikdy bát, z čeho zaplatíme vysoké nájemné. A hlavně bych měl rád zaměstnance, kteří by mě nezlobili.