Frontman kapely Mňága & Žďorp Petr Fiala: Vše se nám splnilo, a to ještě krát sto

Zdroj: Martin Straka, Mlada fronta E15

Mňága a Žďorp
Populární valašskomeziříčská skupina Mňága a Žďorp
Stálicí jsou na přehlídce i domácí rockové kapely jako Mňága a Žďorp s frontmanem Petrem Fialou.
Petr Fiala a jeho Mňága a Ždorp už dávno svlékly chlapecké uniformy
Mňága a Žďorp.
12
Fotogalerie

Kultovní kapela Mňága & Žďorp formující vkus a atmosféru devadesátých let letos slaví třicet let existence. Nepořádá žádný bombastický koncert, ale vydala autorské album, na němž se snažila vrátit ke svým kořenům. „Jsme neustále překvapeni, že se nám pořád daří a že nám to vše prochází,“ říká lídr a hlavní autor kapely Petr Fiala.

Třicet let je dlouhá doba. Měla někdy Mňága & Žďorp namále, že by se rozpadala a skončila?

Těch okamžiků bych napočítal hodně a ostatní členové kapely určitě taky. Ale ve skutečnosti šlo vždy jen o to, jak pokračovat dál, než že by byl úplný konec. To jsme si nedokázali nikdy představit. Říkali jsme si třeba: O. k., teď musíme vyměnit bubeníka, protože už tak chlastá, že není schopen chodit na srazy a jak bychom hráli? Tak jsme to vyřešili. Ale že bychom si někdy sedli a řekli: Hele, už to nemá cenu, už se to přežilo, už nás to nebaví, ty otravuješ mě a já otravuju tebe, to se nestalo nikdy. Spíše to byly dílčí krize, které vždy vyplynuly z nějakých osobních věcí. Jasně, když je úspěch, tak se většinou nic neřeší. Ale když úspěch opadne, objeví se prostor pro prudičství, pochybnosti a pro šťouraly. Mňága prošla mnoha krizemi. Ale namále neměla nikdy.

Je něco, co jste si s Mňágou za těch třicet let nesplnili?

Nejdříve bych chtěl říct, že jsme neustále překvapeni, že se nám pořád daří a že nám to prochází. Měli jsme třeba větší ambice v hitparádách. Když jsme v roce 1992 přestali chodit do zaměstnání, dostali jsme se do opravdového profesionálního hudebního života. Hráli jsme 25 koncertů měsíčně a vydávali každý rok desku a prodali jich padesát nebo šedesát tisíc. Tehdy jsme chtěli, abychom alespoň jednou – jako kluci z Valmezu, co prostě fakt čuměli v Praze na vše možné – byli první v hitparádě prodejnosti, která v první půlce devadesátých let ještě měla smysl.

A to Mňága nebyla?

Ano, prodali jsme nejvíce desek. Jenže to byla politika. Vydavatelé se domlouvali mezi sebou: Hele, potřebujeme protlačit tuhle desku, tak bude první. Proto jsme byli pořád druzí, třetí a dál. Tak jsme vždy volali do EMI Monitor, kurde, prodali jsme padesát tisíc desek, tak proč nejsme první? Ale tehdy jsme pochopili, že ten pražský svět z Valašského Meziříčí neporazíme. Ale říkám to s nadsázkou. Nakonec má větší smysl samotný život a to, jak existuješ, než nějaké zlaté desky.

Má kapela ještě nějaké ambice?

Ty už jsme překonali tisíckrát. Hráli jsme v Americe, Číně, po Evropě. Co je pro nás nejvíce, tak ten způsob života – který když tě na začátku kariéry nezabije, když se neuchlastáš nebo z toho nezblbneš – ti dá spoustu prostoru a času. Běžný hudební život znamená, že hraješ někde v pátek a v sobotu, paříš víkendy – a pak máš celý týden volno. Strávil jsem tak celý život. Stejně jako Martin Knor, který je v kapele od začátku, a basák Luděk Nekuža, jenž je u nás od roku 1991. A strašně nás to baví.

Co s těmi pěti dny volna?

Ten týden pak máš pro sebe. Mám třeba pět dětí a jsem dvakrát rozvedený. Nežiju ve společné domácnosti s žádným potomkem, ale neustále je mám ve střídavé péči. Mám na ně kdykoliv čas. To je super. A mám i čas pro sebe a můžu si dělat, co chci. To je pro mne nyní důležitější, než jestli jsme byli druzí nebo třetí v hitparádě. Takže se všechno splnilo a ještě krát sto.

Název vaší nové desky, Třínohý pes, je velice smutný, možná nejsmutnější ze všech vašich alb.

Pro mne, který ten název vymyslel, je naopak velmi veselý. Znamená pro mne, že nikdo nejsme dokonalý a i se třema nohama si může pes svůj život užít. Nikdo se nerodí dokonalý. Každý bojuje s nějakými démony a vším možným. De facto jsme všichni třínozí psi. Někomu chybí noha, jiný to má v hlavě a není to tak vidět. Ale každý s něčím bojuje. Nárok na štěstí má ale každý, i když má o nohu méně.

Máte nového producenta Milana Cimfeho ze studia Sono. Co to albu přineslo?

My jsme se vždy snažili dělat takové terénní nahrávky. Písničky jsme nahráli tak, jak jsme je ve zkušebně připravili. Nijak extra jsme je nedodělávali ani se jimi moc produkčně nezabývali. A zvuk, kterého se nám při tom podařilo dosáhnout, jsme brali za definitivní. Ale pak jsme zase celou dobu samozřejmě skuhrali na to, že ty nahrávky nejsou „natlačené“, nejsou tam pořádné basy a bubny a tak. Domnívali jsme se, že nehrajeme tak jemně.

Proč jste tam nenahrávali dříve?

Přestože jsme věděli, že je to výborný studio, tak je také dost drahé. A mělo punc rockového studia, kde nahrávají metaloví Krucipüsk a další. Ale nakonec jsme se rozhodli jít do dobrého, drahého studia s producentem, který produkoval Kabáty, Wanastovky a další. I s ním jsme ale měli dohodu, že natočí kapelu, která hraje živě s metronomem, celou naráz. A že se pak budeme věnovat všem písničkám, aby byly co nejlepší a nejzajímavější a pokusili se v nich najít místa, která se dají ještě vylepšit. To jsme dříve až tak nedělali, prostě jsme desku nahráli a přidali jen sbory nebo tak něco. Chtěli jsme si udělat pevnou ryzí nahrávku, což se myslím podařilo.

Na své předchozí album Made in China i na to poslední jste sehnali peníze přes crowdfunding. Pomohlo vám to i k tomu, jak říkáte, dražšímu studiu?

No jasně. Byli jsme rádi, že jsme vybrali více než původně požadovaných 400 tisíc korun, celkem 777 tisíc. Vše jsme utratili. Jen studio vyšlo na 350 tisíc, to není málo. Takže jsme rádi, že nám lidi důvěřují a peníze nám de facto poslali předem. Je to forma předprodeje, která je postavena na důvěře. Oni doufají, že neuděláme sračku, a nás to motivuje k tomu, abychom ji fakt neudělali. Je to dobrý závazek a nemůžeme být líní. My tedy samozřejmě normálně líní jsme, ale v tomto případě prostě víme, že se na to nemůžeme vykašlat a musíme to udělat pořádně. Díky tomu ale máme volnější ruce. Výtvarník třeba nebyl u bookletu omezen počtem stránek. Slušně jsme tak mohli zaplatit fotografy i všechny hosty, aby pracovali za adekvátní odměnu.

Mňága & Žďorp letos slaví třicet let. Co to bude obnášet kromě desky?

K pětadvaceti letům jsme dělali bombastický koncert v Lucerně, kde bylo asi padesát hostů. Tentokrát jsme si řekli, že to oslavíme tím, že se pokusíme nahrát desku, která bude stejně zábavná jako Made in Valmez. To byl tehdy výběr z prvních čtyř let existence kapely, kdy toho člověk ze sebe vytlačí nejvíce.

Album je na hudební poměry krátké, má jen pětatřicet minut.

Měli jsme dvacet písniček a vybrali jsme deset. Pořád jsme ubírali. Původně jich mělo být dvanáct, pak jedenáct. Nechtěl jsem, aby tam byla nějaká píseň do počtu, o které bych si říkal: Není to úplně na prdlačku, ale ať už skončí. Tak jich je deset. Osobně jsem měl ambici, abych i po třiceti letech byl schopen napsat písničky, které pak s kapelou dáme dohromady tak, aby mohl někdo říct: Ty vole, i po třiceti letech to stojí za poslech, a není to jen setrvačnost či kopírka.

Je těžší psát písničky po třiceti letech pro jednu kapelu, která už ledasco odehrála?

Není. Jiné je to možná v tom, že na začátku jsme něco udělali a pak to nabídli lidem. A vůbec jsme nevěděli, jestli to chtějí, zda se jim to bude líbit a jestli je to tak správně. Za těch třicet let člověk přece jen zjistí, co z toho, co dělá, lidi zajímá nejvíce. Některé věci už dokáže odhadnout. Už je v tom hodně namočený, už ví, jak věci fungují. A pak je jediná obtížná věc – a to se na všechno opravdu fakt vykašlat a vrátit se mentálně na začátek. A říct si: Začal jsem přece tak, že jsem hrál, co jsem chtěl, neměl vůbec žádný plán, jestli se něco chytí, a starosti, jestli něco není už moc divný.

Co to znamenalo u nové desky?

Ještě více jsme se vrátili k našemu začátku a na desce je tak píseň countryová, metalová a nevím ještě jaká. Jen jsme to trochu unifikovali přes náš styl. Jedna písnička nemá refrén – tak jsme k tomu přistoupili tak, že jsme si řekli: No tak ať nemá. Pavilon 17B ho taky neměl. Je to návrat k pocitu, že nemáme co ztratit. Hit jako Hodinový hotel už jsme napsali. Hrajeme třicet let. Fajn, když budeme hrát dál. A když nás napadne pakárna, tak proč ji nenahrát, když je to pro nás osvěžující?

Petr Fiala (52)
Pochází z Hranic na Moravě. V roce 1983 stál u zrodu skupiny Slepé střevo, ze které se po personálních změnách stala o čtyři roky později Mňága & Žďorp. Jejím lídrem, textařem a skladatelem je dodnes. Autor hitů jako Hodinový hotel či Výhledově stojí za 14 alby Mňágy & Žďorp, vydal i dvě sólové desky. Debutové album Made in Valmez bylo v anketě časopisu Rock & Pop vyhlášeno nejlepším albem devadesátých let.