Více než třicet let zaznamenává nejhorší události po celém světě. Tvorbu z poslední dekády teď fotograf Jan Šibík vystavuje na pražské Staroměstské radnici. „Byla to jedna z nejdrsnějších situací, které jsem kdy fotil,“ popisuje fotograf desetidenní reportáž o prostitutkách v jednom z největších slumů v Africe. „Zachycoval jsem poslední stadium jejich života.“
Proč jste si vybral z celé fotografické škály zrovna reportáž?
Nejvíc sedí k mé povaze. Rád cestuji, poznávám nové věci a to mi reportáž umožňuje. Země vídám často ve zlomových situacích: revoluce, povstání, války. Díky tomu je poznáte víc do hloubky, lidé nemají čas na přetvářku, bojují o život nebo svobodu.
Vaše poslední výstava se jmenuje 10 let. Proč „jenom“ deset?
Je to doba od poslední vydané knihy Stories, ta končí snímky z roku 2006. Chtěl jsem, aby bylo okamžitě jasné, které období dokumentuji.
Za posledních deset let se mnoho stalo…
Jsou to zlomové okamžiky velmi pochmurné dekády, konkrétně dvanáct reportáží. Je zde arabské jaro, které bylo spouštěčem uprchlické krize, jíž výstava končí. Dále Majdan a situace na východní Ukrajině, která je nám velice blízká a ovlivnila vývoj v Evropě i vztah k Rusku. Byl jsem v Severní Koreji, ta reprezentuje nejméně svobodnou část světa. Lidstvo zažilo přírodní katastrofy jako zemětřesení na Haiti, tajfun na Filipínách, nejsilnější za posledních dvacet let. Všechny události jsou smutné, ale neměli bychom je přehlížet.
Války, přírodní katastrofy. Byly tohle nejhorší zážitky?
Fotil jsem reportáž o prostitutkách v jednom z největších slumů v Africe, v Kibeře. Ženy jsou nedobrovolnými prostitutkami, zároveň je to jediná možnost, jak uživit potomky, manželé je opustili. Jejich klientelu tvoří nejnižší společenská třída, muži ze slumu. Byla to jedna z nejdrsnějších reportáží, kterou jsem kdy fotil, zachycoval jsem poslední stadium jejich života.
Dostal jsem se tam díky neziskové organizaci a jejich terénním pracovnicím, které docházejí do Kibery pravidelně. Přesně jsem věděl, do které chatrče jít. Nairobi samo o sobě je dost nebezpečné město a slum o to více. Měl jsem i člověka jako ochranku, přesto bylo možné fotit pouze do tří odpoledne.
Vidím, že vybrat jednu reportáž z těch nejhorších momentů je těžké.
Nejhorší rozhodně není jedna událost. Témata posledních let se nás bezprostředně dotýkají – uprchlická krize nebo situace na Ukrajině. Před lety mi všichni říkali, že ty problémy jsou daleko v Africe nebo v Asii, ale teď jsou mnohem blíž. Některé události jsem fotil přímo v Evropě, například největší romské ghetto Luník IX. Tam to vypadá podobně jako Haiti po zemětřesení. Lidé si neuvědomují, v čem žijí, neřeší, co se děje za jejich okny. Situace je tam tragická, nezaměstnanost 97 procent, život v odpadu s krysami a nemocemi, v čemž vyrůstají děti a spousta jich fetuje lepidlo. Všechna ta místa a události, kde jsem byl, nesou společný jmenovatel a obtížně se zaznamenávají.
Lidé si asi nedokážou představit, co obnáší dostat se na takové místo.
To je problém fotografa. Je logické, že když chcete fotit místo zničené tajfunem, bude obtížné se tam dostat: nefunguje doprava, není kde spát, co jíst. O tom povídat nechci, důležitý je výsledek, ty fotografie.
Většina redakcí teď na fotografech šetří. Sám jste situaci označil za smrt fotožurnalistiky. Jsou za tím jen peníze?
Z velké části samozřejmě, tištěná média už zdaleka nemají takové prostředky. Mít vlastní fotografy je velký luxus a poslat někoho přímo na místo je nesmírně drahé. Fotky je možné koupit za pár dolarů z agentury. V jednom okamžiku tento přístup začne ovlivňovat kvalitu médií, všichni mají stejné zprávy převzaté z agentur.
Obecně vzato, nemohou si fotografové za úpadek tak trochu sami? Když se podíváte na vítězné fotografie World Press Photo, je to velká deprese. Nemají už toho lidé dost?
Nesouhlasím s takovým názorem ani s pojmenováním. Silná fotka s přesahem má své místo a právo na existenci. Podle mě se má zaznamenávat všechno, ale záleží jak. Když je situace hrůzná, tím spíš si myslím, že by měla fotka existovat. Nemyslím, že jsou lidé přesycení dramatickými situacemi. Velká část je apatická a zajímá se pouze o svoje problémy a ty jsou mnohem nižšího řádu než příběhy lidí na fotografiích. Nechci fotit jen to hrůzné, ale nejde před tím strkat hlavu do písku. Díky obrazům může nastat uvědomění, jak se máme dobře vůči zemím třetího světa.
Roky jste pracoval pro Reflex. Nezvažoval jste po odchodu o práci pro nějakou světovou agenturu?
Ne, nebylo to možné. Odchody z redakcí v té době postihly mnoho světových médií i agentur. Při práci pro agenturu také máte na starosti pouze konkrétní region. Ale já se chci svobodně rozhodnout, kam pojedu. Musel jsem vymyslet, jak získám prostředky. Takže pořádám workshopy, jak fotit zrcadlovkou i mobilem, doma i v zahraničí. Lidé jsou ochotni zaplatit za zkušenosti, jsem s nimi na ulici a vedu je. Dělají velké pokroky a jsou spokojení. Nestydím se fotit svatby, mám k tomu okamžiku velký respekt.
Mladí lidé už nechtějí číst, koukají hlavně na videa, i vy jste se musel přizpůsobit a začal jste je točit. Jak se ve vašem pojetí liší od fotografie?
Vždy je nutné přizpůsobit se aktuální době a vývoji. Mladí čtou méně, a když, tak hlavně na tabletu, tištěná média jsou pro ně až na vý- jimky mrtvá. Na video ale kliknou. Dělám krátká videa na telefon s velkou mírou autenticity. Jsou fungujícím prostředkem k oslovení nových lidí. Nese to s sebou ale i problémy: když jsem například dělal reportáž o sexturismu v Thajsku, byla tištěná reportáž hlubokou sociální sondou o seniorech ze Západu, kteří uvěří své atraktivitě a náklonnosti mladých Thajek. Naopak ve formátu tříminutového videa najednou působila velmi povrchně. S tím zápasím. Tištěná fotka má úplně jiný rozměr, máte čas si ji prohlížet na velkém formátu a hledat v ní symboliku.
Člověk ale dnes musí být multimediální, chce-li obstát.
Uvědomuji si to moc dobře. I když je pro mě klasická fotografie nejdůležitější, před novými technologiemi se neuzavírám. Lidé se ptají, proč nefotím světové události mobilem. Mám strach, že pak ten klíčový záběr nebudu mít na zrcadlovce a nepůjde z ní udělat pořádná fotka.
Mobilem nebo levnou zrcadlovkou dnes fotí téměř každý. Neztrácí se z fotografie exkluzivita?
Proti focení mobilem nic nemám, beru ho jako nový žánr se svými limity. Má velké výhody, máme ho vždy u sebe a lidé vás nepovažují za fotografa. Tím, jak se nechci uzavírat před novými technologiemi, vyučuji i focení mobilem. I tady jsem našel svůj styl: fotím ve čtvercovém formátu hlavně černobíle. Překvapivě se z telefonu dá vytáhnout pěkná fotka, dokonce jsem jich i pár prodal. Telefony jsou při mnoha událostech klíčové: ukazují, co se vlastně na místě stalo. Zrcadlovky ale nenahradí.
Jste znám tím, že neuznáváte manipulaci ve fotografii. Je to dnes velký problém?
Míra manipulace je pořád stejná, jde ale hlavně o žánr. Nedovedu si představit, že by v mezní situaci někdo dokázal naaranžovat mrtvá těla, aby mu kompozičně ladila. To je zrůdnost. Samozřejmě u portrétu je to něco jiného.
Získal jste mnoho ocenění ve fotografických soutěžích jako World Press Photo nebo Czech Press Photo. Jsou fotografové soutěživější než ostatní umělci?
Těch soutěží je opravdu mnoho a jiné umělecké obory jich zdaleka tolik nemají. Lidé se jich rádi účastní. Problém je hodnocení fotografií, je to velmi subjektivní. Co porota, to jiný vítěz, někdy je to až absurdní. Už tam fotografie neposílám, ale sleduji je.
Mohla by přijít změna, když je Czech Press Photo v rukou nových majitelů?
Ano, vidím tam takové tendence. Majitelka chce obsah soutěže více zpřístupnit lidem a klade důraz na fotografie pozitivnějšího ladění. Tomu rozumím, ale ty zlé věci se dějí, takže se objeví a nelze je vynechat. Existují kategorie jako portrét, příroda nebo sport, které mohou mít mnohem pozitivnější vyznění. Ale pořád si myslím, že právě dokumentování hrůz může nakonec pomoci situaci změnit k lepšímu.
Sledujete současnou českou fotografii a vidíte nějaké výrazné osobnosti?
Sleduji, ale výrazných mladých talentů tolik nevidím. Ve skutečnosti je focení na několik desítek let a lidé se zdokonalují po krůčcích. U zpěvu je okamžitě jasné, zda máte talent. U fotografie to tak není. K tomuto řemeslu je opravdu potřeba velké množství píle. Na druhou stranu je možné se focení do jisté míry naučit, vidím to i na svých workshopech. Přítelkyně o mně říká, že naučím fotit i slepého. Jakmile jste pohotový a rozpoznáte situace, víte, jak blízko být, pravděpodobnost dobré fotografie stoupá. Ale ta píle je nutná. Někdy chodíte desítky hodin na stejné místo, je to únavné, čekáte a pak… pak možná přijde ten správný okamžik. Proto říkám, že fotografování bolí.
| Jan Šibík (54) |
| Od roku 1985 podnikl přes dvě stě cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauceskova režimu v Rumunsku. V roce 2004 obsadil v soutěži World Press Photo třetí místo v kategorii Sportovní příběhy. Téměř každý ročník získal cenu v Czech Press Photo. |
