Kladenská kapela Zrní natočila svou novou, pátou řadovou desku s názvem Jiskřící pod producentskou taktovkou Ondřeje Ježka ve studiu ve španělském Madridu, do té doby neznámém. Cílem bylo na chvíli se odříznout od tuzemských poměrů a zároveň z dálky lépe popsat fenomén osobní i společenské krize, říká autor a zpěvák skupiny Jan Unger.
Desku jste natočili ve Španělsku. Proč?
Nám šlo hlavně o to zažít jistou „táborovou“ sbližovací atmosféru. Být všichni pospolu, odstřihnutí od všedních povinností a rytmů a soustředit se jen na album. Chtěli jsme prostě někam vypadnout. A Ondřeje Ježka napadlo Španělsko, protože věděl o jednom krásném studiu v Barceloně. Pak se tedy zjistilo, že je obsazené. Ale už jsme byli tak nadšeni myšlenkou do Španělska jet, že jsme si našli jiné studio, stejně dobré, a jeli jsme tam.
To je dost risk jít do neznámého studia, ne?
Je. Podle jeho webových stránek jsme ale věděli, že tam je vše, co my a producenti potřebujeme. Nakonec se ukázalo, že tam nebyl žádný velký problém technického rázu. Vše bylo tak, jak mělo být, a nahrávalo se nám dobře. Ale jinak studio nebylo ničím speciální, čím by se lišilo od dobrých českých studií. Navíc Ondřej Ježek je zkušený producent a zvukový inženýr, jen tak něco jej nepřekvapí a případně umí i improvizovat.
Čím je nová deska jiná než předchozí?
Zvukově se určitě projevilo, že jsme na desce pracovali s elektronickým experimentátorem Jonatánem Pastirčákem, který je sice mladý, ale zkušený. Pomohl nám s elektronickými vklady do písní, abychom se zase zvukově posunuli trochu dále. A snad jsme se už také nějak vytříbili a stále se snažíme zdokonalovat v aranžérské práci. To je také určitě posun.
Hlavním tématem alba je podle vás „zážitek z krize“. Může mít člověk z krize vůbec zážitek?
To je přece většinou nepříjemná věc? Myslím že jo. Pro mne je deska o pochopení, že i krize přináší spoustu pozitivních věcí do lidského života – pokud se na to podívám správným způsobem a vezmu si to, co mi krize nabízí. Vždy něco nabízí – možnost restartu či změny vnímání věcí, na jaké jsem byl zvyklý do té doby. Krize říká: Zkus se na to podívat jinak. Velmi silně ukazuje přítomnost. Zbourá do té doby navyklé struktury a systémy a člověk může vidět něco, na co se do té doby nedíval – ale najednou je to tady a teď.
Nakolik se do desky promítala situace v české společnosti, kdy se v posledních několika letech projevují věci jako odpor vůči imigrantům či nenávist vůči jinému náboženství?
V jednu chvíli mi skutečně došlo, že to, co zažívám já, který jsem si také velkou životní krizí prošel, že něco podobného se dá pobrat i z krize společenské. Že se na to dá také dívat jinak – že člověk se například může více obrátit sám do sebe. Ano, cítím paralelu mezi společenským děním a děním v každém jednotlivci.
Album jste si opět vydali sami stejně jako předchozí. Je to tak, že velké firmy nemají zájem o vás, nebo vy nemáte zájem o velké firmy?
My nemáme zájem o velké firmy. Pro nás je nejdůležitější, abychom si mohli pořád dělat všechno sami tak, jak chceme. Aby nám nikdo nekecal do pořadí písní, refrénů, názvů či obalů. To vše si chceme určovat sami, protože kvůli tomu to děláme. Nabídky byly, ne že ne. Měli jsme nabídku i od vydavatelství Supraphon, se kterým jsme v minulosti spolupracovali, ale nakonec jsme se i s nimi domluvili, že nám poskytnou jen distribuci. Právě proto, abychom si zbytek věcí kolem našeho alba zařídili sami a byli svobodní ve svém vyjadřování. Jsou fajn a už nám takto distribuují třetí desku.
Jste z Kladna, což je dost výrazné industriální prostředí, které velice inspirovalo třeba Bohumila Hrabala, který z toho dokázal vytěžit i velice poetické povídky. Mělo to vliv i na vás?
Rozhodně hodně. Právě tím, že je člověk obklopen tím, co je objektivně ošklivé nebo nezáživné až odpudivé. Ale když v tom člověk dlouhodobě žije, tak se musí naučit, co je v tom hezké. Skutečně mě to formovalo tak, že se snažím brát vše, co vidím, jako hezké. Hledám na tom něco zajímavého, něco, co mi to může dát. A to podle mne dělal i Hrabal, že dával do kontrastu něhu s tím brutálním a špinavým okolím. Tak to vnímám také – a zcela to chápu.
