Je mi jedno, jestli moje orientace ovlivnila mou kariéru, říká host Febiofestu Mark Gatiss

Mark Gatiss

Mark Gatiss Zdroj: © MFFP

Britský herec, scenárista i režisér Mark Gatiss proslavený seriály Sherlock nebo Doctor Who  se díky MFF Praha - Febiofest poprvé podíval do Prahy. Na Festivalu dnes uvede televizní sérii Queers, osm monologů v podání osmi herců natočených k 50. výročí dekriminalizace homosexuality v Anglii a Walesu.

Už jste byl v Praze?

Přijedu poprvé. Před 25 lety jsem dostal roli ve filmu, který se tu měl točit, jenže pak změnili data natáčení a já nemohl dorazit. I proto jsem nadšený, že se k vám konečně dostanu. Z televize vím, že je Praha krásná. Navíc je skvělé přijet na festival, kde ukazují celou sérii Queers.

Jaké jsou vaše plány pro Prahu?

Budu v Praze jen dva dny. Chystám se do galerie ve Šternberském paláci. A v pátek uvedu promítání všech dílů Queers, po kterém bude následovat debata. Moc se těším!

Jak tato série osmi monologů, které jste režíroval, produkoval a jeden i napsal, vznikla?

Oslovil mě televizní program BBC Skotsko. Dostávám spoustu emailů s nabídkami, většinou je odmítám. V tomto případě jsem hned souhlasil. Přišel jsem s nápadem pokrýt v osmi epizodách celé století, tedy začít rokem 1917. Obsah se týká hlavně života gayů v Anglii, protože šlo o pořad k 50. výročí částečné dekriminalizace mužské homosexuality. Od začátku jsem ale chtěl trochu podrýt očekávání. Když jsem se poprvé přestěhoval do Londýna, vyrazil jsem na gay party.

Tam jsem potkal staršího muže s velkou hedvábnou šálou, bavili jsme se o legalizaci homosexuality v roce 1967 a on mi řekl: „Drahoušku, pak už to nikdy nebylo stejné“. Hodně lidí mělo pocit, že legalizace je připravila o postavení psanců, o tajnůstkářskou hru. Proto je v Queers i monolog nazvaný Chybí mi válka, jenž vyjadřuje tuhle zvláštní nostalgii po temnějších časech. V zásadě jsem chtěl, aby celá série vyprávěla o tom, co jsme díky onomu zákonu získali a o co jsme přišli.

S formátem monologů jste přišel vy nebo televize?

BBC. Monology jsou levné. Ale taky jde o vznešenou tradici, díky sérii Alana Bennetta Talking Heads, která nejen na mě měla velký vliv. Ukázala, co všechno můžete vytvořit jen tím, že někdo sedí na židli a vypráví vám příběh.

Jak jste pro monology vybíral herce?

V podstatě jsem se zeptal lidí ze svého telefonního seznamu. Ben Whishaw a Russell Tovey mi hned řekli ano, aniž by viděli scénář. Alan Cumming si sám zaplatil letenku, aby mohl natočit svůj segment. Jediný, koho jsme hledali, byl mladý kluk pro epizodu z roku 1994. Fionn Whitehead za sebou ještě nic neměl, až pak jsem se dozvěděl, že dostal hlavní roli v novince Christophera Nolana Dunkerk. Podobné to bylo i se scenáristy. Využil jsem Queers i jako příležitost dostat do televize nové lidi. Tři pak díky tomu získali agenty.

Dva večery jste monology hráli na jevišti slavného londýnského divadla Old Vic. Jaké to bylo?

Dost jiný zážitek, ale stejně relevantní a vzrušující jako televizní verze. Musel jsem asi půlku protagonistů přeobsadit, protože původní herci nemohli, tím jsem hned dostal novou interpretaci textu, na to většinou u nové hry čekáte pár let. Rád bych vzal Queers i na turné. Vím, že už je na jevišti hrálo pár amatérských divadelních skupin. Na Febiofestu se promítají Queers najednou, to bude pro mě taky nové.

Gay postavy se čím dál častěji objevují i v populárních historických seriálech jako Královna Viktorie nebo Panství Downton, kde s jejich orientací skoro nikdo nemá problém. Co si o tom myslíte?

S aplikováním moderních standardů na minulost musíte být opatrný. Když historii přikrášlujeme, abychom si připadali lepší, a nepřiznáme, jak těžké bylo dosáhnout nějaké změny, může to být docela nebezpečné. Zároveň je pozitivní vidět gay postavy v mainstreamovém pořadu v neděli večer. Stále existují lidi, kterým vadí polibky lidí stejného pohlaví a píšou na to stížnosti. Je jich třeba jen pár stovek, ale víme, jak rychle se může změnit legislativa, s novým prezidentem nebo premiérem.

Ve Skotsku a Severním Irsku byla homosexualita trestná až do začátku 80. let. A to mluvíme o částečné dekriminalizaci, v soukromí, pro muže nad 21 let. Po schválení onoho zákona policie začala víc postihovat činy, které pod něj nespadaly, jako styk na veřejných záchodcích. Historie není přímka, spíš cyklus, momenty tolerance se střídají s represemi.

Sledoval jste loni i další pořady připomínající výročí Zákona o sexuálních deliktech?

Ano, bylo úžasné, kolik jich vzniklo, dokumentů i dramat. Jako kdyby všichni chtěli dohnat ztracený čas. Původně jsem si myslel, že s názvem Queers bude problém. Nakonec to slovo mělo v titulu několik pořadů.

Může už dnes herec oznámit, že je gay, beze strachu, že mu to poškodí kariéru?

Ne. Nevím o tom, že by to někdy ovlivnilo moji kariéru. Je to možné, ale je mi to jedno, nebudu předstírat, že jsem někdo jiný. Ale vím, že i dnes se hercům radí, aby svou orientaci nezveřejňovali. Znám kolegu, jemuž management řekl, že pokud chce prorazit v Americe, nemůže být gay. Samozřejmě existuje řada úspěšných gayů. Ale nemůže být náhoda, že všichni hlavní herci z romancí Na konci světa a Dej mi své jméno jsou heterosexuálové. Ne že by gay postavy mohli hrát jen gayové. Ale pořád to znamená určitý úkrok k mainstreamu.

To, že v obou těchto úspěšných filmech postavy řeší jiné problémy než svou orientaci, je ale pokrok, ne?

Ano, kdysi by jejich homosexualita byla hlavním tématem filmu. V Londýně se teď hraje báječný muzikál, který doporučuju k návštěvě, Everybody‘s Talking About Jamie, a v něm není problém, že je Jamie gay, ale že si chce vzít na maturitní ples ženské šaty. Věci se pohnuly.

Ale zase bychom neměli naznačovat, že jsou už všichni v pohodě. Třeba rodina hlavního hrdiny v Dej mi své jméno je neuvěřitelně liberální, to mě trochu iritovalo. Neříkám, že musíte mít vedle gay postavy i padoucha. Ale měli byste vědět, že to není krasojízda. Na druhou stranu chcete ukázat pozitivní příklad, aby se v takovém příběhu mohl najít třeba patnáctiletý kluk a pochopit, že jeho orientace je v pořádku. Což by si asi nemyslel, kdyby ve filmu gaye někdo mlátil.

Proto je dobré, aby vznikalo víc uměleckých děl s LGBT+ postavami.

Přesně. Loni jsem hrál na divadle v Boys in the Band, kusu, který byl mnoho let zatížen nálepkou gay hry. A protože nepostihoval úplně všechno ze života homosexuálů, kritizovali ho, že je moc negativní. Potřebujeme řadu různých pohledů, abychom věděli, že existuje spousta různých lidí, názorů, postojů. Když existuje víc gay filmů, her a pořadů, diváci už netlačí na to, aby jeden kus reprezentoval všechny gay životy.