Ozdobou letošního ročníku festivalu Blues Alive, který se koná 15. až 17. listopadu v Šumperku, bude americká zpěvačka Joan Osborneová. V polovině devadesátých let zazářila rockovými deskami, které tehdy znal snad každý. Na pozdějších nahrávkách se však vydala zpět ke kořenům, tedy k blues, soulu anebo k americkému písničkářství. V Šumperku představí aktuální desku předělaných písniček ze zpěvníku Boba Dylana.
Většina lidí vás bude znát nejspíše jako interpretku hitu One of Us, na který lze narazit v českém éteru i po dvaceti letech. Jak obtížné je zbavit se nálepky „zázrak jednoho hitu“?
Jak průběžně zjišťuji, k mým nahrávkám je v Evropě čím dál obtížnější se dostat. Hodně lidí tu proto nemá ani ponětí, že ještě vydávám desky, natož co dělám. Nevím, jestli ještě někdy vyrazím na evropské turné v klasickém slova smyslu, ale jednotlivá vystoupení jako toto v Šumperku beru jako příležitost připomenout se, oprášit moje jméno.
Mým zázemím byla odjakživa Amerika. Většinu koncertů a turné odehraji tam a po celých dvacet let proto publikum ví, co dělám. Paradoxně proto, že písničkám z Relish (album z roku 1995 obsahující One of Us, pozn. aut.) dopřála komerční rádia daleko méně prostoru než ta v Evropě.
Tehdy jste byla objev velkého vydavatelství, jedna z více „drzých“ mladých písničkářek, které měly následovat ve šlépějích a v komerčním úspěchu Alanis Morissette. Dnes fungujete bez obvyklého zázemí vydavatelského domu, opíráte se spíše o nezávislé značky a některé desky jste dokonce pořídila na vlastní náklady. Jak se žije bez takovéto opory shora?
Mým přesvědčením odjakživa bylo, že desku v první řadě děláte pro sebe. A jakmile jste jakkoli tlačeni vydavatelem – což se stane pokaždé méně nebo více ku prospěchu nebo ke škodě – už neděláte desku jen podle vaší představy. Zkrátka i dál chci dělat hudbu pro sebe. Kvůli sobě. Vybrala jsem si proto tu obtížnější cestu, moje zázemí nespočívá v tom, že mám papír, že mi někdo každé dva roky vydá desku, natočí klip a zařídí turné. Moje zázemí se ukrývá ve vztahu s publikem založeném na dvou desítkách let vzájemné důvěry a společné cesty. Už víme, co od sebe navzájem můžeme očekávat.
Vaši poslední nahrávku Songs of Bob Dylan tvoří vyhraně přezpívané skladby této hudební legendy. Jak obtížné bylo mezi stovkami jím napsaných vybrat těch třináct, které skončily na albu?
Dylanovy písničky mě provázely od dětství. Pochopitelně se průběžně měnil i můj vztah k němu. Navíc jej sleduji dodnes. Dylan pro mě není jen těch pár slavných desek ze šedesátých a sedmdesátých let anebo těch pár z poslední doby, které mu pomohly zpět na výsluní. Je to i spousta skvělých nahrávek z dob, kdy tak slavný nebyl nebo kdy autorsky klopýtal. Snažila jsem se proto vybírat rovnoměrně, aby mezi známými kousky byly i takové, na které si ani jeho fanoušci nevzpomenou. Přemýšlela jsem, aby se všechny nenesly ve stejné náladě, tónině. Jako interpret mám možnost se skladbou hýbat, mám volný prostor, pokud jde o aranžmá nebo o melodie, ale nechci zasahovat do textu. Ale to hlavní kritérium pro mě bylo, abych každému originálu něco přidala. Nemělo by smysl písničky jen rutinně přehrát.
Inspirací k Songs of Bob Dylan vám byla série desek Elly Fitzgeraldové, na nichž se pokaždé věnuje skladbám jen jednoho autora. I vaše dylanovky jsou první vlaštovkou podobné série. Jaké kvality jsou pro vás důležité u interpreta, jehož repertoár chcete osedlat?
První na řadě bude moje nová autorská řadová deska. Už nějakou dobu máme materiál pro ni napsaný. Obě moje tváře – autorky i interpretky – jsou však pro mě stejně důležité a budu je pravidelně střídat. Poslední dobou jsem hodně visela na albech Nicka Cavea, ale dovedu si představit třeba desku se skladbami Neila Younga. Cave, Dylan i Young jsou zpěváci, kteří mají jedno společné: ani jeden nemá kdovíjak velký rozsah, ale o to osobitnější mají výraz. O to jsou autentičtější. S hudbou mohu udělat leccos, ale základem je pro mě text. Dylan mě vždy přitahoval protipóly, tím, jak je dokázal spájet. Biblické obrazy s každodenním životem nebo politikou. V jeho skladbách je cosi pradávného, posvátného, vznešeného. Povahou jsou až intimní, ale stejně tak mohou znít na stadionech. Málokdo dokázal vetkat tolik lidských osudů do pár písniček, vystavených na tak geniálně jednoduchých zkratkách.
Autor je spolupracovníkem redakce
