Norský režisér Erik Poppe se v posledních letech věnuje traumatům svého národa. Zatímco kina hrají jeho pohled na masakr na ostrově Utøya, 22. července, na HBO GO je k vidění jeho předchozí historické drama Králův nesouhlas. To se ohlíží za dny, kdy Norsko na jaře 1940 obsadilo nacistické Německo.
Proč jste chtěl příběh o začátku okupace vyprávět?
O těchto událostech se sice učí všechny děti ve škole, ale jen velmi stručně. Král Haakon tehdy tlačil na vystrašenou vládu, aby odmítla předání moci kolaborantu Quislingovi a tím v podstatě Němcům. Tak je vlastně nutil k vyhlášení války, během níž v Norsku vzniklo aktivní odbojové hnutí. Po válce se Haakon stal jedním z nejpopulárnějších monarchů v Evropě a zůstal jím až do své smrti v roce 1957.
Tenhle příběh sice v Norsku známe, stejně jsem byl překvapený, jak dramatické to celé bylo, jak velký tlak král vyvíjel. Také mě udivilo, že o tom ještě nikdo nenatočil film. Přitom s příběhy z války bychom si měli pospíšit, než zbytek válečné generace vymře. Na druhou stranu, proč vyprávět další příběh z války, pokud není relevantní pro dnešek. Tohle je ovšem příběh lídra v době krize, jeho role a způsobu, jak zachází s mocí. Takové téma dnes řešíme, protože řada současných lídrů se chová jako diktátoři s osobními zájmy. Haakon chránil ústavu, rozhodoval se podle zájmů svého lidu, byl ochotný pro něj obětovat i svůj život. Odmítal odjet z Norska, dokud v něm bude kousek svobodné země.
Jak snaha o současný přesah ovlivnila vizuální styl filmu?
Nechtěl jsem natočit válečný film, historická epická dramata mi na plátně přijdou strnulá. Vizuální jazyk tak ovlivnilo to, co jsem dělal v 80. letech a co stále dělám, když čekám na finance - mé výlety s kamerou do oblastí, o kterých se moc nereportuje, jako třeba Kongo. I v Králově nesouhlasu jsem chtěl najít pravdivost mých dokumentárních záběrů.
Hercům jsem uložil, aby zapomněli na kameru, kameramanovi jsem řekl, ať jde do akce a soustředí se na koho chce. Třeba desetiminutový dialog mezi králem a německým vyslancem jsme nazkoušeli bez kamery, pak tu scénu kameraman nasnímal podle sebe a jsou v ní jen dva střihy. K tomu jsme ten rozhovor natočili přesně v té místnosti, kde se odehrál.
Jak moc je snímek pravdivý?
Všechno je beletrizované, ale ta fikce leží blízko pravdě. Natáčeli jsme přímo tam, kde se vše stalo. Přečetli jsme asi 20 tisíc stran biografií, historických knih, článků a deníků. Haakonův projev k vládě, v němž odmítl její rezignaci a připomněl jí její úkol, je známý slovo od slova. Spolupracovali jsme s historiky, nejen ve fázi psaní scénáře, ale i během střihu, aby mi řekli, jak film podle nich funguje. Během osmi týdnů natáčení jsem využíval poradce, kterým bylo v průměru asi 94 let, to je určitě rekord.
Dokonce jsem se dostal i do královské knihovny, kde jsem si mohl přečíst deníky krále a prince, jejich pochyby. Ty byly důležité, protože jsem nechtěl vytvořit černobílý portrét hrdiny. Nakonec mě pozvali i na setkání s princeznou Astrid, Haakonovou vnučkou, která ve filmu vystupuje jako dítě. Strávil jsem s ní dva dny, ona si totiž pamatuje všechno. S její pomocí jsem mohl vyprávět víc konkrétně, jak král a princ pochybovali, jak se hádali, nebo vystihnout Haakonův vřelý vztah k dětem.
Současný norský král Harald se ve filmu také objevuje jako dítě. Snímek viděl?
Ano. Královská rodina nám dovolila natáčet v paláci a do filmu nijak nezasahovala. Když pak Harald slavil pětadvacet let na trůně, uspořádal promítání Králova nesouhlasu na zahradě, kam mohl přijít, kdo chtěl. Nakonec tam bylo přes 12 tisíc lidí, včetně královské rodiny, která si bez ochranky sedla mezi lidi a dívala se s nimi. Král seděl hned vedle mě. Na konci filmu brečel.
Myslel jste často na to, že zpracováváte vzpomínky žijících osob, navíc tak vážených?
Určitě jsem si chtěl udržet respekt k tomu, že vyprávím příběh skutečných lidí, které nemám právo soudit. Jenže s příliš velkým respektem se ke svému tématu moc blízko nedostanete. Vím, že pro řadu diváků teď bude král Haakon vypadat jako herec Jesper Christensen. Film se dostal na oscarový shortlist, v Americe na něj byly skvělé ohlasy, ale já ho natočil hlavně pro norské publikum a chtěl jsem ten příběh natočit správně. I tak mě překvapilo, že Králův nesouhlas v Norsku viděly statisíce lidí, jen za první tři týdny jsme prodali dvě stě tisíc dvd. Nyní se věci tak mění, že si klademe otázku, kým vlastně jsme. To jsem si na začátku natáčení ani neuvědomil.
Vyrovnalo se Norsko s událostmi druhé světové války?
Ve Skandinávii s ní mají větší problémy Dánové a Švédi. Dánové zemi Němcům odevzdali v pěti minutách. Švédové zůstali oficiálně neutrální, ale prakticky s Německem kolaborovali. Norové vyhlásili válku, k tomu u nás existovalo docela silné odbojové hnutí.
Můžete se ale s válkou vůbec vyrovnat? Většina lidí se prostě se snažila přežít, jako všude. Jeden můj děda za války řídil obchodní společnost, nekamarádil se s Němci, ale ani jim neodporoval. Ten reprezentuje 95 % obyvatel. Můj druhý děda z matčiny strany byl malíř zapojený od odboje na západním pobřeží Norska. Zatkli ho, několikrát mu zlomili prsty. Přesto hned po válce věděl, že jediný způsob, jak se vyhnout dalšímu konfliktu, je otevřenost. Když Němci přijeli navštívit trosky Norska, přivítal je.
V roce 2011 byl po teroristických útocích v Oslu a na Utøye na pár hodin v Norsku vyhlášen válečný stav. Když se zjistilo, že vraždil bílý fašista, premiér prohlásil, že se neuzavřeme, nebudeme zvyšovat bezpečnost našich lídrů, že musíme ukázat, že nám takoví lidi nebudou diktovat. To podle mě platí i na Norsko během války. Také my dnes čelíme problémům jako jinde po Evropě, ale jedinou cestou zůstává dialog.
