Když Češi zahráli hymnu, Indové byli u vytržení, říká dirigent Debashish Chaudhuri

O vaší cestě po Indii s Filharmonií Bohuslava Martinů byly slyšet samé superlativy. Jak publikum Čechy přijalo?

Navštívili jsme dvě největší města, Bombaj a Kalkatu. Šlo o první indické turné velkého českého orchestru po 57 letech. Bylo absolutně vyprodáno a Indové byli nadšení. Zatím příliš neznají evropské pojetí orchestrální hudby, je to pro ně nové. A silný zážitek přišel, když jsme zahráli indickou národní hymnu.

Čekal bych, že zrovna tu dobře znají?

Jenomže v Indii ji vždycky hrají různé armádní soubory nebo místní hudebníci falešně. I jeden český diplomat z ambasády mi řekl: Doteď jsem si myslel, že indická hymna není nic moc. Až teď jsem slyšel, že je to ve skutečnosti krásná skladba.

Debašiš Chaudhurí • Zdroj: Michal Nosek

Zalichotilo to Indům?

Ano, oni pořád vzhlížejí k Evropě s obdivem jakožto k vyspělé kultuře. A udělalo na ně zásadní dojem, že se evropští hudebníci naučili jejich hymnu. Nebo třeba že moje manželka, která je sólová pianistka a Češka, vystoupila na pódiu v indických šatech sárí. Publikum samozřejmě nemohlo tušit, že ona hraje v sárí celkem běžně.

Může v Indii hudba „prošlapat cestu“ i pro byznys?

Vy Češi máte obrovskou hudební tradici, jakou nemá mnoho zemí. Přitom jste z pohledu Indie malinký, desetimilionový národ. Využijte toho. Přes hudbu se můžete zviditelnit. Ukázat, že Česko není jen Budvar a Škodovka. Na koncert evropského orchestru přijde v Indii malé procento populace, ale i to znamená pořád obrovské množství lidí.

A je to právě ta elita společnosti, která rozhoduje. Podnikatelé, bohatí lidé, politici. Přes kulturu můžete pomoci i obchodu. A podle mě teď začíná ve světovém byznysu deset let, která budou patřit právě Indii. Z velkých ekonomik momentálně roste indické hospodářství nejrychleji.

Indické noviny také upoutala nečekaná souvislost – že Filharmonie Bohuslava Martinů přiletěla ze Zlína. Proč?

V Indii je totiž velice populární značka Baťa, obchod tam vidíte na každém rohu. Většina lidí si dodnes myslí, že je to místní firma a že Baťa byl Ind. A teď tam najednou přiletí hudebníci z nějakého moravského města Zlín, odkud Baťa ve skutečnosti pocházel.

Zemřel etnograf a spisovatel Miloslav Stingl. Přečtěte si rozhovor otce se synem

Rozhovory

Z českých klasik prý nakonec došlo i na rum.

Zmínil jsem se našim hudebníkům, že v Indii prodávají docela slušný rum z cukrové třtiny. Pak jsem zjistil, že při oslavách po úspěšném koncertu v Kalkatě tam na ulici široko daleko všechen rum vykoupili. Také jsem si nakonec připil, byť normálně alkohol téměř nepiji. Druhý den jsem měl kocovinu. Ale stačilo 15 minut hudby a udělalo se mi zas dobře. Muzika má opravdu léčivou moc.

Další kuriózní historka se váže k cestě do Indie. Prý jste museli kvůli nástrojům vykoupit málem půlku letadla?

Převoz hudebních nástrojů komplikovala spousta předpisů. A zejména violoncella by nebylo možné si v Indii v potřebné kvalitě půjčit. Nakonec jsme museli asi pro osm violoncell koupit speciální letenky, takže každé mělo svou vlastní sedačku. Dokonce musela mít kvůli nějakému zvláštnímu předpisu místa u okénka.

Tak si představte, jak v půlce letadla sedí u okénka violoncella řádně připoutána pásy. Korunu tomu nasadila zpáteční cesta. Protože nebylo dost místa v ekonomické třídě letadla, violoncella dostala sedačky v byznys třídě. Hudebníci ovšem zůstali v ekonomické zóně, takže svým nástrojům mohli jen závidět.

Poletíte zahrát do Indie znovu?

Po velkém úspěchu výpravy jsme už dostali další pozvánku na příští rok. Existuje také šance – i když to zatím není jisté – že bychom mohli zahrát i v sousedních státech Bangladéš a Srí Lanka, kde je zatím také česká hudba neznámá.

Vy sám jste mezi českou a orientální kulturou ideálním prostředníkem. V Česku žijete přes 16 let. Jak byste stručně popsal základní odlišnosti indické hudby?

Tak předně chci zdůraznit, že videoklipy se současným indickým popem, které uvidíte někde na MTV, nemají s původní indickou hudbou nic společného. Ta tradiční se – na rozdíl od evropské – předává měně přes noty a víc ústním podáním.

U vás je větší disciplína, hudebníci čtou skladby z not a hrají spolu, ne proti sobě. Naopak indičtí hudebníci spolu během hraní jakoby hudebně zápasí.

Hudebníci hodně improvizují a v podstatě společně nezkoušejí. Hodinu před koncertem se prostě sejdou a dohodnou se, jakou rágu budou hrát. Třeba takhle: Je podzim, tak zahrajeme podzimní rágu. Nebo: Je večer, tak to podáme ve večerní ráze. A začnou improvizovat. Důležitější než technika jsou emoce, které hudba vyvolá. (Rága je volná sekvence tónu, navozující určitou náladu – pozn. redakce)

Nehrozí potom chyby nebo nesoulad muzikantů?

Důležité je, že obvykle hrají malé skupiny, typicky jenom čtyři hudebníci. U velkých evropských filharmonií by improvizace nebyla možná, vedlo by to k chaosu. U vás je větší disciplína, hudebníci čtou skladby z not a hrají spolu, ne proti sobě. Naopak indičtí hudebníci spolu během hraní jakoby hudebně zápasí.

Odrážejí tyhle rozdíly podle vás nějak i národní povahy?

To ano. Na vás Češích je ještě znát ta rakousko-uherská tradice. Jste přesní, všechno předem plánujete. Jdete do hloubky. Když říkáte, že něco znáte, tak to opravdu znáte. Ale hlavně musíte pořád něco řešit, řešit a řešit. To je fajn, ale trochu se z toho vytrácejí emoce a moment překvapení.

My Indové nic neřešíme, ale zase nás život překvapit dokáže. To má také něco do sebe. I já například nerad opakuji pořád stejné skladby, raději nacvičuji nové věci. Kdyby všichni pořád malovali jen Monu Lisu, také by to začala být nuda.

Jak vás přijímají spolupracovníci jakožto člověka ze země pro nás exotické?

Jestli někdo říká, že Češi jsou rasisté, já s tím nesouhlasím. Za celou dobu jsem tu nepotkal nikoho, kdo by se ke mně choval špatně. Možná je to i proto, že jsem přijel do České republiky jako pokorný student, který se přichází něco naučit. Mám respekt k vaší kultuře. A doma mi vštěpovali, že respekt budí zase respekt.

A jak reagují členové filharmonie na vaše hudební experimenty?

Orchestr mívá 35 až 100 hudebníků, takže dirigent musí být především dobrý psycholog. Motivovat lidi, každého trochu jinak. Když někam přijdu poprvé, je vidět, že si muzikanti říkají – jéje, zase další dirigent, co bude chtít něco nacvičit podvacáté jinak. Ale když druhý třetí den začnou na zkoušky chodit v barevném oblečení – což mi nevadí, naopak to mám rád – začnou se uvolňovat.

A většina orchestrů mě nakonec zve příště znovu na další spolupráci, takže snad vycházíme dobře. Tady musím vysvětlit, že hudebníci dnes mohou více ovlivňovat, se kterým dirigentem chtějí pracovat. Už to není jako za Karajana, kdy byl dirigent pánem, který o všem rozhoduje.

I v hudbě jsou peníze určitě až na prvním místě. Jak dnes funguje financování velkých orchestrů?

Je to těžké a v Česku má teď mnoho souborů problémy. To je veliká škoda, protože hudba je vaše unikátní hodnota, která mizí. Filharmonii obvykle platí zčásti krajské nebo městské úřady, něco se vybere na vstupném, životně důležité je ale získat sponzory. Například my na další plánovanou cestu s filharmonií do Indie musíme sehnat přes tři miliony korun. Není to třeba jako v Japonsku, kde za vás hostitelé kompletně všechno zaplatí.

Jak řeší financování hudebníci v USA, odkud máte také zkušenosti?

Ve Spojených státech si v kdekterém městě platí třeba pět tisíc místních lidí roční předplatné na filharmonii. Mnozí z nich na koncerty pak ani nechodí, ale rádi přispívají na orchestr jako na pýchu města.

V divadlech čtete na sedačkách nebo na zdi každou chvíli cedulku, že ta a ta paní darovala filharmonii třeba i 50 dolarů. Nechci jmenovat, ale někdy slyšíte v USA hrát soubor, který hraje – no strašně. Falešně, se špatnou technikou hry. Ale peněz má daleko víc než ty nejlepší české filharmonie.

Co vlastně vedle odměny hudebníků a nájmů prostor stojí při provozu nejvíc?

Budete se divit, ale v Evropě je z nějakého důvodu velice drahá partitura. Prostě noty. Uvedu příklad – notový zápis koncertu Gustava Mahlera tu vyjde na 80 eur. Přitom tutéž partituru koupíte v USA za 20 dolarů. Velmi drahá jsou práva na skladby, někteří autoři jsou obecně těžko dostupní. Dlouho například skoro nebylo možné kvůli komplikacím s autorskými právy hrát ruského skladatele Rachmaninova.

K nevyzpytatelným náhodám života patří, že se v Česku váš život jakožto indického dirigenta protnul s osudem potomků Antonína Dvořáka. Jak jste se potkali?

To byla neskutečná náhoda. Když jsem byl studentem na Pražské konzervatoři, přivydělával jsem si tím, že jsem učil angličtinu na jedné jazykové škole. Tam se takhle jednou bavím s nějakou dívkou, která mimoděk povídá: Zrovna dneska jsme na konzervatoři odhalovali bustu mého prapradědečka. Koho, ptám se. A ona říká, že jejím prapradědečkem byl Antonín Dvořák.

Vše o kultuře čtěte zde >>>

No to bylo něco pro mě. Později jsme se s Markétou Dvořákovou a její rodinou spřátelili. A tím spojitost nekončila. Mám spolužáka z Indie, kterému jsem radil, ať si najde ženu v Česku. Byl potom jako host na mé svatbě. A tam se potkal s Markétou Dvořákovou. Dneska jsou manželé. Ovšem nepůsobí v hudbě, jejich oborem je finančnictví.

Na které hudební nástroje jste sám hrál?

Když jako dirigent po hudebnících něco chci, musím vědět, jestli je to vůbec prakticky možné. Takže jsem se snažil zkoušet hodně hudebních nástrojů. Začínal jsem houslemi. Rád jsem hrál i na harmoniku nebo na kontrabas. Jako kluk jsem chtěl kytaru, ale maminka se bála, že ze mě bude rocker, a odmítala mi ji koupit. Tak jsem si ji sám vyrobil a naučil se na ní.

Máte také obdivuhodné jazykové vybavení. Kde jste se naučil nějakých šest sedm jazyků?

Vyrůstal jsem ve východní Indii v multikulturní oblasti. Mluvili jsme už jako děti v rodině běžně čtyřmi jazyky. Bengálštinou, hindštinou, angličtinou a někdy také nepálštinou. Často jsem si ani neuvědomoval, kterým jazykem zrovna mluvíme, procházeli jsme mezi nimi zcela přirozeně. Z evropských jazyků mám rád vedle angličtiny i italštinu, líbí se mi němčina a francouzština. Ale rád bych se jazykům věnoval víc.

I vaše čeština je velmi solidní. Kde na to všechno berete čas a sílu? My v Česku máme takovou fiktivní postavu, všeuměla Járu Cimrmana, už ho asi znáte. Vy mi připadáte jako takový indický Cimrman.

Jsem zcela normální člověk. Na relax mám neobvyklý koníček, který mě nabíjí. Sbírám a restauruji plnicí pera. Když třeba skončím odpolední hudební zkoušku, rád vyrazím na lov. Běhám po bleších trzích a po bazarech a sháním nějaké pěkné kousky.

Tomuhle hobby se věnuje v Česku velmi málo lidí. Já už mám přes tisíc per, i některé vzácné exempláře s velkou hodnotou. Třeba prvorepublikový Koh-i-noor Hardtmuth nebo předválečné pero Montblanc. Samozřejmě je nemám uschována doma.

Žijete v Česku, cestujete po celém světě. Kde jste vlastně dneska doma?

Já se už po všech těch letech považuju skoro za Čecha. Nejraději jsem tady. A ironie je, že moje česká manželka Jana, ta zase ráda pobývá v Indii.

Rozplakali jsme Vatikán a šokovali Poláky, říká režisérka filmu Agnus Dei

Magazín