Krize Evropy vypukne za dva roky. Prozíravé firmy už budou dávno v Saúdské Arábii, říká Smutný z PwC

Vidíte do střev ekonomiky ve fázi, která zdaleka předbíhá případné viditelné problémy typu insolvencí. Jaká je podle vás skutečná kondice české ekonomiky?

V našem oboru se kondice často měří podílem nesplácených úvěrů. Když byla finanční krize, pohybovalo se to až kolem deseti procent. Dnes jsme dlouhodobě mezi jedním až dvěma procenty, což je velmi nízká, v podstatě zdravá úroveň. Ale tyhle statistiky nepostihují všechno. Třeba Liberty, aktuálně velká insolvenční kauza, se v těchto číslech vůbec neodrazí, protože jim banky už dávno nepůjčují.

To je jeden z důvodů, proč čísla z bankovního sektoru nejsou úplně vypovídající o reálné kondici ekonomiky. Kromě toho je důležité si uvědomit, že čísla v bankovnictví reflektují až zpožděné důsledky. To znamená, že i když se v ekonomice něco zásadního děje, neprojeví se to v nesplácených půjčkách okamžitě. Typicky je tam zpoždění jednoho až dvou let. My jsme u těch případů přítomni už mnohem dřív, často ve chvíli, kdy firma ještě není v insolvenci, ale začíná být jasné, že situace směřuje k problémům.

Takže ty největší případy se v bankovních statistikách ani nemusí projevit?

Přesně tak. Liberty je velký případ. Na začátku tam bylo pět tisíc lidí. Dnes se ten případ vůbec neprojevuje v číslech bank, protože s nimi žádné úvěrové vztahy neměli. A to je problém: protože veřejně dostupná data neukazují reálný stav. Dneska se klíčové věci v ekonomice dějí mimo bankovní sektor. Řada firem funguje díky alternativnímu financování, skupinovým půjčkám, mezinárodním cash poolingům a podobně. Tohle všechno zkresluje obraz toho, jak je na tom ekonomika doopravdy. Až zhruba v roce 2027 podle mě uvidíme, co se dnes tiše hromadí. Je to jak naplněná přehrada, voda přibývá, ale hráz zatím drží. Když povolí, nebude prostor na improvizaci.

Jaký dopad na Česko bude mít chronická chřipka německé ekonomiky?

Vždycky máme zpoždění za Německem. Je tam silná korelace – kolem 80 procent – a navíc půlroční až roční posun. Co se děje v Německu, se dřív nebo později promítne i sem. Už dnes vidíme první známky ochlazení. Například v automobilovém průmyslu, který je na tom podle mého názoru velmi špatně. A není to jen mediální dojem. My to vidíme na konkrétních případech.

Dejme lidem šanci vydělat na důchod. Nabídněme jim akcie Letiště Praha i Budvaru, vzkazuje šéf pražské burzy

Rozhovory

Například? Koncentrují se problémy do určitých sektorů?       

Určitě automotive. Letos jsme pracovali na několika případech, kdy německá mateřská firma zkrachovala a její česká dcera byla funkční, ale bylo nutné ji rychle prodat, jinak by padla taky. Často ty německé matky ještě z českých dcer stahují hotovost, aby si koupily čas. Tím znemožní restrukturalizaci. Obvykle to bývá ještě navázáno na různé nástroje typu cash pooling, takže dceřiná společnost nemá žádnou autonomii. V jednu chvíli prostě dojdou peníze a není jak pokračovat. Typicky máme několik týdnů na to najít nového vlastníka a zajistit, aby se výroba nezastavila – jinak se řetězec rozpadne. V takových situacích jde i o hodiny.

Dá se říct, že jsou paradoxně německé firmy ve větších problémech než ty české?

V řadě případů ano. Mám za to, že ty německé matky často přenášejí problémy na své dcery, místo aby je stabilizovaly. To znamená, že české firmy, které by za jiných okolností mohly přežít, jdou ke dnu jen proto, že jsou součástí většího problému na úrovni koncernu.

Automotive je nejvíce na očích, jsou problémy i jinde?

Další sektor je ocelářství – globálně i lokálně v tragickém stavu. A energeticky náročná odvětví obecně: chemie, metalurgie, těžký průmysl. Přibývá ale i menších firem, které nezvládly přechod na vyšší přidanou hodnotu. Technologická transformace se nekoná, inovační kapacita je slabá. A jestli je cena elektřiny v USA třetinová oproti Evropě, tak je jasné, kam budou investice směřovat. Vidíme, že se firmy přesouvají do Ameriky, Saúdské Arábie, Malajsie nebo třeba Ománu. Tam se staví nové, moderní a efektivní závody.

V Saúdské Arábii nebo Ománu vznikají moderní ocelárny o 30 až 40 procent efektivnější než ty evropské. Tam je energie, kapitál i odhodlání. U nás je naopak regulace, drahota, nejistota. Evropa tím vyklízí pozice. A přitom nemá plán B. Nemáme ani rámec, jak znovu nastartovat průmysl, ani strategii, jak ho nahradit. Zůstáváme v mezičase, který může být ekonomicky smrtící.

Petr Smutný, partner poradenské firmy PwC | Zdroj: E15 Marek Holoubek

Útěk byznysu na Blízký východ je spíše výjimkou nebo trendem?

Trendem, rozhodně. My máme v regionu Perského zálivu pobočku a tamní růst je enormní. Zatímco v Evropě je pět procent považováno za úspěch, tam rostou tržby o třicet procent ročně. Mají levnou energii, zdroje a hladový trh. Když k tomu přidáme, že investují do moderních technologií, není se čemu divit, že investice míří tam. A nejde jen o politiku Trumpa, odchod z Evropy byl horkým tématem už před ním, jeho nástup byl jen poslední kapkou.

V čem Evropa primárně ztrácí konkurenceschopnost?

Evropa je přeregulovaná, energeticky drahá a nepředvídatelná. To investory odrazuje. Navíc některá rozhodnutí – jako masivní podpora elektromobility – jsou podle mě unáhlená. Pokud se ukáže, že jsme vsadili na špatnou kartu, budeme mít velký problém. Chybí nám širší vize a selský rozum. Politika nemůže nahrazovat ekonomickou logiku. A místo inovací se pálí dotace. Přechod ke znalostní ekonomice zůstal na papíře. Musíme začít konat. Teď, ne za deset let.

Například při stavbě jaderné elektrárny bych očekával, že se bude hledat evropské řešení. Proč si taháme technologie odjinud, když bychom mohli posílit domácí trh? Evropa má pořád obrovský potenciál a velká část světových technologií pořád pochází z Evropy, ale nesmí se roztříštit. Potřebujeme jednotu, strategické investice a podporu domácích firem. Jen tak můžeme znovu získat technologický náskok.