Lubomír Zaorálek: Fragmentace Evropy by měla fatální následky

V přednášce, kterou jste v minulém týdnu přednesl na Humboldtově univerzitě v Berlíně, jste označil Německo za samotářského lídra Evropy. Co vás k tomu vedlo?

Německo dnes nemá v Evropě protihráče, stalo se příliš silným. Ne proto, že se rozhodlo být hegemonem, ale kvůli odpovědnosti, která na něj padá. Má nejvýkonnější ekonomiku, a tak řada států čeká, co udělá. Na rozdíl od jiných evropských zemí je konsolidované ekonomicky i politicky. Viz Francie s její Národní frontou.

Ve Velké Británii se zase v Konzervativní straně téměř rozpoutala občanská válka a ani v Rakousku nechybělo mnoho, aby strana Svobodných získala prezidenta. A tak dále. Německo se tak ocitlo v roli někoho, kdo nese odpovědnost ještě dřív, než se k ní přihlásil. To není dobrá situace. Proto jsem připomněl slova bývalého spolkového kancléře Západního Německa Helmuta Schmidta z jeho posledního projevu na sjezdu SPD. Varoval Němce, aby nepodlehli pokušení opět aspirovat na hegemona Evropy, zase by to vyvolalo strach. Doslova řekl: „Minulost není to, co bylo dávno, ona je tu stále s námi.“

Řešením je, a to jsem řekl, že v tom Němci nezůstanou sami, musejí k rozhodování přizvat ostatní partnery, respektovat je a vést s nimi rovnoprávnou debatu, jak si poradit s evropskými problémy.

Myslel jste přitom na to, co by se stalo, kdyby EU opustila Velká Británie?

Nevíme ani, co se stane dnes, ani co by nastalo po případném brexitu. I kdyby se ale Británie rozhodla vystoupit z Evropské unie, záleží na všech ostatních členských zemích EU, jak s tím faktem naloží. Varoval jsem před tím, aby se eventuální odchod Británie nestal začátkem fragmentace Evropy.

Nemůže platit, jak někteří říkají – tak ať Británie odpadne, stejně nám překážela v integraci. Teď, my vyvolení, začneme integrovat, a komu se to nelíbí, ať jde pryč. To by byl velmi špatný závěr. Debata, kterou vedli Britové, byla emocionální až úplně urážlivá. Lidé tam mimo jiné říkají, že mají zásadní právo rozhodovat o tom, kdo do jejich země může nebo nemůže přijít, cítí to jako privilegium státu. Je to něco, co se zítra ozve i jinde.

Lubomír Zaorálek|Anna Vackova

Takže, jaký by měl být z případného brexitu závěr?

Pokud budeme dál integrovat Evropu, musíme být schopni to před lidmi obhájit. Umím si to představit třeba v oblasti bezpečnosti nebo obrany. Unie na obranu utrácí dvě stě miliard dolarů, což je více než Čína a Rusko dohromady, a přitom to není vidět. Podobných nedostatků je celá řada. Musíme dokázat, že jsme jako Evropa schopni jednat, právě třeba v oblasti bezpečnosti. Že jsme dokonce jako EU schopni spolupracovat s NATO.

Třeba pokud jde o migraci. Pojďme lidem říci, že v takových záležitostech jsme schopni se integrovat. Nikomu to nebude vadit. Naopak – lidé řeknou zaplať pánbůh. Dělejme to, co lidé přijmou, neintegrujme Evropu za každou cenu. Schopnost obchodovat, prosperovat, vytvářet určitý styl života, který je přitažlivý pro řadu zemí na jiných kontinentech, jsou hodnoty, které nesmíme ztratit. Fragmentace Evropy by měla fatální důsledky.

Nejen integrace hýbe diskusemi – unie se chystá učinit i jiné kroky, které budí velké kontroverze. Patří k nim třeba TTIP, smlouva o volném obchodu mezi EU a USA. Jaký je postoj české vlády k této dohodě?

Smlouvu o transatlantickém partnerství chápe vláda jako akt, který je příležitostí, jsme exportně orientované hospodářství. Platí to hlavně pro malé a střední firmy, existuje šance na zlepšení podmínek pro jejich uplatnění na americkém trhu. Vyjednávání by mělo být v ideálním případě dokončeno do konce roku, a to bez toho, že by se ustupovalo k odlehčené verzi dohody. Nebude to ale jednoduché.

Senzitivní jsou záležitosti týkající se energetiky, proto se uvažuje, jestli má vzniknout samostatná kapitola o energetice. Obtížná jsou i jednání kolem veřejných zakázek. Což je oblast, která nás enormně zajímá právě kvůli malým a středním podnikům. Samozřejmě nejde jen o Českou republiku, ve hře je role Evropy ve světovém hospodářství. Pokud by se uzavření smlouvy odkládalo, hrozí, že se těžiště obchodu přesune jinam. Takže transatlantická smlouva by měla udržet Evropu jako významného hráče ve světovém obchodu.

Německo dnes nemá v Evropě protihráče, stalo se příliš silným. Ne proto, že se rozhodlo být hegemonem, ale kvůli odpovědnosti, která na něj padá

Podle aktivity tuzemských politiků je absolutním hitem české diplomacie Čína. Naplní se všechna uzavřená memoranda?

Uvidíme po čase. Říkali jsme, že vztahy s Čínou chceme nastartovat. Role nás, politiků, je otvírat dveře, do nich pak musejí vejít podnikatelé a další aktéři. Při návštěvě prezidenta Si Ťing-pchinga jsme připravili memorandum o spolupráci, premiér Bohuslav Sobotka si minulý týden s čínským protějškem předali návrhy národních plánů spolupráce. Některé oblasti jsou pro nás opravdu zajímavé, ať už jde o letectví nebo zdravotnictví i budování infrastruktury. Česká republika je svou velikostí s Čínou samozřejmě nesrovnatelná, přesto se musíme maximálně snažit, aby vzájemný vztah byl vztahem vzájemně výhodného partnerství.

Bude to výhodné partnerství?

Dám příklad projektu Hedvábné stezky. Jestli jeho součástí bude také angažmá Číny v oblasti Afghánistánu a jinde, pokud její ekonomické projekty pomohou stabilizovat Afghánistán, pak je to i náš enormní zájem. Není to žádná fantazie, ona může sehrát reálnou roli, na což my dost síly nemáme. My tam dáváme čtyřicet milionů korun, dvacet do rozvojových projektů, dvacet milionů na stabilizaci tamních policejních sil. Jen připomenu, že Afghánistán je po Sýrii druhým největším zdrojem migrace.

Ale jde snad hlavně o ekonomickou spolupráci Česka a Číny, a na tu jsou různé názory.

Vím to, ale je celá řada českých podnikatelů, kteří už v Číně úspěšně působí, někteří už delší dobu. Ti mi potvrdili, že mají dobrou zkušenost se zakládáním společných podniků, podnikání v Číně si chválí. Ano, o spolupráci s Čínou se vedou spory, existují skeptici, ale jsou i takoví, kteří jsou přesvědčeni, že v Číně lze dlouhodobě podnikat. Myslím, že ještě pořád máme tendenci dívat se na Čínu zjednodušujícím způsobem. Takže potřebujeme tuto zemi i více poznávat a víc se o ní dozvědět.

Lubomír Zaorálek|Anna Vackova

Je Česko zajímavé pro čínské investory?

Na to se odpověď teprve dozvíme. Jasné už teď je, že mimořádně zajímaví jsme jako turistická destinace. V loňském roce, kdy značně chyběli turisté z Ruska, Číňané tento výpadek nejen nahradili, ale překonali. Což není náhoda, myslím, že souvislost s politickými aktivitami je zřejmá. A víme, že existuje i zájem čínských investorů o tuzemské podniky. Nechci ale předbíhat, to jsou záležitosti, které se musejí dotáhnout administrativně.

Záležitosti typu jaderná energetika?

To je přesně věc, o které je předčasné jakkoli spekulovat. Takové rozhodnutí navíc záleží na nás samých, to není na Číňanech. Ale jsou oblasti, ve kterých bychom potřebovali kapitál, a pokud přijde, může to být velká pomoc. O tom nepochybuji. S čínskými představiteli jsem během minulých dvou let vedl řadu rozhovorů, a můj dojem je, že mají mimořádný zájem, aby se Čína v České republice prosadila.

Evropská komise má koncem roku rozhodnout, jestli bude Číně přiřknut status tržní ekonomiky. Jak se zachová Česko?

Evropská komise teprve dokončuje dopadovou studii. Hotova má být, tuším, v červenci a pro nás to bude základní dokument. Vztahy mezi Čínou a EU musíme nějak upravit, to souvisí i se vstupem této země do WTO. Samozřejmě jsme v kontaktu s těmi českými firmami, kterých se celá záležitost dotýká – viz ocelářský průmysl. Je v našem životním zájmu, abychom je ochránili. Takže to možná ani nestojí tak, zda přiznat či nepřiznat nějaký status. Určitým řešením může být, teď už ale spekuluji, že Číně status tržní ekonomiky přiznáme, ale zároveň přijmeme opatření, která ochrání ohrožené obory. Evropa si zkrátka musí ujasnit, jakým způsobem chce své vztahy s Čínou rozvíjet.

Česká diplomacie se momentálně také snaží navázat užší vztahy s Íránem. Nenaruší to tradičně dobré vztahy s Izraelem?

Strategického partnerství s Izraelem si velmi vážíme a vláda Bohuslava Sobotky se k němu hlásí. Významná je spolupráce v oblasti bezpečnosti, to může pomoci nejen nám, ale i jinde v Evropě, když přihlédneme k otřesným událostem v Belgii a Francii. Pochopitelně nás velmi zajímá i spolupráce v oblasti vědy, výzkumu a inovací, v obranném průmyslu. České firmy se zajímají i o energetiku, pomoci můžeme při budování alternativních zdrojů v Izraeli, dalším velkým tématem je zdravotnictví. A protože máme zájem hlavně o výzkum a inovace, máme na tuto oblast v Izraeli dokonce speciálního diplomata.

Tím spíš bychom si měli takovou spolupráci hýčkat…

Ale co se týče Íránu, to téma není tabu. S izraelskými kolegy se o něm otevřeně bavíme. Víme, že Izrael je skeptický k jaderné dohodě. Nicméně strategická cena jednání s Íránem je nesmírná. Fakt, že jsme s muslimskou zemí dokázali otevřít možnost spolupráce, ruší představy některých lidí, že na této planetě probíhá boj mezi křesťanstvím a islámem. Odmítnout takovou tezi je důležité, protože to bychom začali planetu štěpit velmi nebezpečným způsobem.