Máme povinnost ukázat lidem svět, říká organizátor expedice Tatra kolem světa 2

Spoluorganizátor expedice Tatra kolem světa 2 Marek Havlíček

Spoluorganizátor expedice Tatra kolem světa 2 Marek Havlíček Zdroj: Tatra kolem světa 2

Spoluorganizátor expedice Tatra kolem světa 2 Marek Havlíček
Hlavní organizátoři expedice Tatra kolem světa 2 Petr Holeček (vlevo) a Marek Havlíček
3
Fotogalerie

O nadcházejícím víkendu vyrazí z Česka na tříletou cestu kolem světa expedice, která přinejmenším v tuzemském prostředí nemá za poslední roky obdoby. Putování navazuje na slavnou československou expedici Tatra kolem světa. Co je na přípravách nejnáročnější? Jaké nebezpečí na cestě hrozí? A proč je tolik důležitý výběr matrace? Odpovídá spoluorganizátor expedice, cestovatel Marek Havlíček.

Jaký byl prvotní impulz k uspořádání expedice? Plánovali jste cestu kolem světa, nebo jste chtěli zopakovat historickou expedici s tatrou?

Vezmu to zeširoka. V letech 2008 až 2010 jsem objel Afriku. Hrozně mě to inspirovalo – jste v divočině, střílejí po vás, nemůžete najít jídlo, nemůžete najít naftu… Každý den zažíváte silné příběhy, které mění vaše vnímání světa a životní hodnoty. Pak jsme v letech 2014 až 2016 jeli s přítelkyní kolem světa a bylo to podobné. Přišel jsem na to, že Evropa není střed vesmíru. A teď chci lidem ukázat, jak se žije jinde. Chci lidem nabídnout tolik atraktivních výstupů a ukázat jim jiný svět, než znají. K tomu původní expedice s tatrou, kterou jsem sledoval jako malý. Možná to byl jeden z povědomých vlivů, který mě přiměl objet autem Afriku a svět. Chceme vyzdvihnout původní expedici, aby se na ní nezapomnělo. Film z expedice byl někde „zahrabán“, podařilo se nám ho objevit a teď měl premiéru. Vydali jsme také druhý díl knížky o expedici, který dosud nevyšel.

Jak dlouho trvalo cestu od prvního nápadu zrealizovat?

S myšlenkou jsme s Petrem (spoluorganizátorem Petrem Holečkem – pozn. red.) koketovali asi tak poslední čtyři roky. Já jsem byl na cestě kolem světa s mercedesem a on mě pořád prudil, že jsem měl jet tatrovkou. Následně přišla doba, která mě dotlačila k tomu napsat knížku. I když jsem analfabet a neumím psát, tak se to nakonec nějak stalo. A stejně tak jsem měl pocit, že když už jsem najezdil a zažil tolik, že už je moje povinnost se o to podělit a zprostředkovat zážitky z cestování lidem.

Petr nemá tolik zkušeností s cestováním, ale má tolik kladných vlastností a přínosů pro expedici, že bez něj bych do toho prostě nešel. Myslím si, že spolu jsme schopni udělat něco mimořádného, že se z toho stane největší česká cestovatelská událost za posledních 30 let.

Říkáte, že chce lidem ukázat jiné světy. I proto s sebou na expedici berete účastníky bez zkušeností, kteří budou moci vždy část cesty absolvovat s vámi?

Tito lidé s námi jedou za členský příspěvek, takže jde částečně o pomoc s financováním projektu. Jde nám ale i o to, aby lidé ty jiné světy přímo zažili. Četl jsem spoustu cestovatelských knížek a vždycky jsem si říkal, že asi vím, jaké by to bylo, kdybych se ztratil v pralese. A teď vím, že ty emoce na místě jsou úplně jiné. U nás desetileté děti chodí do školy, jinde desetileté děti pasou kozy, umějí je zabít, naporcovat a udělat z nich guláš. Zažít něco na vlastní kůži je jiné než o tom číst nebo to vidět ve filmu.

Expedici intenzivně chystáte už dva roky. Co je na přípravách nejnáročnější?

V první fázi je to příprava auta. Ale v celém projektu je to pak asi 30 procent úspěchu. Další problémy řeší člověk na cestě. V Kongu mi upadne kolo, nejbližší servis je 200 300 kilometrů, a tak ležím pod autem a přemýšlím, co udělám, aby mohl jet dál. Život na cestě je intenzivní, co zažiju v Čechách za deset let, to zažiju na cestě za šest měsíců, kdy na mě někdo opakovaně míří zbraní a chce peníze. Těžko dopředu odhadnout, jestli budeme mít problém s autem nebo problém s vodou, lidmi, spadlým mostem… To člověk může říct až po té cestě, co bylo nejobtížnější.

Vracíte se často k tomu, že na vás na cestách někdo mířil zbraní. Neobáváte se toho, že pestře zbarvená velká tatra může na cestách přitahovat nechtěnou pozornost?

No, Afriku máme jako poslední, takže když nám někdo udělá do auta nějaké dírky, tak už nám to nebude tolik vadit. V Asii a Americe by nic takového hrozit nemělo, snad až na Střední Ameriku. Často je to spíš tak, že se člověk ocitne v blbý čas na blbém místě. Na svých cestách jsem záměrně chodil na hranu, protože jsem tam byl sám za sebe. Teď itinerář a celou cestu plánuju tak, abych nikoho neohrozil.

Jednali jste o spolupráci i s automobilkou Tatra, nakonec ale vyrážíte prakticky bez její podpory. Co se stalo?

Když jsme o našich plánech začali mluvit v médiích, ozvalo se nám několik společností, které mají co dočinění hlavně s vývoje motorů, a oslovil nás také jeden konstruktér z Tatry. Tvrdil, že když dodáme nějaký balík dat o chování auta na cestě, dokáže prosadit u vedení, aby si jej od nás pořídilo.

Jinak když jsme před rokem a půl v Tatře byli, tak jsme jednali ještě s minulým vedením. Pan Smolka (tehdejší technický ředitel Radomír Smolka – pozn. red.) nám říkal, že za posledních deset let za nimi šestkrát sedmkrát do roka chodili lidé se záměrem cesty tatrou kolem světa. Říkali: „Dejte nám peníze a my vyrazíme.“ My jsme přišli s projektem, který jsme dokázali financovat od A do Z. Tatře jsme to oznámili a nabídli jsme jim, jestli do toho s námi chtějí jít. Panu Smolkovi se to hrozně líbilo a začal hledat auto, které by nám prodali za zlomkovou cenu. Asi po dvou nebo třech měsících toho jednání byl odstraněn. Odejít musel i generální ředitel, se kterým jsme se dohodli na konkrétní spolupráci. Přišlo krizové vedení, dva měsíce ještě jednání pokračovala, ale nedokázali jsme se na ničem dohodnout.  Takže jsme se vrátili k vlastnímu autu, které už jsme koupili dříve. S Tatrou jsme dál jednali o podpoře. A oni v tom samozřejmě vidí obrovský potenciál, takže jsme podepsali smlouvu o propagaci, kde se zavazují, že nás projekt budou propagovat a že nám poskytnou slevu na náhradní díly.

Pak jsou tu firmy, které vidí v našem počinu smysl, nebo si na náš dokážou vyzkoušet svojí technologii či vybavení, třeba Husky nebo Bosch. Do Husky jsme přišli asi se třemi papíry, se studií, jak auto bude vypadat, a konceptem cesty. V té době jsme byli úplně anonymním projektem, přesto nám věřili a šli do toho.

Je pro firmy Tatra kolem světa 2 spíš místem pro testování vybavení v extrémních podmínkách, nebo jim jde hlavně o propagaci?

Každý to bere jinak. Někdo to bere i jako srdcovku, že chce podpořit projekt, co se mu líbí, a moc bonusů v tom nevidí – to je třeba Bosch.  Ale třeba Husky nám bude během expedice vyměňovat oblečení a bude rád za recenze. A v případu výrobce matrací Tropical se přímo podílíme na vývoji matrací do expedičního auta. Požadavky na spaní v „obytňáku“ jsou úplně jiné než u běžné postele. Potřebujete něco univerzálního, co bude fungovat, když venku mrzne, i když je 30 stupňů nad nulou. Hlavně v zimě se v autě hromadí vlhkost a matrace trpí. Navíc když řidič na expedici stráví osm deset hodin za volantem, potřebuje si v noci dobře odpočinout. Když jsem naposledy jel kolem světa, asi měsíc jsem vybíral a nakonec jsem si koupil speciální matraci pro piloty.

Zdá se, že dobrá matrace je jednou z nejdůležitějších věcí pro úspěch expedice…

Vždyť na tom ležíte osm hodin denně! Vyzkouším třeba 50 matrací, a když na jednu z nich lehnu, tak je to, jako kdyby mě pohladila krásná ženská. Tělo si řekne – je to jako láska na první pohled.

Expediční vozidlo je vybavené řadou senzorů a data z nich budou moci lidé sledovat na sociálních sítích. Stejně tak bude na sociální sítě pravidelně přispívat. Takto otevřený přístup určitě přitáhne množství haterů. Budete se jim nějak bránit?

Projekt jsme zveřejnili před tři čtvrtě rokem, teď máme necelých 60 tisíc fanoušků. Občas se nějaký prudič najde. Třeba jsme vydali video z průběhu stavby vozu a lidé nám psali: „Máte velký problém, z podvozku vám trčí kabely.“ Museli jsme jim vysvětlovat, že teď tam sice dráty visí, ale za týden už viset nebudou, že se na autě pořád dělá. Počítáme s tím, že se spousta „moudrých“ lidí bude průběžně ozývat.

Původní expedice Tatra kolem světa měla i vědecký program. Budete ji následovat také v tomto ohledu?

Budeme mít takové miniprojekty. V každé zemi se budeme zaměřovat třeba na děti, pokládat jim stejné otázky a zkoumat jejich úhly pohledu. Čím chtějí být, až budou dospělí? Co je jejich nejoblíbenější hračka? Kde žijí? Co umějí? Takové malé seriály chceme lidem přinášet.

Mám ještě svůj malý projekt. Na cestách jsem zjistil, že když někam, hlavně v Africe, přijede bílý muž, děti jsou zvyklé automaticky natahovat ruku a očekávají nějaký dárek. Rozhodl jsem se to nějak zvrátit. Začal jsem s sebou vozit pastelky a ty dávám dětem, aby mi něco nakreslily, třeba jak si představují město v Evropě. Pak jim ty pastelky nechám, vzniká tím ale úplně jiný vztah. Teď s sebou na expedici vezu asi pět tisíc pastelek. V každé zemi, kterou projedeme, chceme ve spolupráci s naší místní ambasádou zasadit památeční strom.

Budete se účastnit celých tří let expedice, nebo se budete střídat s dalšími organizátory?

Já tam budu celou dobu. Mezi kontinenty se bude auto posílat lodí, vždycky to bude trvat měsíc a půl či dva měsíce, kdy pojedu domů. Po zkušenostech s první expedicí Tatra kolem světa, kdy dostali po čtrnácti dnech „ponorku“ a celé tři roky se hádali, vím, že by tým měl být v dobré kondici. Takže ostatní se budou střídat zhruba po dvou měsících. Pořád tam budeme jen já a stálý kameraman. Petr, se kterým projekt dělám, pojede jen na dva měsíce. Ne že by nechtěl zůstat déle, ale nepustí ho manželka. Moje mě pustila.

Každý si myslí, že cesta kolem světa je něco za odměnu. Když to ale člověk zažije, tak ví, kolik minusů to může mít. Není to nepřetržitá tříletá dovolená.

Jak expedici financujete?

Já i Petr jsme do expedice dali svoje peníze. Asi 12 procent rozpočtu se vybralo díky crowdfundingové kampani na Hithitu. Partneři, i když jsme si mysleli, že to půjde líp, pokryjí asi 30 procent nákladů. Zbylých 20 až 30 procent přinesou lidé, kteří nás podpoří svou účastí. Asi před rokem jsem to celé spočítal na 25 milionů s tím, že jsem počítal, že auto spolkne šest milionů. Auto ale už doteď stálo sedm milionů a ještě nějaké „kačky“ spolkne. K tomu naskáčou další velké položky – jen poslat auto z Vladivostoku do Jižní Ameriky stojí 800 tisíc. Ale na druhou stranu třeba pneumatiky, kterých za cestu spotřebujeme asi 50, nám dá Continental, takže hned ušetříme asi milion a půl. Chceme v tom být transparentní, takže budeme zveřejňovat tabulky, kolik nás to všechno stálo.

Navštívíte nějakou zemi, kde jste dosud nebyl?

Turkmenistán. A mnou neobjevená je zatím Severní Amerika. Říkal jsem si, že tam pojedu, až mi bude 80, protože tam mohou cestovat i důchodci.

A kam se rád vrátíte?

Mám rád Bajkal, mám rád dálnou Sibiř, kde je nedotčená příroda a fajn lidé a kde jsou poslední místa, kam turisté nejezdí. Ale vím, že budu náčelník výpravy, za kterou jsem zodpovědný, a nemůžu si dovolit dělat itinerář cesty sám pro sebe. Chci si to i užít, ale priorita je jinde.

Počítáte i s variantou, že se nepodaří cestu dokončit?

Naše financování je nastavené tak, že v bodě A vyzvedneme partu lidí, která nás finančně podpořila, a po předem dané trase ji dovezeme do bodu B v daný den, aby mohli sednout do letadla a letět zpátky. Jakékoli klopýtnutí může udělat díru v itineráři, kterou bychom nedokázali dohonit. Jsme ve spojení s českými zastupitelskými úřady, podpořil nás ministr průmyslu a obchodu, otevřel nám dveře na ambasádách. Takže víme, že když nastane takový problém, máme páky na to, abychom našli nějaké náhradní řešení. Máme na telefonu lidí, kteří jsou ochotní skočit na letadlo a v případě nějaké obrovské závady nám pomoci ji opravit. Musela by to být skutečně obří závada, aby nás to zastavilo. Holt bychom potom vzali nějaké jiné auto a pankáčsky bychom dodělali to, co jsme si řekli.

Neúspěch se nepřipouští…

Budeme paličáci.

Co bude s tatrou, až se vrátíte? Půjde do muzea?

Je to jedna z věcí, o kterých se teď nepřemýšlí. Tatra má svoje muzeum, kde je vystavená první tatra, co objela svět. Jestli se podaří to, co zamýšlíme, tedy že to bude nejvýznamnější česká expedice za posledních 30 let, tak by třeba mohla skončit v muzeu. Ale třeba se budeme vracet zpátky do České republiky a v tom si řekneme, že ještě nikdy žádná výprava neobjela svět dvakrát. Co bude za tři roky, to prostě nevím.