Milivoj Uzelac: Při užívání dat panuje v Česku nekázeň

Pocházíte z umělecké rodiny, váš otec byl známý skladatel a dirigent. Jaká byla vaše cesta k datovým centrům?

Byla dána těmi uměleckými kořeny. Na začátku jsem totiž věděl, že budu dělat cokoli, jen ne umění. Po tatínkovi jsem nezdědil hudební vlohy a herectví, které dělala maminka, mi lezlo krkem. U nás doma se neustále objevovali různí herci a režiséři, pořád diskutovali, jestli je lepší Stanislavského metoda, nebo nějaká jiná.

Ale pro adolescenta to samozřejmě bylo hezké prostředí, protože se v něm i v době socialismu příjemně a zábavně vyrůstalo. Přesto jsem se pustil do studia na Fakultě stavební ČVUT, kde jsem se věnoval teorii konstrukcí, přes které jsem se dostal k počítačům. Šel jsem do oboru, který byl velmi malý a týkal se záložních zdrojů napájení.

Ukázalo se však, že měl své místo na slunci. Někdy je lepší dělat lídra v malém oboru než být na tisící pozici v mainstreamu. Odtud byl už jen krok k datovým centrům.

Jak vlastně datové centrum funguje?

Je to hotel pro data. Stejně jako v hotelu je tam určité garantované prostředí, kam můžete data ukládat, mít je zabezpečené, pod kontrolou a spravovat je. Je to zkrátka dům plný dat a technologií, které zajišťují, aby se k nim nedostal někdo nepovolaný a současně aby byly trvale dostupné.

Je vůbec možné data zabezpečit tak, aby se k nim nikdo nepovolaný nedostal?

Stoprocentně asi ne. Kromě IT bezpečnosti se však bavíme i o fyzické bezpečnosti. Největším nepřítelem jsme však my jako uživatelé nebo lidé, kteří data spravují. To znamená, že největší riziko spočívá v tom, že někdo z oprávněných osob poruší bezpečnostní předpisy.

V datovém centru jsou však všechny systémy nastavené tak, že jeho ochrana je mnohem robustnější než například u e-mailu. Cena dat v centru je ovšem výrazně větší, takže ti, kteří se k nim snaží dostat, jsou velcí profesionálové. To je, jako když policie v boji s mafií získá určité prostředky, tak mafiáni jsou obvykle už o krok dál.

Trhy v Perském zálivu nejsou zas tak velké, takže tam všichni nejdou. Navíc velcí hráči neumějí ohnout záda. Místní elity přitom od dodavatelů rozumně ohnutá záda očekávají a mají to rádi

Bylo nějaké centrum Altronu napadané?

V Česku to není zvykem. Možná to souvisí paradoxně s tím, že tu panuje dost velká nekázeň v užívání dat. Obavy o jejich ztrátu či zcizení jsou tedy v tuzemské korporátní sféře i u velkých organizací minimální. Nikdo tu například nemá strach ze zneužití dat v rámci průmyslové špionáže, což je něco, na co si velcí světoví lídři dávají pozor. Když se tu někdo neoprávněný dostane například ke klientským databázím, tak se to bagatelizuje.

Podnikáte rovněž na Blízkém východě. Jak je to tam s bezpečností?

Mám například takovou zkušenost: když jsem jednou volal do Dubaje, jako v ozvěně jsem slyšel zpátky, co jsem slovo od slova říkal před třiceti vteřinami. Protože jak tam NSA nahrává všechny hovory, občas se jim stane, že se to v počítači zacyklí a pustí vám to zpátky.

Bezpečnostní situace ve Spojených arabských emirátech je samozřejmě výrazně vyhrocenější než v České republice. Navíc jsou emiráty extrémně zajímavé svým státním zřízením. Kombinují prvky federace s monarchií a dá se říci, že místní elity kontrolují a řídí život celé země včetně kontroly, která se týká každého jednoho obyvatele.

Budete expandovat na další zahraniční trhy?

Na Blízkém východě jsme si otestovali, že máme co nabídnout. Současně jsme však zjistili, že Češi jsou velmi konzervativní a nechce se jim cestovat. Samozřejmě mluvím o těch starších. Mladých se to tolik netýká, a tak můj syn působí v Dubaji. Moje generace má navíc i problém s angličtinou.

Domluvit se na veletrhu je něco jiného než osm hodin diskutovat s anglicky hovořícími poradci, kteří se vám snaží byznys ztížit, protože zastupují protistranu či konkurenta. V posledku se ukáže, že co funguje v Česku, nefunguje v cizině. Tady vás všichni znají a ledacos vám například v dokumentaci odpustí. V zahraničí začínáte od nuly a všichni očekávají, že všechno bude perfektní na víc než sto procent.

Je obtížné ve světě konkurovat nadnárodním gigantům?

Již jsme si vyzkoušeli, co v zahraničí funguje. Proto se mnohem víc věnujeme IT a vlastním produktům. Postavit datové centrum bohužel není žádná raketová věda. Dokáže to téměř kdokoli. Avšak udělat mobilní datové centrum v kontejneru nebo dokonce zhotovit mikrodatové centrum je už technicky složitější. Takže teď se rozhlížíme po Evropě, a to nejen východní, ale i západní.

Jak jste se v emirátech dostali k vládním a armádním zakázkám?

Jde jako v každém jiném oboru kdekoli jinde o kontakty. A když začínáte od nuly, také o náhodu, že jdete do restaurace a tam potkáte ty správné lidi, kteří vás pak odvedou za dalšími správnými lidmi. Můžete to dělat i řízenou cestou, že chodíte a snažíte se v té komunitě zviditelnit, hledáte kontakty.

Další věc je, že trhy v Perském zálivu nejsou zas tak velké, takže tam všichni nejdou. Navíc velcí hráči neumějí ohnout záda. Místní elity přitom od dodavatelů rozumně ohnutá záda očekávají a mají to rádi. Takže zatímco malá česká firma si tam váží každé zakázky, velká americká společnost si toho neváží, protože má dvě stě dalších zakázek po celém světě.

Co znamená výstavba armádního datového centra v arabském světě z bezpečnostního hlediska?

Je to určitě složitější než v České republice. Všichni naši zaměstnanci musí projít bezpečnostními prověrkami, musí mít zvláštní povolení pro vstup do příslušných lokalit. A to jsme dodavatel, který nepřichází do styku s žádnými citlivými technologiemi, protože pro jejich umisťování teprve vytváříme infrastrukturu. Na druhé straně to ale není nic nemožného.

Milivoj Uzelac|Michael Tomes / E15

Liší se vojenské centrum od civilního?

Moc ne. Snad jen mírou zabezpečení z hlediska fyzické bezpečnosti. Vojenská centra mají současně tu výhodu, že jsou zpravidla v nějakém armádním areálu, který je sám o sobě nedobytnou pevností. Kdyby tam teroristé vezli náklaďák s výbušninami, skončí na hlavní bráně. V Česku by dojely do každého datového centra a ani by si toho nikdo nevšiml.

V poslední době v Česku vzniká řada datových center. Znamená to, že se sem budou stěhovat data z ciziny podobně jako továrny?

Data jsou mezinárodní, neměla by znát hranice. Ukazuje se však, že uživateli počínaje a legislativci konče je tu tendence hrát národní politiku. Tedy že ta neměla opouštět stát, na jehož území vznikají. Například banky musí mít data uložená tam, kde mají klienty. To je bohužel jeden z aspektů, proč se Česko nestane štikou v rybníce a nestáhne data z celé Evropy.

Zprávy o nových centrech se objevují pomalu každý týden. Je to jen vliv dotací?

Evropské peníze určitě hrají roli v tom, že se do výstavby pustila řada firem, které by to normálně nenapadlo. Současně je ale vidět trend, že vzhledem k technologické náročnosti nových serverů a systémů nechtějí firmy platit drahé lidi, které by měly u sebe, a raději si kapacity serverů nebo síťových prvků pronajmou v datovém centru.

Ovšem rozvoj stále brzdí tendence firem mít alespoň část dat stále u sebe. To nás přivedlo k nápadu vybudovat mikrodatové centrum, které ve spolupráci s velkým datovým centrem může zajistit, že se vlk nažere a koza zůstane celá.

Kam Altron směřuje?

Určitě čím dál více k vlastním produktům, k vlastnímu vývoji a softwaru. Půjde o produkty, které nemají hranice, což umožní rozšířit trh na celou Evropu. Naší snahou je tedy omezit v byznysu vliv samotné výstavby center, protože ta je lokálně omezená. Služby, software nebo mikrodatová centra můžete dovézt kamkoli.