Miroslav Singer: Přísun ekonomických stimulů ukončí až zběsilá inflace

Miroslav Singer

Miroslav Singer Zdroj: Anna Vackova, E15

"Při úvahách o zadlužení a jeho růstu se často a rádo zapomíná, kdo půjčuje," říká hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding a exguvernér České národní banky Miroslav Singer.

Jaké jsou hlavní pilíře nové ekonomické reality po první vlně pandemie? A jak dlouho vydrží?

Primárně jsou to nízké úrokové sazby a změna fiskální politiky, tedy nárůst deficitů. U centrálních bank pak připadá v úvahu ještě i dodávání peněz do ekonomiky jinými způsoby, než je snížení sazeb. Tedy například úvěrováním vybraných subjektů, často malých a středních firem, či nákupy finančních aktiv, jako dluhopisů a akcií na finančních trzích.

Jediný z těchto nástrojů, který má jasnou mez, je úroková míra. Její pokles na více záporné úrovně - tipuji okolo minus jednoho procenta - už může ekonomické subjekty vést k tomu, že začnou preferovat a skladovat hotovost. Žádný další z těch jmenovaných nástrojů žádnou přirozeně danou hranici nemá.

Jak velké riziko představuje pro budoucí stabilitu nafukování bilancí centrálních bank?

V samotném zvětšování rozvah centrálních bank nevidím pro budoucí stabilitu problém. To ale neznamená, že takovou hrozbu nemohou představovat některé efekty jejich akcí. Samotný rozměr rozvahy centrální banky jako takový však finanční stabilitu neovlivní.

Nakolik toxický je nárůst zadlužení významných ekonomik vlivem reakce na kovid?

Při úvahách o zadlužení a jeho růstu se často a rádo zapomíná, kdo půjčuje. Obecně vzato, každou půjčenou korunu, dolar nebo euro musí někdo buď ušetřit, nebo vytvořit - komerční, či mnohem méně častěji centrální banka. Konkrétněji: pro velmi předlužené ekonomiky je jistě toxické a obtížné si půjčovat zvláště od cizích subjektů na mezinárodních trzích. Ale takových států je menšina.

Mají makroekonomické autority ještě prostor reagovat na případnou druhou vlnu pandemie?  

Snažil jsem se vysvětlit, proč je představa, že makroekonomické autority mají v zásobníku "náboje", které navíc mohou docházet a docházejí, falešná. Makroekonomické akce stimulující ekonomiku neomezuje kapacita v zásobníku, ale nárůst inflace. A to třeba i v důsledku prudkého oslabení kurzu měny zadlužující se nedůvěryhodné ekonomiky. Takový nárůst zatím nepozorujeme, byť je dobré si uvědomit, že zvláště nové unijní ekonomiky jsou dnes od deflačních rizik podstatně dále než třeba v post-Lehmanovské krizi.