Soukromá klinika Program H Plus sázela na digitalizaci už dříve. Tři roky měla připravený projekt rozvoje videozdravotnictví s telemonitoringem a chatováním. Pandemie celou věc urychlila. „Zainvestovali jsme do toho během prvních měsíců několik milionů, abychom projekt dotáhli. Vymysleli jsme, jak krizi využít, což je sice ošklivě řečeno, ale v krizi vždy nějaká šance je,“ říká šéf kliniky Oldřich Šubrt.
Pandemie byla především pro zdravotnictví extrémní. Jak jste to od jejího vypuknutí prožívali?
Nikdy jsme nic takového nikdo nezažili. Vnímám několik nezapomenutelných bodů, ale je v tom i dost poučení. První pocit bylo leknutí. Když začal lockdown, nikdo nevěděl, co se děje. V Lombardii umírali lidé, sem to Češi vozili z hor. Nikdo netušil, jak vážné to bude. Měli jsme lidi na recepci, v ordinacích, všechny bez ochrany. Měli jsme nějakou zásobu roušek i respirátorů, ale bylo jasné, že to nebude stačit.
Jenže nešlo nic objednat, protože stát zablokoval všechno pro sebe a vše se mělo nakupovat centrálně. Říkal jsem si, jak mohu nutit lidi chodit do práce, když nemám potřebnou ochranu a nedokážu ji zajistit.
Jak jste tuto situaci řešili?
Začalo se objednávat přes kraje. Naše zástupkyně vyfasovala šest respirátorů a dva balíčky roušek. A já si řekl: Aha, takže je to jen na nás.
Sehnali jste si je sami?
Bylo to těžké, něco zde, trochu tam, přímo u výrobců, nosili jsme i domácí výrobu. Pak nastal zázrak. Jeden náš klient, Ir, obchoduje s autoveterány a přemisťuje je letadly, takže logistice letecké dopravy po světě rozumí. Ten nám přivezl roušky na půl roku dopředu a daroval nám je.
Mimochodem my jsme si to jako dar dali do účetnictví a ceny z Číny byly mnohonásobně nižší, než za co nakupoval stát.
Pak už šlo fungovat normálně?
Během lockdownu pacienti skoro přestali chodit. My si dejme tomu během deseti dnů uvědomili, o co vlastně jde. Být k dispozici osobně i digitálně a zachovat bezpečné kapacity pro neinfekční pacienty. Byl to další silný moment, takový test, zda se umíme zachovat v krizi. Analyzovali jsme problém, rozdělili personál na třetiny, aby se lidé nepotkávali, a zavřeli část prostor. Řekli jsme si, že problém je kontakt, a na to jsme se připravili a zvládli to.
Hodně firem se muselo rychle digitálně transformovat. Také jste se nějak posunuli?
Ano. Měli jsme na tři roky dopředu připravený projekt rozvoje videozdravotnictví s chatováním, telemonitoringem, prostě celou telemedicínou. Základem je aplikace pro chytré telefony. Zainvestovali jsme do toho během prvních měsíců několik milionů, abychom projekt dotáhli. Aplikaci má staženu polovina klientů.
Rozběhlo se to nejdříve tam, kde bychom to úplně nečekali. V psychologii a psychiatrii děláme polovinu konzultací na dálku, samozřejmě pečlivě zabezpečených. Krom toho, že jsme identifikovali problém, jsme vymysleli i to, jak krizi využít. Což je sice ošklivě řečeno, ale v krizi vždy nějaká šance je.
Začali lidé po lockdownu opět chodit po vyšetřeních?
Bylo to zajímavé. Lidé začali chodit s nedůležitými věcmi. Měli jsme například úplně přecpané kožní či ortopedii. Nikdo ale nechodil na kardiologii. Takže jsme viděli, že lidé s vážnějšími věcmi sedí doma.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
