Děkujeme, odešli jsme do Německa, vzkazují čeští lékaři po deseti letech od proslulé výzvy

Lékařská akce „Děkujeme, odcházíme“

Lékařská akce „Děkujeme, odcházíme“

Česká lékařka Šárka Lanková se zpátky do vlasti z Německa vrátit neplánuje.
Eva Dunglová o návratu vážně uvažuje, ale až poté, co si udělá v Německu atestaci, a vyhne se tak českému systému.
„Málokdo si dokáže představit, jaké to je, když jste jako mladý lékař sám na oddělení, kdy vám přijedou dvě sanitky s akutními případy, do toho máte plnou čekárnu lidí a na oddělení další pacienty,“ říká Ondřej Henych.
4
Fotogalerie

Letos v únoru uplynulo deset let od výzvy lékařů nespokojených s podmínkami v českém zdravotnictví „Děkujeme, odcházíme“. Mladé doktory láká zahraničí i nadále, většina míří do sousedního Německa. Téma je znovu aktuální v době pandemie, kdy v českých nemocnicích chybí personál. Na české lékaře v cizině apeloval i prezident České lékařské komory Milan Kubek a vyzval je, ať se vrátí pomoci domů. Kvůli české byrokracii však akce skončila fiaskem. Pro mladé doktory to bylo další zklamání z vlasti. Proč vlastně lékaři odcházejí a co jim vadí? 

„Když jsem jako studentka medicíny chodila na stáže do nemocnic, bylo to peklo. Přístup k mladým doktorům v Čechách je hrozný. Lékařů je nedostatek, mají obrovskou zodpovědnost a nikdo s nimi nepracuje. Věděla jsem, že budu chtít odejít do zahraničí,“ popisuje Eva Vágner Dunglová důvody svého stěhování do Německa.

Její příběh se objevil v nové knížce Zeď mezi námi o zajímavých Češích v Německu. Eva je jednou z mnoha českých lékařů, kteří hledají štěstí v zahraničí. Podle České lékařské komory odchází každý rok z vlasti asi 200 absolventů, nejčastěji míří právě do Německa. Zde zároveň rok od roku roste podíl zahraničních lékařů, z celkových 400 tisíc jich je už čtvrtina.

Uklízečky mají hlavní slovo 

Důvody odchodů českých lékařů k našim sousedům, a nejen tam, mají společného jmenovatele – systém českého zdravotnictví. Evu zklamala už stáž v nemocnici během studia. „Ze všech nejdůležitější je v nemocnici uklízečka. Když řekne primáři, že nesmí do pokoje, protože je tam zrovna vytřeno, tak musí i on stát venku. Za uklízečkou jsou pak sestry, které jsou často arogantní a nemají k mladým lékařům respekt. Tahle kombinace nepřispívá k dobrému pracovnímu kolektivu,“ říká Eva, která dokončila medicínu na lékařské fakultě v Praze v létě 2016 a v únoru 2017 se přestěhovala do Berlína. Z jejího ročníku se mnoho spolužáků odhodlávalo ke stejnému kroku, ale nakonec jich v cizině pracuje deset. 

Plat jako pokladní  

Jedním z nich je i Ondřej Henych, který nyní pracuje v Bavorsku – v nemocnici v Kulmbachu na anesteziologii. Právě do příhraničního Bavorska a do Saska míří českých lékařů nejvíce. Lékař Ondřej na rozdíl Evy odchod do zahraničí neplánoval a po škole nastoupil nejdříve do české nemocnice. Ostrý střet s realitou ho ale prý brzy odradil.

V nemocnici mu chyběla zpětná vazba a byl přepracovaný. „Mladí lékaři pracují často mnohem víc než někteří starší atestování kolegové. Očekává se od nich, že se postarají o jakékoliv kritické pacienty a zároveň o celé oddělení v podstatě sami. Pracovní doba je přitom 60 hodin týdně, často 32hodinové služby, neustálá únava a žádný čas na soukromý život,“ popisuje martyrium mladého doktora v jedné pražské nemocnici.

Za to měl hodinovou mzdu stejnou jako pokladní v supermarketu. „V podstatě všichni známí s vysokou školou byli ohodnoceni lépe, v některých případech i trojnásobně, a to za mnohem klidnější a pohodovější práci. Málokdo si dokáže představit, jaké to je, když jste jako mladý lékař sám na oddělení, kdy vám přijedou dvě sanitky s akutními případy, do toho máte plnou čekárnu lidí a na oddělení další pacienty,“ popisuje lékař, který si uvědomil, že ho taková práce netěší.

Rozhodoval se pak mezi dvěma možnostmi: zkusit štěstí v jiném oboru, nebo jít do zahraničí. „Nakonec jsem si řekl, že dám zdravotnictví ještě šanci v Německu,“ říká. Němci jsou podle něj velmi korektní a přijali ho, přestože měl v počátku kvůli němčině jazykovou bariéru. „Německý nástupní plat je zhruba třikrát vyšší než nástupní plat v Česku. Byl jsem z toho rozdílu nejdříve tak konsternovaný, že jsem měl na začátku pocit, že si tolik ani nezasloužím. Teď už to vnímám jako přiměřené ohodnocení, které si náročná a odpovědná práce zaslouží,“ popisuje.

Podobné pocity měla i další mladá lékařka Šárka Lanková, která nyní pracuje jako psychiatrička v nemocnici v Drážďanech. „Pamatuji, že v prváku na medicíně jsem četla tabulkové platy a spočítala jsem si, že bych tehdy v počátku brala asi 120 korun na hodinu. Tolik jsem si vydělala jako lyžařská instruktorka,“ říká lékařka, která už jako studentka vyjela do Německa v rámci programu Erasmus a po škole se usadila i s manželem v Drážďanech.

V místní nemocnici měla nástupní plat 4600 eur bez služeb, tedy v přepočtu asi 125 tisíc korun. Eva Vágner Dunglová měla v nemocnici u Berlína nástupní plat nižší – 2800 eur čistého, tedy necelých osmdesát tisíc korun.

Lékaři jako nevolníci

Všichni tři oslovení lékaři se však shodují, že peníze nehrály v jejich rozhodování opustit Českou republiku nejzásadnější roli. Mnohem větší problém vidí právě v přístupu k mladým lékařům. „V Německu se mladým lékařům opravdu věnuje čas. Já jsem po nástupu do nemocnice nemohla sama bez doprovodu ani za pacientem,“ vzpomíná Eva, která je nyní na mateřské dovolené.

Podotýká, že v Německu se taky důsledně dodržuje pracovní zákoník. Přesčasy se proplácí a lékaři nejsou nuceni sloužit 32 hodin v kuse, což je běžná česká praxe. Nejdelší služby mají 21 hodin a po propracované noci se chodí vždy domů. Lékař Ondřej Henych vnímá také lepší pracovní atmosféru a to, že si zaměstnavatel jeho práce více váží. „U nás je třeba standardem, že nám nemocnice k různým svátkům a příležitostem dává drobné dárky a pravidelně děkuje za naši práci,“ doplňuje.

Fiasko Kubkovy výzvy 

Další zásadní výhoda v Německu je podle oslovených mladých lékařů systém dalšího vzdělávání. „Když vidím, jak mí čeští kolegové bojují s chaotickým specializačním systémem, kdy se snaží překonávat zmatek a byrokratické překážky, tak ani trochu nelituji, že jsem v Německu a mám klid na práci,“ shrnuje Ondřej Henych. Nedořešené vzdělávání lékařů potvrzuje i prezident ČLK Milan Kubek.

„Systém je velmi nepřátelský. A vyhovuje to i ředitelům velkých nemocnic, které mají zajištěnou levnou pracovní sílu v mladých absolventech. Nemocnice si totiž často stáže podmiňují, lékaře si různě zavazují a dělají si z nich nevolníky. Máme k tomu výhrady, ale během pandemie samozřejmě veškerá koncepční práce na změnách usnula,“ tvrdí Kubek, který na podzim vyzval české lékaře ze zahraničí, aby přijeli pomoci domů.

Ondřej Henych to vnímá jako nereálné gesto a v tom se s ním shodují i lékařky Eva a Šárka. „Většina lékařů v Německu je vázána smlouvou. Druhý problém je etický, kdy mnoho německých oddělení na české lékaře spoléhá, a tudíž by svým odchodem nechali své kolegy a pacienty ve štychu,“ dodává Henych.

I přesto se na Kubkovu výzvu přihlásilo 25 lékařů, kteří ovšem narazili na byrokratický problém ze strany České republiky. Ministerstvo zdravotnictví totiž podle Kubka nedokázalo zařídit základní podmínky k tomu, aby lékaři mohli ve své vlasti pomoci: jako například potvrzení pro domovské nemocnice v zahraničí, pojištění a podobně.

„Ukázalo se, že je to pro ministerstvo neschůdné, pro lékaře to bylo frustrující a pro mě také. Ze strany úředníků jsem zaznamenal naprostý nezájem,“ tvrdí Kubek, podle kterého nakonec v Česku díky jeho výzvě pracoval týden jen jeden jediný lékař.

Deník E15 požádal o vyjádření i ministerstvo zdravotnictví. Rezort podle mluvčí Barbory Peterové reagoval na Kubkův seznam lékařů ochotných pomoci ihned. „Ministerstvo obratem seznam i s kontakty na lékaře předávalo krizovému štábu. Co se týče pojištění, poskytovatel zdravotních služeb je ten, kdo nese odpovědnost jako právnická osoba. MZ ČR tedy reagovalo okamžitě a udělalo vše, co jeho kompetence umožňují,“ tvrdí mluvčí. 

Lékaři ze zahraničí se moc nevrací 

V každém případě se přesun lékařů nepodařil zorganizovat z české strany. Přístup Česka k nabídnuté pomoci se už rozkřikl v profesních skupinách lékařů v Německu na sociálních sítích. Je to pro ně zdrojem další zklamání z českého zdravotnictví.

„Neskutečné diletantství, které nemá snad cenu ani komentovat,“ reaguje Šárka Lanková, která však o pomoci v Česku neuvažovala, stejně jako Eva a Ondřej. Všichni mají totiž v Německu závazky. Chtějí se však vrátit zpět domů třeba někdy v budoucnu? Šárku to do vlasti netáhne a z Drážďan to má navíc k českým hranicím jen kousek.

Naopak Eva Vágner Dunglová o návratu vážně uvažuje, ale až poté, co si udělá v Německu atestaci a vyhne se tak českému systému. Podobně to vnímá také Ondřej Henych. „Atestovaný lékař má podmínky o dost lepší než nastupující absolvent. Pak bych o tom možná uvažoval. Záleží však na tom, jestli se podmínky v Česku budou nadále zlepšovat,“ tvrdí.

Podle statistik ČLK však většina českých lékařů, kteří odejdou, v zahraničí zůstává dlouhodobě. „Odcházejí desítky a vrací se jednotlivci,“ tvrdí Kubek. Česko tak přichází o mladé talenty. Řešení je podle něj jediné: zlepšovat dál podmínky ve zdravotnictví.