Osamu Okamura: Mrakodrapy do Holešovic nepatří

Když jste za téma letošního ročníku mezinárodní urbanistické konference reSITE zvolili migraci do měst, byla to reakce na uprchlickou krizi?

Absolutně. Reagujeme na to, kde jsme my a kde je svět. Program se vytváří napětím mezi těmito póly. Nechceme však být jen servisní organizací českých měst a přinášet jim, co potřebují. Snažíme se i dívat dopředu. Na problémy, které se teprve začínají vynořovat a začnou města pálit v dalších letech. Jsou to témata, o nichž se u nás zatím nemluví, ale ve světě se o nich už diskutuje.

Mrakodrapy se v Praze budou moci stavět na 14 místech

Reality a stavebnictví

Jaké problémy se začínají vynořovat?

Bavíme se hodně například o takzvaném neviditelném městě. Co je nahoře, se minimálně jednou tolikrát zrcadlí dole. Je to otázka infrastruktury. Toho, co je pod zemí, a přitom do značné míry určuje fungování města. Jsou to sítě, nakládání s energiemi a odpady, jsou to podzemní dopravní systémy. Kolem toho všeho často vzniká řada problémů, protože oblast je těžko uchopitelná. Přitom obrovské množství financí jde právě do tohoto neviditelného města. A je to právě tento ledovec pod hladinou, na němž ztroskotávají lodě. Pak padají koalice, protože se nedohodnou, kdo bude například svážet odpad. Nebo zjistíte, že na ulici nejdou zasadit stromy, protože pod chodníkem není země, ale neviditelné město.

Možná jsou neviditelné i procesy, jak vznikají základní pravidla pro rozvoj města typu územního plánu.

Městský plánovací proces je ve své podstatě společenskou smlouvou. V okamžiku, kdy je společenská diskuze o územním plánu omezená a zúžená na několik málo lidí, tak je konsenzus ve společnosti slabší. Vznikají pak podezření z netransparentnosti, je těžké si takový plán osvojit, respekt k takovému dokumentu je pak samozřejmě nižší.

Výškové stavby v Praze by mohly vyrůst podél metra trasy C směrem na Jižní Město. Vysokokapacitní kolejová doprava je jedinou alternativou automobilům

Co soudíte o návrhu Metropolitního plánu?

K obsahu plánu máme dost připomínek. Jsem v rozvojové komisi Prahy 7. Když jsme se dívali, co určuje pro Holešovice, zjistili jsme, že ve čtvrti jsou části, kde plán navrhuje vysloveně výškové stavby. Hlavně kolem nádraží a kousek od budovy Lighthouse u Libeňského mostu. Zásadně to rozporujeme. V případě lokality u Lighthousu nám to nepřipadá nijak přínosné. U nádraží se bude muset o formě ještě diskutovat dál, ale určitě ne v navržené výšce. Holešovice a Letná jsou do značné míry blokové město. Velmi kvalitní, intenzivní, multifunkční, pěší. Má ulice a náměstí, nejsme někde na sídlišti, kde stojí solitéry.

Kam tedy v Praze mrakodrapy patří?

V návrhu Metropolitního plánu je snaha se zachytávat stanic metra. Je tam úvaha, že klastry výškových staveb by mohly vznikat podél metra C u jednotlivých stanic směrem na Jižní Město. To je docela chytré. Například ve Vídni, když se diskutovalo o tom, kde je možné umisťovat výškové stavby, bylo rozhodnuto, že smějí stát jen přímo nad stanicemi metra, ne někde na automobilových okruzích. Výškové stavby mají tendenci generovat velké množství automobilové dopravy. A to ve městě není vůbec žádoucí. Jediný nástroj proti tomu je vysokokapacitní kolejová doprava typu metra, která jediná dokáže zaměstnance bez zácpy v určitou hodinu přivézt a pak zase odvézt.

Dalším citlivým bodem tedy budou dopravní tepny?

Ano, je to také věc velkých dopravních staveb. Máme třeba poměrně velký problém se zachováváním stávající podoby magistrály. Jeví se nám jako destruktivní element. Například známá neuralgická křižovatka na Vltavské. Kdokoli tam pěšky procházel, už ho nikdy nikdo nenašel.

Jakou máte alternativu k autům?

Snažíme se o velmi kvalitní, obyvatelné město, které má krátké vzdálenosti, jež jsou dané multifunkčností. Nemusíte jet tamhle pro rohlík a zase jinam do školky. Všechno máte po ruce. Takové město je většinou pěší, není automobilové. Městský prostor pak tvoří něco jiného než dálniční okruhy a objezdy.

Měla veřejnost dostatečnou šanci ovlivnit podobu návrhu Metropolitního plánu?

Směr, kterým se ubírá návrh Metropolitního plánu, je určitě dobrý. Problémy jsou ale v procesu jeho vzniku. Zaprvé je zdlouhavý a zadruhé málo do jeho tvorby zapojuje ostatní aktéry ve městě. Od začátku jsem byl kritický, jak bylo od začátku pojato samotné zadání územního plánu. Vůbec jsem nepochopil, proč nebyla mezinárodní soutěž o koncept, proč nebylo otevřené výběrové řízení na pozice. Zpoždění příprav plánu už asi dohnat nepůjde, v případě zapojení veřejnosti ale věřím tomu, že se to podaří. Určitě by však byl nesmysl hodit celou práci pod stůl. Zbývá toho hodně udělat, ale základ je solidní.

Osamu Okamura|Anna Vackova

Je možné sloučit veřejný zájem a zájem developerů na maximalizaci zisků?

Někdy je šokující, co jsou architekti pro developery ochotní nakreslit. A jsou to známá a respektovaná jména. Již dnes ovšem také existuje ze strany řady developerů ochota podílet se na zkvalitňování veřejného prostoru. Prostředí se tu hodně mění.

Dnes mnozí z developerů chápou, že vyjít vstříc veřejnému zájmu vůbec nemusí znamenat, že si ukrajují ze svého zisku. Mnozí chápou, že kvalitní město a okolí jejich projektu jim zisk vlastně zvyšuje. Divím se, že nikdo netlačil developery do kvality už dřív. Musí být jen správně ošetřen právní rámec, kdo se pak má o co starat a co komu patří. Ekonomické propočty dopadů městského rozvoje jsou další z oblastí, kde by užší spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem byla přínosem.

Proč se v Česku dosud příliš neuplatnily alternativní způsoby městského plánování?

Historicky tu nemáme příliš odborníků, kteří by měli zkušenost s alternativními způsoby plánování. Většina lidí, kteří tu působí, se vyučila ještě postaru a ti progresivnější znají věci spíš teoreticky než prakticky.
Současně jsem ale přesvědčen, že ti, co v Praze pracují na Metropolitním plánu, jsou ti nejlepší odborníci, kteří v republice jsou. Další variantou by bylo pozvat lidi ze zahraničí, což by bylo velmi zajímavé a vůbec by to nebylo na škodu. Už z privatizačních dob víme, že výlučně česká cesta nemusí být ta nejlepší.

Nepodléhají instituce typu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy příliš politickým tlakům?

Městské plánování je vždycky politika. Zdravé je ovšem zachovat kontinuitu práce, postupně ji vyvíjet a zlepšovat, a ne ukončovat, zahazovat a začínat od nuly. Současně by do městského plánovacího procesu měli být vtaženi politici napříč spektrem včetně opozice, neměla by to být práce jen jedné koalice. Na druhou stranu je třeba se bát i architektů a plánovačů. Praha v době masové výstavby panelových sídlišť je příkladem toho, že když se architektům dá úplně volná ruka, nemusí to dopadnout příliš dobře. Čistě odborný a vědecký přístup ústící do sociálního inženýrství je druhý extrém.

Mezi pražskými radnicemi, developery a občanskými sdruženími panují často dost napjaté vztahy. Je to zvláštnost Prahy, nebo je to i ve světě běžné?

Je to město od města. Tam, kde je starosta volený přímo, má mnohem silnější mandát a může volební program lépe uskutečňovat. Naše koalice však bývají spíše slabé a vyjednávání v jejich rámci je mnohem složitější. To bylo vidět například v době, kdy byl primátorem Tomáš Hudeček. Přitom tehdy spolupráce mezi Institutem plánování a rozvoje a samotnou radnicí byla vynikající. Tomáš Hudeček dokázal Institut smysluplně úkolovat a podporoval jej i svým osobním zájmem, nejen politicky.

Co se v té době podařilo udělat, je neuvěřitelné. Od zahájení práce na Metropolitním plánu a Pražských stavebních předpisech přes přípravu rekonstrukce Karlova náměstí až po studii využití náplavek a říčního břehu. Nyní se díky tomu jezdí z celé České republiky i střední a východní Evropy do Prahy dívat, jak to děláme.

Nyní ale vztah mezi IPR a magistrátem ochladl. Takže všechno přece jen nebylo tak skvělé?

Problémem se paradoxně stalo přílišné spojení s Tomášem Hudečkem. Takto silná personifikace IPR vedla po volbách k neblahým následkům. Například Pražské stavební předpisy letěly do koše, což byl pro odbornou veřejnost šok. Snad poprvé od sametové revoluce šli architekti do ulic demonstrovat. Za posledních dvacet let ještě nikdo takto architekty z ateliérů nezvedl. To je známka hodně krajní situace.

Snažíme se o město, které má krátké vzdálenosti. Nemusíte jet tamhle pro rohlík a jinam do školky. Všechno máte mít po ruce, pěšky

Co s tím mohou udělat mezinárodní akce typu konference reSITE, kterou každoročně pořádáte?

Konference reSITE je jednou z mála platforem, na níž vedle sebe sedí developer, politik, architekt a aktivista a diskutují o svých často protichůdných zájmech. Není to však o tom, že toužíme po kompromisech a scházení se někde uprostřed v neslané nemastné polévce. Otevřenou komunikací a transparentními procesy je možné se dobrat oboustraně výhodného řešení, tedy oboustranně výhodných řešení, která by žádného z aktérů samostatně nenapadla.

S bratrem Tomiem máte rozdílné pohledy na současnou migrační krizi. Co lze ve městech dělat, když se objeví pnutí mezi domácími a uprchlíky?

Migrace zde byla vždycky. Důležité je chytrým plánováním, inteligentní správou města a integračním přístupem předejít napětím, která logicky vznikají i mezi lidmi stejné kultury. Stačí, že se přistěhují z venkova či z jiného města. A nejde jen o to takovému napětí předejít, ale naopak z takovéto situace těžit.