Vedle toho se Rychetský také přimlouvá za širší změny ústavy, které by členům vlády zakázaly podnikat a vlastnit firmy. „Nelze ale čekat, že samy úpravy zákonů zlepší politickou kulturu a dialog,“ dodává .
E15: Soudci opět volají po větší nezávislosti, konkrétně po Nejvyšší radě soudnictví. Co je k tomu vede?
To volání už trvá celých pětadvacet let od listopadových událostí z roku 1989. Náš ústavní pořádek má jistý deficit v podobě absence ústavní instituce, která by reprezentovala třetí moc ve státě, tedy moc soudní. Hlavním důvodem je princip dělby moci, který každý demokratický stát musí výsostně respektovat. My jsme v absurdní situaci, kdy soudní moc reprezentuje moc výkonná, konkrétně ministr spravedlnosti. To není normální model.
Je nejvyšší čas, aby se naplnil nejen princip separace obou mocí, ale i princip komunikace mezi nimi. Bohužel tu vůbec nemusela být smutná historie neustálých nálezů Ústavního soudu, jak k zákonu o soudech a soudcích, tak k odměňování soudců, kdyby moc zákonodárná a výkonná měly partnera, s nímž by tyto otázky mohly projednávat. Ústavní soud musel svou judikaturou neexistenci tohoto prostoru pro dialog suplovat. A dialog vedený rozhodnutím soudní moci není zrovna optimální.
E15: Jaké by rada měla kompetence? Soudce by i jmenovala?
Tento projekt by měl smysl pouze v případě, kdyby byl zahájen novelou ústavy a rada soudnictví se stala ústavním orgánem. Nemusela by to být rozsáhlá novelizace. Ale nepochybné je, že ústava by musela obsahovat nejméně dvě podstatné náležitosti - způsob kreace rady a její kompetence. Pokud se týče kreace, je mnoho vzorů v různých zemích. Po mém soudu by byl nejvhodnější paritní model.
Polovina rady by byla volena nepřímou několikastupňovou volbou z řad soudcovského sboru. A druhá polovina by byla složena ze zástupců ostatní právnické obce. Asi by bylo vhodné, aby na jejich výběru nějak participovaly moci výkonné a zákonodárné. Někteří chtějí, aby ta druhá polovina byla složena čistě politicky. To mi ale připadá zcela nevhodné.
Dialog vedený rozhodnutím soudní moci není zrovna optimální
E15: A kompetence?
Je nezpochybnitelné, že model, kdy ministerstvo spravedlnosti má v rukou veškerou personální politiku, přímo volá po tom, aby byl moci výkonné odebrán. Tato oblast by měla být beze zbytku svěřena radě soudnictví. Správu budov a investice bych ponechal moci výkonné - pracovně to nazývám tak, že ministerstvo se má starat o hadry na podlahu. Musela by tam ale zůstat určitá participace moci soudní, aby například Ústavní soud mohl zůstat nezávislou institucí.
E15: Je to politicky průchodné?
Šlo by o dva kroky. Nejprve by byla přijata novela ústavy s účinností odloženou o několik let. Prvním krokem by tedy bylo ústavní zakotvení instituce. Protože by to ovšem muselo být doprovázeno řadou dalších norem, přinejmenším zcela nově konstruovaným zákonem o soudech a soudcích, v průběhu těch několika let by se otevřela diskuze o detailech, o nichž jsme hovořili.
E15: V některých zemích se ale rada soudnictví příliš neosvědčila. Proč se nedržet příkladu Německa, kde ji nemají?
Tento model je nám historicky asi skutečně nejbližší. Na druhé straně je třeba akcentovat fenomén, který je v Německu ojedinělý. Soudní moc tam má ohromnou autoritu, nikdo by si nedovolil veřejně vyslovit, že soudy podléhají ministrovi spravedlnosti. Ten se naopak k nejvyšším soudním institucím staví s úctou a pokorou a žádná rozhodnutí nečiní bez konzultace s nimi. Takže v neformální podobě tam soudcovská reprezentace existuje.
E15: Česká justice je od roku 1989 kritizována za nepřiměřenou délku řízení, nejednotnost a nepředvídatelnost rozhodování. Zlepšila by to nová instituce?
Ano i ne. V dlouhodobém horizontu by díky výchově, výběru a jmenování soudních funkcionářů a jejich celoživotnímu vzdělávání ke zvýšení kvality judikátů nepochybně přispěla. Za několik málo let od jejího zřízení a usazení v systému ale převratné změny čekat nelze. Jeden soudce rozhoduje, druhý ne. Oba přitom mají stejný plat, jsou jmenováni doživotně. To, co nám chybí, je dlouhodobá tradice, jistá stavovská etika. To žádnou normou nařídit nelze.
E15: O změnách ústavy se hovoří i v souvislosti s pravomocí hlavy státu jmenovat členy bankovní rady ČNB nebo kvůli eliminaci střetu zájmů vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše. Nerozkolísal by tak velký balík návrhů základní zákon příliš? A měl by vůbec šanci na schválení?
Rigidita ústavního pořádku je samozřejmě jednou ze záruk stability. Ale o vzniku rady se debatuje už skutečně dlouho. Nejznámější byl pokus Otakara Motejla, který po neúspěchu v Poslanecké sněmovně, kam předložil jak novelu Ústavy, tak všechny doprovodné zákony, rezignoval na post ministra spravedlnosti. Současný parlament by byl této změně možná přístupnější, po posledních volbách se obměnilo více než padesát procent poslanců.
| Pavel Rychetský (72) |
|---|
| Na konci šedesátých let byl krátce členem KSČ, později podepsal Chartu 77. V lednu 1990 se stal generálním prokurátorem, pak místopředsedou československé vlády. Stejnou funkci zastával v letech 1998 až 2003 v kabinetech Miloše Zemana a Vladimíra Špidly. Od ustavení Senátu v roce 1996 až do jmenování ústavním soudcem byl senátorem za Strakonicko. Předsedou Ústavního soudu je od roku 2003, skončit chce do dvou let. Spekuluje se o něm jako o kandidátovi na prezidenta. |
E15: A co další ústavní změny?
Je nepochybné, že po 23 letech fungování ústavy je vhodný prostor pro diskuzi nad tím, zda nevyžaduje změny. Z věcného hlediska zralý okamžik, byť možná ne politicky, určitě nastal. Změna volby prezidenta byla velmi neorganickým zásahem do našeho tradičního ústavního systému. Názor, že vyžaduje i omezení kompetencí prezidenta, je samozřejmě scestný. Bylo by nelogické jedním krokem posílit přímou volbou jeho legitimitu a současně mu osekat kompetence. Většina ústav je stručná a ponechává velký prostor pro neformální dialog mezi vrcholnými ústavními institucemi.
Spory o jmenování velvyslanců a jiných činitelů byly i za prezidenta Václava Havla. Odmítal nám například jmenovat jakéhokoli velvyslance, pokud nenavrhneme jmenovat velvyslancem v USA Martina Palouše. Mediálně se to ale nepropíralo, spor jsme vyřešili dialogem. Jinak řečeno, chceme-li žít v demokratickém právním státě, předpokládá to jistou míru politické kultury. Začínám mít ale pocit, že místo aby se tato míra od roku 1989 zvyšovala, spíš se snižuje.
E15: Naznačujete, že změny zákonů mohou například znemožnit Babišovi, aby byl jako člen vlády vlastníkem Agrofertu, ale nástupu populistů nezabrání.
Fenomén politické kultury a dialogu je skutečně mnohem významnější než ústavní rámec. Ten může pro politickou kulturu a dialog vytvořit prostor, ale nemůže je nařídit a garantovat. Na druhé straně, pokud se hovoří o možných změnách ústavy, je řada momentů, které po nich volají. Týká se to třeba vyjasnění některých prezidentských kompetencí sdílených s vládou.
Autoři ústavy také mohli, když už se inspirovali československou ústavou z roku 1920, zakotvit do základního zákona neslučitelnost člena vlády s podnikatelskými aktivitami. Měla to stanovit zvláštní norma, ta ovšem nebyla nikdy přijata. Nemám na mysli zákon o střetu zájmů, který nehovoří o tom, kdo může a za jakých podmínek zastávat funkci člena vlády a jak se má chovat, když se jím stane.
E15: Angažoval jste se jako disident za minulého režimu a pak byl členem několika vlád a senátorem. Jak vnímáte Babišovy výroky, že politici těch uplynulých pětadvacet let nemakali a kradli?
Mně nepřísluší veřejně hodnotit jiné ústavní činitele. Ale myslím si, že o podobných výrocích si každý soudný člověk umí udělat vlastní závěr. To neznamená, že bych těch pětadvacet let našeho politického vývoje chtěl glorifikovat. Polistopadový étos se dřív nebo později musel vytratit. Přesto jsem byl přesvědčen, že s generační obměnou dojde ke kultivaci politiky. Dnes mám naprosto opačný dojem.
Úhradovou vyhlášku bude jako soudce zpravodaj řešit Rychetský
