Celý civilizovaný svět se v uplynulém roce dostal do situace, kterou od druhé světové války nezažil. Drasticky se omezily sociální kontakty a zdá se, že přesun do kyberprostoru bude trvalým jevem. „Nemyslím, že česká vláda zneužila ohromného prostoru, který se jí otevřel v okamžiku vyhlašování krizových stavů. Jen s tím neumí racionálně a lidsky přesvědčivě nakládat,“ říká předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Předchozí rok byl v mnoha směrech zvláštní. S jakým očekáváním jdete do roku 2021?
Uplynulý rok byl výrazně poznamenán nebývalou epidemií. Dalo by se říci, že nikdy po druhé světové válce se nejen naše země, ale vlastně celý civilizovaný svět do takové situace nedostal. Ukazuje se, že globalizace s sebou vedle pozitivních důsledků nese i jisté dehumanizační výsledky. A jedním z nich je právě pandemie, ve které žijeme.
Pokud se týká prognózy na příští rok, samozřejmě si netroufám na jednoznačnou odpověď. Začínám mít ale pocit, že krize spojená s COVID-19 bude teprve kulminovat. Že to nejhorší ještě nemáme za sebou, ale bude před námi stát v prvním čtvrtletí příštího roku.
Máte na mysli ekonomické dopady?
Na prvním místě tím myslím dopady sociální, společenské. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, došlo k velice dramatickému narušení sociálních kontaktů a života v této zemi. Netvrdím, že sociální život se odehrává především po večerech v restauracích. Omezení sociálních styků, které je skutečně drastické, a jejich nahrazení různými zvláštními přenosy v kyberprostoru je ale něčím, co tato země nikdy nezažila. A v této míře dokonce snad ani lidská civilizace. A zdá se, že půjde o trvalý jev.
Jak jste toto omezení pocítil osobně?
Zmíním jeden příklad. Už déle než dva roky jsem předsedou Konference evropských ústavních soudů. Její tradice byla v tom, že se každý rok pořádal společný kongres, který měl odbornou i společenskou náplň. To vše se nyní hroutí, loni jsem v důsledku koronavirové krize nemohl kongres uspořádat. Napřed jsem jej odložil z jara na podzim a poté na únor příštího roku, ale už vím, že bude probíhat elektronickou formou. To je něco, co má negativní dopad i na vztahy mezi lidmi. Místo toho, abychom se scházeli na kongresech, budeme sedět u počítačů a komunikovat přes videookénka na obrazovkách.
V jaké míře mohou tyto změny přetrvat?
Tento problém je v jedné rovině způsoben tím, že se přerušují sociální, osobní kontakty. Druhá dimenze, kterou též vnímám jako negativní, je nárůst vlivu (a)sociálních sítí. Mezilidská komunikace se přesouvá z lidského prostoru do kyberprostoru. Není přitom žádným tajemstvím, že právě na sociálních sítích vévodí různé fake news. To vše dohromady způsobuje dehumanizační účinky. Společnost se stává úplně jinou, než jaká se utvářela v posledních staletích.
Jak se dá s fake news a dezinformacemi bojovat? Nenabývá ta snaha orwellowských rysů?
To je problém, se kterým si současná moderní společnost neví rady. Jednou cestou se vydaly Německo a Francie, které sice odmítají cenzuru jako takovou, ale přesto cestou nově přijatých zákonů zavádějí zajímavou věc. To jest kontrolu nikoli těch, co na sítích píšou, ale provozovatelů těchto sítí.
Do jaké míry to může být úspěšné?
To nevím, ale moderní státy zatím nic jiného nevymyslely. A jsou si přitom vědomy nebezpečí, které sociální sítě mohou způsobit. Nejvýraznější faktor, který nejvíc ovlivňuje vnitřní poměry v lidském společenství, je strach. To je poznatek starý téměř jako samo lidstvo. A právě se strachem se pracuje na sociálních sítích, což se přenáší i do reálného prostoru. Najednou se otvírá prostor pro různé Okamury. Ale podívejme se i na jiné země – vlastně se tím pootvírá prostor pro různá protisystémová či extremistická hnutí.
Když se podíváme do světa, co můžeme v blízké budoucnosti očekávat?
V globálním měřítku jsme svědky fenoménu, který jsme ještě třeba před deseti lety neočekávali. Je to nebývalý ekonomický, a nejen ekonomický vzestup vlivu Číny na celý svět.
Máme se bát?
To není věc strachu. Je to prostě realita, které ani takové seskupení, jako je Evropská unie, nedokáže ve sféře hodnotové, a v ekonomické už vůbec ne, čelit.
A co vývoj na Západě? Americké volby, brexit…
To, čeho jsme byli svědky při volbě amerického prezidenta, je skutečně překvapením pro veškerou část společnosti, která sleduje mezinárodní politiku. Uvnitř Spojených států jsme svědky něčeho, co v Americe nebylo nikdy vidět. Je to opravdu radikální, až extrémní rozdělení americké společnosti. Někdy dokonce i uvnitř rodin. To je pro Ameriku zhoubný jev a nevím, jestli se z něho dokáže někdy vyléčit.
Zpátky do Česka. Během koronavirové krize jsme se dotkli hranice osobních svobod, někdy jsme se s nimi dostali i do konfliktu. Kritizoval jste na jaře nemožnost vycestovat z republiky.
To je specifický problém. Naše země k tomu má historické důvody. Proto když se přijímala Listina základních práv a svobod, vložil se tam skoro nadústavní princip. Nikomu nelze bránit v opouštění této země. Takže to nebyl jen můj názor, to je ústavní příkaz. Svoboda pohybu je v daném případě nedotknutelná. Každá země – naši nevyjímaje – si může samozřejmě přijmout řadu opatření pro vstup na vlastní území. Ať už z důvodů epidemiologických, nebo jiných. Ostatně velká část světa stále žije v prostoru vízového styku. Nemůžeme ale bránit nikomu, kdo zde legitimně žije, aby tuto zemi opustil.
A vnímal jste u restrikcí nějakou další oblast, která by byla takříkajíc na hraně?
Já jsem samozřejmě v poněkud komplikované situaci, protože u nás byla opatření vlády v souvislosti s covidem opakovaně napadána. Zatím většinou subjekty, které postrádaly aktivní legitimitu, takže jsme nemuseli meritorně posuzovat ústavnost či protiústavnost omezení přijímaných vládou.
Je ale nepochybné, že tato země žije v prostředí střetu dvou zájmů chráněných ústavou. Ochrana veřejného zdraví a ochrana individuální svobody. V tom střetu se musí vláda snažit o jakousi přiměřenou rovnováhu. Omezovat práva a svobody lidí je velice závažný akt. Například rozhodne-li vláda, že se smí současně sejít maximálně šest lidí, může se to zdát nepřiměřené. Někdy jsou vládní opatření až komická – jako jestli si mohu koupit do kelímku čaj nebo pivo, ale nesmím to vypít na veřejnosti a musím s tím utíkat do nějakého příbytku.
Vnímáte posuny u této rovnováhy mezi ochranou zdraví a osobních svobod?
Nemám k dispozici žádnou seriózní statistiku. Zdá se ale, že velká část populace se s těmi omezeními smířila a relativně lehko se vzdala některých základních lidských práv a svobod. Nemyslím si, že česká vláda zneužila toho ohromného prostoru, který se jí otevřel v okamžiku vyhlašování krizových stavů. Jen si myslím, že s tím neumí racionálně a lidsky přesvědčivě nakládat. Připadá mi nedůstojné, aby vrcholný orgán výkonné moci v této zemi posuzoval přijatelnost hrnku, kelímku či džbánku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
